ECLI:CZ:US:2018:2.US.2492.18.1
sp. zn. II. ÚS 2492/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Bc. et Mgr. Anny Niklové, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018 č. j. 30 Cdo 2165/2018-184, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil následující. Stěžovatelčin manžel (dále jen "žalobce") se domáhal zaplacení částky 200.000 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout nepřiměřenou délkou kompenzačního řízení vůči státu ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 9 C 293/2011. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále též "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 15. března 2017 č. j. 30 C 280/2016-80 žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně věc posoudil podle ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OdpŠk"). Konstatoval, že řízení před soudy trvalo čtyři roky a necelých pět měsíců, přičemž ve věci bylo rozhodnuto soudem prvního stupně třikrát, soudem odvolacím čtyřikrát a Nejvyšším soudem dvakrát. Z obsahu odůvodnění předmětných rozhodnutí podle soudu prvního stupně vyplynulo, že v žádném případě nedošlo k tomu, že by soud nerespektoval závazný právní názor soudu vyššího stupně. Délka soudního řízení, ve kterém bylo opakovaně rozhodováno na třech stupních soudní soustavy, tak byla podle soudu prvního stupně zcela přiměřená. Tento soud dále uvedl, že do délky řízení o zadostiučinění v daném případě nelze započítat dobu uplatnění nároku před Ministerstvem spravedlnosti, neboť žalobce nedoložil výši uplatňované škody. Řízení podle zjištění soudu prvního stupně nebylo složité, nebyly zjištěny žádné průtahy, žalobce se svým chováním na jeho délce nepodílel, soud neshledal ani zvýšený význam řízení pro žalobce. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále též "odvolací soud") rozsudkem ze dne 28. června 2017 č. j. 55 Co 178/2017-117 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že se převážně ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Na rozdíl od něj však vyslovil názor, že do celkové doby řízení je třeba započítat i řízení před Ministerstvem spravedlnosti jako orgánem jednajícím jménem státu, to však pouze za předpokladu, že žalobce dodrží své povinnosti v tom smyslu, že svůj nárok řádně odůvodní. Pokud sám nepostupuje v souladu se zákonem, nemůže se toho ve svůj prospěch následně dovolávat.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání a z důvodu jeho úmrtí se jeho procesní nástupkyní stala stěžovatelka. V dovolání bylo uvedeno, že se odvolací soud měl při řešení hmotněprávní otázky poskytnutí přiměřeného odškodnění za nepřiměřenou délku řízení odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud však dovolání odmítl s tím, že byť i jsou v dovolání uvedeny právní otázky (jaké jsou náležitosti podání, kterým se uplatňuje nárok na náhradu škody podle OdpŠk, zda se do celkové délky kompenzačního řízení podle OdpŠk včítá i doba předběžného projednání nároku podle ustanovení §15 OdpŠk a zda může být vyloučena doba trvání předběžného projednání nároku podle ustanovení §15 OdpŠk z celkové délky řízení v případě, že nárok byl uplatněn jen velmi obecným způsobem), nebyla však položena konkrétní otázka, která by dokládala odchýlení se od ustálené judikatury dovolacího soudu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, která jsou v dovolání citována, nejsou na věc aplikovatelná. Nejvyšší soud poukázal i na to, že závěr o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je v obecné rovině především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s tímto závěrem. Dále Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí uvedl: "V rozsudku ze dne 31. března 2014 sp. zn. 30 Cdo 2921/2013 Nejvyšší soud konstatoval, že tzv. kompenzační řízení je zahájeno dnem, kdy žalobce uplatnil svůj nárok na odškodnění u příslušného úřadu, neboť předběžné uplatnění nároku podle §14 OdpŠk je obligatorní zákonnou podmínkou pro případné uplatnění práva u soudu (viz §14 odst. 3 OdpŠk ve spojení s §15 odst. 2 OdpŠk). Odvolací soud v souladu s tímto závěrem výslovně konstatoval, že do celkové doby řízení je třeba započítat i řízení před Ministerstvem spravedlnosti. ... Zákon nepředepisuje náležitosti podání, je proto třeba vycházet z toho, že z něj musí být zřejmé skutkové vylíčení důvodů uplatnění nároku, tj. alespoň stručný popis nesprávného úředního postupu či označení nezákonného rozhodnutí, tak aby nebyl zaměnitelný s jiným, specifikace způsobené újmy a tvrzení o vztahu příčinné souvislosti. Poškozený musí vyčíslit výši náhrady, aby bylo zřejmé, jakou částku požaduje. ... Pokud jde o otázku případného vyloučení doby trvání předběžného projednání nároku z celkové délky řízení, pak na této otázce odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, když v závěru konstatoval, že pokud žalobce svůj nárok uplatnil vadně, nereagoval na výzvu k doložení potřebných dokladů, nemůže z této skutečnosti pro sebe ještě vyvozovat finanční nárok."
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti tvrdí, že dovolací soud ignoroval dovolací důvod, kterým je zásah do základních práv, a to i přes to, že stěžovatelka se zásahu do základních práv dovolávala a v tomto ohledu odkazovala i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, Ústavního soudu i Nejvyššího soudu. Stěžovatelka se domnívá, že napadené rozhodnutí je v rozporu se závěry Evropského soud pro lidská práva vyjádřenými ve věci Žirovnický proti České republice (stížnost č. 10092/13) nebo ve věci Gotha proti České republice (stížnost č. 7051/06), aniž by přesněji specifikovala jakými. Dále obecně bez bližšího rozvedení namítá i rozpor se závěry Ústavního soudu vyjádřenými v nálezech sp. zn. III. ÚS 899/17 ze dne 15. 8. 2017 nebo sp. zn. III. ÚS 1263/17 ze dne 20. 6. 2017 a se závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 689/2015 a 30 Cdo 3044/2016 a 30 Cdo 2389/2015. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje, že délka kompenzačního řízení včetně předběžného projednání nároku v rozsahu 6 měsíců byla 4 roky a 11 měsíců a vyjadřuje nesouhlas se závěrem obecných soudů, že se jedná o rozhodování v přiměřené době.
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak plyne z judikatury, následuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
6. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadeným rozhodnutím a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
7. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
8. Již z výše provedené rekapitulace stěžovatelčiných námitek se podává, že podstatou její polemiky se závěry obecných soudů je její nesouhlas s výkladem podústavního práva a skutkových okolností jejího případu. Namítá sice porušení závěrů rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, avšak činí tak zejména prostou enumerací spisových značek těchto rozhodnutí bez hlubšího právního rozboru tvrzených rozporů. Jediný "věcným" či konkrétnějším argumentem stěžovatelky je překopírování postupu řízení ve věci žalobcova kompenzačního řízení z webové aplikace "infosoud". Naopak obecné soudy poměrně pečlivě přezkoumaly důvody vedoucí k napadané délce řízení a vysvětlily, proč ji neshledaly nezákonnou. Ústavní soud tak v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu, ani v rozhodnutích jemu předcházejících neshledal žádný extrémní nesoulad či svévoli ve vyhodnocení provedených důkazů, zjištění či právních závěrů z toho vyvozených, a protože není oprávněn zasahovat do závěrů obecných soudů při interpretaci podústavního práva či skutkových okolností jednotlivých případů, nemohl tak učinit ani ve stěžovatelčině případě.
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu