ECLI:CZ:US:2018:2.US.252.18.1
sp. zn. II. ÚS 252/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele M. G., zastoupeného Mgr. Michalem Šebánkem, advokátem, se sídlem Praha 1 - Nové Město, Spálená 95/25, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017 č. j. 8 Tdo 1257/2017-30, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 5. 2017 č. j. 50 To 128/2017-178 a rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 7. 2. 2017 sp. zn. 9 T 165/2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a presumpce neviny, zaručené čl. 40 odst. 2 Listiny. Stěžovatel poukázal i na čl. 47 a 48 Listiny základních práv Evropské unie.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Tachově uznán vinným přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku. Napadeným usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 5. 2017 č. j. 50 To 128/2017-78 bylo odvolání stěžovatele do výše uvedeného rozsudku Okresního soudu v Tachově zamítnuto. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl. Bratr stěžovatele byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 19. 2. 2015 č. j. 9 T 144/2014 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 6. 2015 č. j. 50 To 174/2015-149 ze spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky. Stěžovatel pak byl napadenými rozhodnutími odsouzen právě za to, jak vypovídal v hlavním líčení konaném u Okresního soudu v Tachově v citovaném řízení, v němž byl odsouzen jeho bratr. Stěžovatel v tomto řízení vypověděl, že řídil auto, ačkoli je řídil jeho bratr.
3. Nejvyšší soud své napadené rozhodnutí odůvodnil tak, že stěžovatelovy námitky směřovaly výhradně do způsobu hodnocení provedených důkazů a učiněných skutkových zjištění. Nejvyšší soud pak vysvětlil, že se nižší soudy dostatečně případem zabývaly. Nezávisle na výsledcích předchozího trestního řízení vedeného proti bratrovi stěžovatele (srov. odlišné hodnotící pasáže napadeného rozsudku nalézacího soudu a rozsudku téhož soudu ze dne 19. 2. 2015 sp. zn. 9 T 144/2014 č. l. 22-24 spisu) obecné soudy dospěly k závěru, že se skutkový děj odehrál způsobem, jakým jej popisovali zasahující policisté, tedy že v předmětném vozidle se nacházel pouze bratr stěžovatele, který jej řídil pod vlivem alkoholu. Své stanovisko pak oba soudy náležitě a přesvědčivě odůvodnily. Verze stěžovatele, že v autě jeli oba bratři a řidičem byl on sám, je pak ve světle ustálených skutkových zjištění z logiky věci zcela (bez sebemenších pochyb) vyloučena. Soudy nižších stupňů proto mohly s potřebnou mírou jistoty přijmout závěr o vědomě lživé svědecké výpovědi stěžovatele (který tvrdil, že řídil auto, v němž se vůbec nenacházel).
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas se svým odsouzením a uvádí, že automobil řídil on sám, což mu potvrdili další svědci a že bratrovo i jeho odsouzení stojí jen na výpovědích dvou policistů, které navíc nejsou plně ve shodě. Stěžovatel poukazuje na to, že obecné soudy postavily výpovědi obou policistů nad výpovědi ostatní, čímž porušily zásadu objektivní pravdy a způsobily i nerovnost účastníků trestního řízení. Podle stěžovatele Ústavní soud konstantně judikuje (např. I. ÚS 520/16 ze dne 22. června 2016), že výpověď policisty má stejnou váhu jako výpověď jakéhokoli jiného svědka. V případě stěžovatele se však soudy přiklonily k "policejní verzi" a rozhodly v neprospěch stěžovatele. Nad to stěžovatel tvrdí, že posouzení svědecké výpovědi orgány činnými v trestním řízení jako nevěrohodné ještě nemusí znamenat, že se zároveň jedná o výpověď nepravdivou, protože nevěrohodnost vyjadřuje jen pochybnosti o pravdivosti takové výpovědi, zatímco nepravdivost znamená jistotu, že tvrzení obsažené ve výpovědi je v rozporu se skutečností. I když tedy soudy shledaly v řízení s jeho bratrem stěžovatelovu výpověď jako nevěrohodnou, nemělo to hned vést k odsouzení za trestný čin křivé výpovědi. Nepravdivost znamená jistotu, že stěžovatel lhal. Podle stěžovatele soud prvního stupně připustil, že musel zvažovat mezi různými verzemi, čímž připustil, že vina stěžovatele nebyla prokázána bez pochybností. Rozhodování soudu o vině musí byt konzistentní jako celek, musí být výsledkem spravedlivého procesu, včetně dokazování, spravedlivého hodnocení důkazů, včetně rovnosti účastníků řízení před zákonem a výsledkem spravedlivého právního posouzeni, kdy prokázaný skutkový děj musí odpovídat skutkové podstatě (v tomto případě prokázané úmyslné lži). Stěžovatel uvádí, že v trestní praxi nedochází běžně k tomu, že by každý svědek, který svědčí ve prospěch obžalovaného, který byl odsouzen, byl automaticky stíhán. To, že je právě stěžovatel postižen, tak může být projevem libovůle.
5. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
8. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele i odůvodnění napadených rozhodnutí a shledal, že obecné soudy náležitě odůvodnily, proč dospěly k závěru o stěžovatelově vině. Stěžovatelova argumentace ve směru, že všichni nevěrohodní svědkové nejsou stíháni za trestný čin křivé výpovědi, či že obecné soudy měly vycházet již v řízení o bratrově vině ze svědectví stěžovatele a dalších jeho verzi potvrzujících svědků, nikoli pak svědectví dvou policistů, byla již přesvědčivě vyvrácena obecnými soudy. Ústavnímu soudu nenáleží přezkoumávat skutkové závěry obecných soudů, ledaže by byly zásadně neudržitelné, což však v posuzovaném případě nenastalo. Citované rozhodnutí Ústavního soudu k rovnosti svědectví obžalovaného a policisty není aplikovatelné na případ stěžovatele, neboť se týkalo obvinění policisty z policejního násilí, nikoli svědectví hlídkujících policistů o jízdě v opilosti. Tento odkaz je tedy pro posuzovaný případ nepřípadný.
9. Ústavní soud tudíž dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, pročež jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2018
Ludvík David, v. r,
předseda senátu