ECLI:CZ:US:2018:2.US.2478.16.1
sp. zn. II. ÚS 2478/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Evy Novákové, zastoupené Mgr. Jiřím Švehlou, advokátem, sídlem Blodkova 1476/4, Praha 3 - Žižkov, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. dubna 2016 č. j. 5 Cmo 462/2015-105 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. srpna 2015 č. j. 50 Cm 252/2014-73, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ABEWY EXE GROUP, s. r. o., sídlem Táboritská 1000/23, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na projednání věci v přítomnosti účastníka řízení podle čl. 38 odst. 2 Listiny a rovněž došlo k porušení zásady vázanosti soudy zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 12. 8. 2015 č. j. 50 Cm 252/2014-73 uložil stěžovatelce (žalované) povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení (žalobkyni) směnečný peníz ve výši 31 409 Kč spolu příslušenstvím, směnečnou odměnu ve výši 104 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 6 694,30 Kč (výrok I.). Výrokem II. uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení náhradu nákladů námitkového řízení ve výši 765,93 Kč. Žalovanou částku požadovala vedlejší účastnice řízení na základě originálu vlastní směnky vystavené bez protestu stěžovatelkou dne 16. 3. 2012, jež zajišťovala půjčku poskytnutou stěžovatelce obchodní společností TOMMY STACHY, s. r. o. Uvedená směnka byla na vedlejší účastnici řízení převedena rubopisem dne 14. 1. 2013. Městský soud považoval směnku za platnou a obranu stěžovatelky do kauzy předmětné směnky a nedodržení vyplňovacího práva za nepřípustnou, neboť stěžovatelka jednak ani netvrdila, že by vedlejší účastnice řízení směnku nabyla ve zlé víře, či že by se při jejím nabývání provinila hrubou nedbalostí [srov. Čl. I. §10 zákona č. 191/1950 Sb., směnečného a šekového (dále jen "zákon směnečný a šekový")], jinak ani neuváděla, což by bylo k řádnému odůvodnění její obrany nezbytné, jaká byla dohoda o vyplnění blankosměnky a proč se domnívá, že v důsledku nedodržení těchto konkrétních ujednání, není zavázána k plnění ze směnky. Pouhé stěžovatelčino tvrzení, že ve směnce byla vyplněna suma převyšující o 100% půjčenou částku, aniž by bylo uvedeno, co přesně směnka zajišťovala a proč se stěžovatelka domnívá, že tyto zajištěné nároky vůbec nevznikly, nebo nedosáhly výše směnečné sumy, podle městského soudu nedostačuje. Další námitky stěžovatelky pak shledal nedůvodnými. Městský soud konstatoval, že stěžovatelka neprokázala ani zánik pohledávky, kterou směnka zajišťovala, ani promlčení nároku ze směnky (Čl. I §70 odst. 1 zákona směnečného a šekového) a ani rozpor s dobrými mravy. V této souvislosti uvedl, že směnka nezajišťovala pouze samotnou jistinu půjčky, ale i smluvní pokuty a úroky. Městský soud vzal za prokázáno, že výše jistiny po zesplatnění činila 21 797 Kč, přičemž stěžovatelkou bylo uhrazeno 20 000 Kč a smluvní pokuta činila 29 612 Kč, což v součtu odpovídá částce vyznačené jako směnečná suma na směnce. Vyžadování smluvní pokuty, případně úroků a zbytku jistiny půjčky nebylo možno hodnotit jako rozpor s dobrými mravy, neboť odpovídalo ujednání stěžovatelky s předchozím majitelem směnky (obchodní společností TOMMY STACHY, s. r. o.).
3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 28. 4. 2016 č. j. 5 Cmo 462/2015-105 rozhodnutí městského soudu potvrdil a stěžovatelce uložil nahradit vedlejší účastnici řízení náklady odvolacího řízení ve výši 3 242,80 Kč. Vrchní soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry městského soudu. V prvé řadě nepřitakal, mj. i s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 207/05 (N 6/40 SbNU 57; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz), námitce stěžovatelky spočívající v neposkytnutí dostatečné lhůty k přípravě na ústní jednání předvídané v §115 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Dále se ztotožnil s názorem městského soudu, že předmětná směnka je platnou vlastní směnkou, kterou vystavila stěžovatelka, jakož i s tím, že ani zánik závazku, který zajišťovala, ani její promlčení nebyly prokázány. Naopak v řízení bylo prokázáno (předmětnou směnkou, ale i smlouvou o půjčce a směnečným vyplňovacím oprávněním, jakož i rámcovou smlouvou a přehledem dlužných položek), že směnka zajišťovala nejen poskytnutou půjčku, nýbrž i smluvní pokutu. Namítala-li stěžovatelka až v odvolacím řízení, že jí tato pokuta nebyla vyúčtována, nebylo možno se touto námitkou zabývat, neboť šlo o nepřípustnou novotu. Vrchní soud dále podotkl, že směnka byla vystavena k zajištění půjčky ještě před účinností novely zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen "zákon o spotřebitelském úvěru"), provedené zákonem č. 43/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, kterým bylo zajištění spotřebitelských úvěrů pomocí směnek vyloučeno. Vrchní soud shrnul, že vedlejší účastnice řízení předložila platnou vlastní směnku, kterou nabyla indosací. V řízení před městským soudem stěžovatelkou nebylo tvrzeno, ani prokázáno, že by ji vedlejší účastnice řízení nabyla ve zlé víře, nebo že by se při jejím nabývání provinila hrubou nedbalostí a směnka rovněž nebyla vystavena v rozporu s dobrými mravy. Naopak bylo prokázáno, že nezajišťovala pouze samotnou jistinu půjčky, ale i smluvní pokuty a úroky a na směnku nebylo nic zaplaceno.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Obdobně jako v odvolacím řízení namítá nedodržení lhůty k přípravě jednání v řízení před městským soudem. Podotýká, že předvolání k jednání, které se konalo dne 12. 8. 2015, jí bylo doručeno 3. 8. 2015, což je pouze 9 dnů přede dnem, kdy se mělo jednání konat a tedy v rozporu s §115 odst. 2 o. s. ř. V této souvislosti podrobně vysvětluje okolnosti ohledně nařízení jednání, přičemž poukazuje na to, že v době před nařízením jednání, a následně i během jednání a poté byla v pracovní neschopnosti. Nesouhlasí s poukazem vrchního soudu na výše citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 207/05, který vycházel z jiného skutkového stavu. Za nesprávný považuje i argument, že mělo jít o případ, který nevyžaduje rozsáhlejší přípravu k jednání. Šlo o směnečnou věc, navíc v kombinaci se spotřebitelským úvěrem, která je pro laika nezastoupeného advokátem značně složitá. Rovněž namítá, že městský soud neprovedl důkaz směnečným vyplňovacím prohlášením, ačkoliv vrchní soud tvrdil následně opak, a sice že toto prohlášení bylo součástí smlouvy o půjčce ze dne 16. 3. 2012. V této souvislosti namítá nedostatek poučení podle §118a odst. 1 o. s. ř. ohledně tvrzení o nabytí směnky jejím majitelem ve zlé víře, anebo o provinění se hrubou nedbalostí. Dále nesouhlasí s argumentací, že v odvolacím řízení uplatnila nepřípustné novoty v rozporu s principem neúplné apelace. K tomu uvádí, že šlo o námitku vyplývající ze skutečnosti, která vyšla najevo v řízení před městským soudem, a jíž bylo právě směnečné vyplňovací prohlášení, které ovšem městský soud jako důkaz neprovedl. Další pochybení spatřuje v nesprávném posouzení věci, jež spočívá v tom, že nebyl aplikován zákon o spotřebitelském úvěru, nýbrž pouze formální směnečné právo, a to na úkor práva chránícího spotřebitele. I když vrchní soud zmínil, že směnka byla vystavena před účinností zákona č. 43/2013 Sb., který zapovídá zajištění spotřebitelského úvěru směnkou, přesto soudy pominuly znění zákona o spotřebitelském úvěru před jeho novelou. Ustanovení §18 zákona o spotřebitelském úvěru totiž stanovovalo, že "splácí-li spotřebitel spotřebitelský úvěr prostřednictvím směnky nebo šeku nebo zajišťuje-li jimi jeho splacení, musí si věřitel počínat tak, aby byla zachována všechna práva spotřebitele, která vyplývají ze smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr." Podle stěžovatelky soudy toto ustanovení pominuly pravděpodobně s argumentem, že bylo na ní, aby tvrdila a prokazovala relevantní skutečnosti a okolnosti. Takový postup považuje za chybný, neboť zákon o spotřebitelském úvěru je normou kogentní, veřejnoprávní a ve vztahu k zákonu směnečnému a šekovému speciální. V této souvislosti připomíná nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133). Tím, že soudy upřednostnily aplikaci práva směnečného před aplikací zákona o spotřebitelském úvěru, byla stěžovatelka v důsledku indosace směnky zbavena práva vznášet kauzální námitky proti směnce. S ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2015 sp. zn. II. ÚS 1287/14 (N 159/78 SbNU 401) bylo povinností obecných soudů ve věcech, kde směnka slouží k zajištění spotřebitelského úvěru, přihlížet ke kauzálním námitkám dlužníka a rovněž se s nimi vypořádat.
5. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 7. 9. 2016 stěžovatelka poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2255/2014 (pozn. správně sp. zn. 29 Cdo 1155/2014), zabývající se přípustností kauzálních námitek v případě spotřebitelských úvěrů zajištěných směnkou. Z citovaného rozsudku se podává, že "zajišťuje-li indosovaná směnka pohledávku remitenta za výstavcem (vlastní) směnky ze spotřebitelské smlouvy, náleží výstavci námitky vůči nabyvateli směnky zakládající se na jeho vztazích k remitentovi bez zřetele k tomu, zda nový majitel při nabývání směnky jednal vědomě na škodu výstavce". Podle jejího názoru postupovaly obecné soudy v rozporu s tímto rozsudkem, když kauzální námitky nemohla uplatnit, resp. k nim nebylo přihlédnuto.
III.
Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatelky
6. Ústavní soud si pro posouzení věci vyžádal od městského soudu příslušný spis a od všech účastníků a vedlejší účastnice řízení vyjádření.
7. Vrchní soud nejprve ohledně procesní námitky nedodržení lhůty na přípravu jednání setrval na svých závěrech s tím, že se touto námitkou zevrubně zabýval a rovněž zopakoval odkaz na závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 207/05. K námitkám ve věci samé, uvedl, že respektuje judikaturu Ústavního soudu k otázce poměru směnek a spotřebitelských vztahů vycházející zejména z výše citovaného nálezu sp. zn. IV. ÚS 457/10, popř. poněkud problematičtější judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 31. 5. 2016 sp. zn. 29 Cdo 562/2014), avšak v daném případě nebyla okolnost, že jde o spotřebitelský vztah řádně a včas uplatněna. Vrchní soud v této souvislosti uzavřel, že se zdráhá vnášet do civilního řízení zásady inkvizičního procesu.
8. Městský soud se v prvé řadě rovněž vyjádřil k procesní námitce nerespektování lhůty pro přípravu jednání zakotvené v §115 odst. 2 o. s. ř. K tomu uvedl, že k projednání věci byla nařízena celkem 4 jednání (1. 7. 2015, 15. 7. 2015, 29. 7. 2015 a 12. 8. 2015), přičemž první tři byla odročena, poslední se konalo za neúčasti stěžovatelky, která se sice omluvila, avšak nedoložila, že by jí v účasti na jednání bránil její zdravotní stav, ačkoliv byla upozorněna, že jednání může být odročeno jen z důležitého důvodu. Městský soud si byl vědom, že doba k přípravě na poslední jednání byla kratší než stanovená v §115 odst. 2 o. s. ř., avšak vzal v úvahu, že šlo již o čtvrtý termín jednání a žalovanou uváděné skutečnosti ve vyjádření nesvědčily o právní složitosti věci. Při projednání věci městský soud důsledně vycházel z dodržení zásady rovného přístupu k účastníkům a zejména ze zásady projednací. Dále podotkl, že respektoval skutečnost, že směnka zajišťuje spotřebitelský vztah a své rozhodnutí nezaložil na tom, že stěžovatelka nemá právo vznášet námitky vůči vedlejší účastnici řízení podle §17 zákona směnečného a šekového, když nejde o její vlastní vztahy. Rovněž se vyjádřil k obrannému tvrzení stěžovatelky k vyplňovacímu právu blankosměnky a k výši směnečné sumy. Zde stěžovatelka ani netvrdila, ani neprokázala podmínky vyplývající z §10 zákona směnečného a šekového, a to že by se vedlejší účastnice řízení při nabývání směnky projevila hrubou nedbalostí. K tomu doplnil, že pokud by se stěžovatelka zúčastnila nařízeného jednání, byla by podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. vyzvána k upřesnění skutkového tvrzení a navržení důkazů. Projednání věci v její nepřítomnosti však bylo vyvoláno jejím přístupem. Nesouhlasí s argumentací stěžovatelky, že soud měl hodnotit důkazy vedlejší účastnice řízení, z nichž by bylo prokázáno naplnění podmínek pro vyplnění blankosměnky. Takový postup by byl v rozporu s projednací zásadou, když vedlejší účastnice řízení v pozici žalobkyně neměla v tomto směru žádnou povinnost tvrzení. Takový postup by naopak vedl k použití zásady vyšetřovací, která je však nepřípustná. Podle městského soudu nelze břemeno skutkového tvrzení a důkazní břemeno, k němuž byla povinna stěžovatelka, přenášet na protistranu, neboť právě to by bylo porušením zásady rovnosti účastníků řízení.
9. Vedlejší účastnice řízení se k ústavní stížnosti nevyjádřila.
10. Stěžovatelka v replice k vyjádřením účastníků řízení uvádí, že nesouhlasí s argumenty zejména městského soudu, jimiž vyvrací námitku nerespektování lhůty, a stejně tak i s jeho názorem, že by postupoval v rozporu s projednací zásadou, pokud by doplňoval a zjišťoval skutková tvrzení stěžovatelky. Podle stěžovatelky by tedy městský soud neměl provádět žádné jiné důkazy než směnku. Pokud přesto městský soud prováděl i jiné důkazy, než žalobce navrhoval, měl potom provádět i všechny ostatní a ne pouze některé z nich. K vyjádření vrchního soudu uvádí, že jí není jasné, proč nepovažoval skutečnost, že jde o spotřebitelskou smlouvu, za netvrzenou, když právní zástupce vedlejší účastnice řízení toto sám uváděl.
IV.
Procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti
11. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů v obdobném pojetí a rozsahu, jako v řízení před těmito soudy. V této souvislosti je třeba úvodem připomenout, že Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
13. Námitky stěžovatelky lze rozdělit do dvou základních okruhů. První okruh tvoří námitky převážně procesního charakteru, kam spadá především námitka, že nebyla dodržena lhůta k přípravě jednání v řízení před městským soudem, což má být v rozporu s §115 odst. 2 o. s. ř. K tomu Ústavní soud podotýká, že uvedené ustanovení představuje realizaci procesního práva účastníka řízení spočívající v dostatečné lhůtě pro přípravu na jednání. I když to výslovně §115 odst. 2 o. s. ř. nestanoví, z jeho systematického zařazení a vazby na §119 odst. 2 o. s. ř. zřetelně plyne, že lhůta obsažená v §115 odst. 2 se týká prvního jednání ve věci, a nikoliv jednání odročeného. V posuzované věci bylo přitom jednání odročeno několikrát (1. 7. 2015, 15. 7. 2015, 29. 7. 2015) a uskutečnilo se teprve dne 12. 8. 2015, s tím, že stěžovatelka byla k odročenému jednání sice skutečně obeslána až 3. 8. 2015, avšak vzhledem k tomu, že s žalobou již byla seznámena daleko dříve a dostala tak dostatečný časový prostor k přípravě, nelze v postupu soudu prvního stupně spatřovat pochybení, které by mělo za následek porušení práva na soudní ochranu. V tomto směru jsou závěry vyplývající z nálezu sp. zn. I. ÚS 207/05, z něhož vycházel i vrchní soud a podle něhož "pokud soud poskytl účastníkům lhůtu k přípravě na jednání v souladu s §115 odst. 2 o. s. ř., a posléze odročil jednání na následující den, o čemž byl účastník vyrozuměn dva dny před uplynutím takové lhůty, nejedná se o zkrácení lhůty na přípravu k jednání", plně aplikovatelné i na stávající věc. Ústavní soud v této souvislosti připomíná svoji dřívější judikaturu (srov. např. usnesení ze dne 20. 10. 2011 sp. zn. I. ÚS 2069/11), z níž vyplývá, že zásad spravedlivého procesu se nemůže dovolávat ten účastník řízení před obecnými soudy, který, ač byl řádně a včas o jednání obecného soudu uvědoměn, toto jednání zmeškal, nebo ten, kdo řádné a včasné uplatnění svých procesních práv zanedbal.
14. Stěžovatelka dále namítala rozpor mezi tím, co městský soud jako důkaz neprovedl (důkaz směnečným vyplňovacím prohlášením) a následným konstatováním vrchního soudu, že takový důkaz proveden byl. Stěžovatelce lze dát za pravdu, že jistý rozpor se z vyžádaného spisu podává, když z protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 12. 8. 2015 (č. l. 71 vyžádaného spisu) není zřejmé, že by při tomto jednání byl proveden právě důkaz směnečným vyplňovacím prohlášením. Nicméně z rozsudku samotného vyplývá, že se městský soud tomuto směnečnému vyplňovacímu prohlášení věnoval a zahrnul jej do svých úvah. V postupu městského soudu Ústavní soud nespatřuje takovou vadu, pro kterou by musela být napadená rozhodnutí rušena. V této souvislosti Ústavní soud připomíná zásadu vyslovenou např. v usnesení ze dne 6. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 679/05, že totiž i v těch případech, kdy je shledáno porušení norem podústavního práva, Ústavní soud zvažuje míru relevance pochybení, vytýkaného ústavní stížností, pro celkovou správnost napadeného rozhodnutí. Soudní řízení, v jehož průběhu mělo údajně dojít k namítanému pochybení, je třeba pojímat jako celek. Řečeno poněkud jiným způsobem, ne vždy musí každý procesní nedostatek vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny. Napadené rozhodnutí může v intencích kautel práva na soudní ochranu někdy obstát navzdory tomu, že došlo k málo významnému porušení procesního práva [srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2007 sp. zn. III. ÚS 191/06 (N 14/44 SbNU 183)].
15. Druhý okruh námitek vyplývá z upřednostnění aplikace práva směnečného před aplikací zákona o spotřebitelském úvěru, v jehož důsledku měla být stěžovatelka po indosaci směnky zbavena svého práva vznášet kauzální námitky proti směnce. Tyto námitky Ústavní soud rovněž nesdílí. Obecné soudy shledaly obranu žalované do kauzy směnky a do nedodržení vyplňovacího práva nepřípustnou, neboť stěžovatelka k těmto otázkám neuplatnila relevantní tvrzení a důkazy. V řízení bylo totiž prokázáno, že údaj o směnečné sumě mohl být do blankosměnky doplněn v aktuální výši včetně smluvní pokuty a dohodnutých úroků, čemuž by v případě indosace směnky měla odpovídat obrana spočívající v tvrzení, že vedlejší účastník nabyl směnku ve zlé víře nebo se při nabývání provinil hrubou nedbalostí, což však stěžovatelka neučinila, když nikterak netvrdila, jaká byla dohoda o vyplnění blankosměnky a proč se domnívá, že v důsledku nedodržení těchto konkrétních ujednání není zavázána k plnění ze směnky. Nicméně i pokud by soudy námitky považovaly za přípustné, musely by je odmítnout jako nedůvodné. Soudy přitom respektovaly skutečnost, že směnka se vztahuje ke spotřebitelskému úvěru. Své rozhodnutí nezaložily na tom, že stěžovatelka nemá právo vznášet kauzální námitky vůči vedlejší účastnici řízení podle §17 zákona směnečného a šekového, což by jinak mohlo znamenat porušení práva na soudní ochranu [v intencích citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 457/10, jakož i nálezu ze dne 31. 8. 2015 sp. zn. II. ÚS 1287/14 (N 159/78 SbNU 401)], nýbrž na tom, že v rámci své obrany kauzální námitky relevantně neuplatnila (vůči smlouvě o půjčce zajištěné směnkou nevznášela žádná tvrzení). Stěžovatelka rovněž netvrdila ani neprokázala, že by vedlejší účastnice řízení nabyla směnku ve zlé víře, nebo se při nabývání provinila hrubou nedbalostí (srov. §10 zákona směnečného a šekového). Stěžovatelka konečně ani neprokázala, že by směnkou zajištěná pohledávka zanikla v důsledku jejího uhrazení.
16. Vytýkala-li stěžovatelka soudům v souvislosti s neuplatněním důvodné obrany, že ponechaly na ní, aby tvrdila a prokazovala relevantní skutečnosti a okolnosti, lze poukázat na zásadu dispoziční a projednací, které ovládají civilní proces. Podle zásady dispoziční je iniciativa vždy v rukou toho, kdo brání svůj zájem. Zásada projednací vymezuje důkazní břemeno jako procesní odpovědnost za výsledek řízení, které stíhá toho z účastníků, v jehož zájmu je, aby soud uznal jím tvrzenou skutečnost za prokázanou. Účastníci řízení jsou tak povinni tvrdit všechny skutečnosti významné pro rozhodnutí a zároveň označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Pokud tak stěžovatelka neučinila spoléhajíc na aktivitu soudu, nelze v postupu soudů, které v důsledku absence relevantních tvrzení na obranu proti žalobě nemohly rozhodnout jinak, než žalobě vyhovět, spatřovat porušení práva na soudní ochranu.
17. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost stěžovatelky odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu