ECLI:CZ:US:2018:2.US.2547.18.1
sp. zn. II. ÚS 2547/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky S. K., t. č. Věznice Světlá nad Sázavou, zastoupené Mgr. Věrou Novákovou, advokátkou se sídlem Vrchlického 802/46, Liberec, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 5. 2017, č. j. 6 T 3/2017-1231, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 7 To 86/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, č. j. 6 Tdo 378/2018-50, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Napadeným rozsudkem (dále jen "krajský soud") byla stěžovatelka shledána vinnou pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1, odst. 2 písm. a) a zločinem šíření nakažlivé lidské nemoci podle §152 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku, a za to byla odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let. Důvodem tohoto odsouzení byla okolnost, že stěžovatelka v době od 7. 11. 2012 do 27. 7. 2016 (ačkoliv od 7. 11. 2012 věděla, že je HIV pozitivní a byla poučena o nutnosti informovat o svém onemocnění své sexuální partnery a v případě pohlavního styku používat pouze bezpečnější praktiky) vykonávala kromě chráněných sexuálních styků nechráněné orální, vaginální a anální styky, případně jiné sexuální praktiky s celkem 37 poškozenými muži, a to bez vyžadování úplaty i za úplatu, kdy nabízela na internetu placené sexuální služby.
3. Vrchní soud v Praze ("vrchní soud") v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání stěžovatelky částečně zrušil rozsudek krajského soudu, a to ve výroku o trestu tak, že stěžovatelce uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let. Následné dovolání stěžovatele odmítl napadeným usnesením Nejvyšší soud.
4. Bližší obsah napadených rozhodnutí je účastníkům řízení znám, takže ho Ústavní soud podrobněji nereprodukuje.
5. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatelky porušila její základní práva, zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tuto protiústavnost spatřuje stěžovatelka zejména v tom, že byla odsouzena pro úmyslné trestné činy, jejichž zákonné znaky skutkové podstaty ale nenaplnila. Obecné soudy se prý totiž s její obhajobou formálně vypořádaly, nicméně vycházely z paušálního předpokladu, že provozuje-li HIV pozitivní osoba nechráněný pohlavní styk, pak vždy jedná přinejmenším v eventuálním úmyslu způsobit druhé osobě nákazu, a to bez ohledu na individuální okolnosti případu. Trestní represe však má vycházet z individualizace a přísného zkoumání materiálního znaku protiprávního jednání. Konkrétně stěžovatelka tvrdí, že se soudy nevypořádaly s tzv. nulovou doktrínou, když reálně nehodnotily možnou nakažlivost. Po část předmětného období se stěžovatelka navíc podrobovala léčbě z důvodu těhotenství a hladina kopií viru se dostala pod hranici detekovatelnosti. V takovém případě je však riziko nákazy virem HIV prakticky vyloučeno, což odpovídá i stanovisku odborné lékařské veřejnosti, a za této situace nelze dovozovat jakýkoliv úmysl způsobit druhé osobě nákazu, resp. úmysl ohrožující. Obecné soudy rovněž ignorovaly obhajobu stěžovatelky spočívající v tom, že nikoho nechtěla nakazit a nechráněné orální styky provozovala právě proto, že znala nízké riziko nákazy v tomto případě, kdy by tato nákaza byla možná jen při krvácení z její dutiny ústní, což však bylo vyloučeno. Předmětná sexuální praktika tak byla obdobně riziková jako např. intenzivnější líbání, za což by ovšem stěžovatelce trestní stíhání nehrozilo. O skutečnosti, že se stěžovatelka nespoléhala jen na tzv. "šťastnou náhodu" a nikoho neohrožovala, svědčí ostatně i počet partnerů, které v rozhodném období měla a z nichž se žádný nenakazil. Obecné soudy pochybily rovněž tím, že dostatečně neodlišily medicínská a trestněprávní hlediska. Zatímco totiž medicína je vedena zásadou předběžné opatrnosti (tzn. v pochybnostech vydává doporučení "raději ne"), vycházely soudy z konstrukce, že pokud stěžovatelka tato doporučení poruší, jedná v úmyslu způsobit jinému nákazu. Nerizikovost jednání stěžovatelky prý přitom byla prokázána odbornými vyjádřeními lékařů. Proto stěžovatelka navrhuje napadená rozhodnutí soudů zrušit pro jejich protiústavnost.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Ústavní soud nejprve připomíná, že ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by je provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen zjistí-li, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný.
8. K tomu je vhodné dále uvést, že pravidlo in dubio pro reo, které vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem pravidla in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)].
9. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je tedy namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá.
10. Uvedené nastalo právě v případě stěžovatelky. Ústavní soud totiž neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů a jejich právní posouzení, dosahovalo úrovně protiústavnosti ve shora popsaném smyslu. Obecné soudy totiž vycházely ze skutkových zjištění (které stěžovatelka ve své podstatě ani nepopřela), že stěžovatelka byla poté, co u ní bylo zjištěno onemocnění virem HIV, řádně poučena o tom, jak se má chovat a vést sexuální život, nicméně navzdory tomuto poučení se takto nechovala, vedla promiskuitní sexuální život, založila internetovou stránku, kde nabízela placený sex a tento také poskytovala, a to i v nechráněné formě. Stěžovatelka se v předmětném období ani neléčila, nedocházela na lékařská vyšetření a odběry krve a byť jí byla nabídnuta antivirotická léčba, tuto nepodstoupila. Pokud proto obecné soudy dospěly k závěru, že za této situace si stěžovatelka byla vědoma toho, že své partnery (resp. klienty) může nakazit, nespatřuje Ústavní soud v tomto závěru nic, co by bylo možno považovat za extrémní nesoulad mezi skutkovými a právními závěry, což teprve by umožňovalo jeho intervenci do daného trestního řízení. Zdejší soud nepovažuje za případnou ani námitku, že se soudy dostatečně nezabývaly konkrétními okolnostmi daného případu, jelikož z odůvodnění všech napadených soudních rozhodnutí se podává, že jsou velmi pečlivá, individualizovaná a přesvědčivá.
11. Argumentace stěžovatelky založená na tom, že byla opatrná a reálně tak svoje partnery neohrožovala, představuje opakování obhajoby z řízení před obecnými soudy a Ústavní soud nespatřuje žádný rozumný důvod, pro který by měl jejich závěry jakkoliv revidovat. Jak se totiž podává ze shora uvedeného, řízení o ústavní stížnosti nepředstavuje "další díl" přezkumu dané trestní věci, nýbrž je určeno výhradně k ochraně ústavně zaručených práv stěžovatelů. To ovšem konkrétně znamená, že právo na spravedlivý proces nelze zaměňovat s neexistujícím právem na úspěch v soudním řízení a Ústavní soud proto není povolán k tomu, aby znovu přehodnocoval skutkové a právní závěry obecných soudů, jak ve svém důsledku požaduje stěžovatelka v právě projednávané věci. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy sice skutečně připustily, že tzv. virový náboj stěžovatelky byl malý, nikoliv však nulový a z odborných vyjádření vyplynulo, že určité riziko přenosu infekce HIV proto bylo dáno. Pokud za těchto konkrétních okolností obecné soudy dovodily, že stěžovatelka jednala v nepřímém úmyslu, nespatřuje na tomto závěru zdejší soud nic protiústavního či jinak excesivního. Ohledně podrobnější argumentace Ústavní soud odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí, neboť tato z ústavně právního hlediska plně obstojí.
12. Lze tak uzavřít, že dotčené trestní řízení nevykazuje ústavní deficity a Ústavní soud nemíní nikterak přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, neboť argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat za pouhou polemiku s nimi, čímž se však Ústavní soud, který není "další soudní instancí", nemá důvod zabývat. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu