ECLI:CZ:US:2018:2.US.2573.18.1
sp. zn. II. ÚS 2573/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele CASPER CONSULTING a.s., IČ: 63980401, se sídlem Olivová 2096/4, Praha 1, zastoupeného Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, se sídlem Koliště 55, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 40 Co 551/2017-735 ze dne 27. 4. 2018 a usnesení Okresního soudu v Olomouci č. j. 51 Nc 6816/2009-698 ze dne 4. 10. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení svých ústavně zaručených práv, a to zejména práv plynoucích mu z čl. 11, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Namítá též porušení čl. 90 Ústavy.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatel byl oprávněným v exekučním řízení nařízeném usnesením Okresního soudu v Olomouci č. j. 51 Nc 6816/2009-8 ze dne 11. 9. 2009. V tomto řízení se povinný domohl částečného zastavení exekuce, protože byla vymáhána pohledávka již jedenkrát stěžovateli uhrazená, a stěžovateli bylo uloženo nahradit mu náklady řízení o návrhu na zastavení exekuce.
3. Stěžovatel ve své stížnosti uvádí, že je přesvědčen, že obecné soudy při svém rozhodování nezohlednily všechny relevantní právní normy, které na věc dopadají, a aplikovanou právní normu nesprávně vyložily. Nesouhlasí zejména s interpretací §89 exekučního řádu, jak ji provedly obecné soudy. Stěžovatel je toho názoru, že i pokud by argumentace odvolacího soudu měla obstát stran zavinění zastavení exekuce, tedy podmínky dle §89 exekučního řádu, nelze pominout obecnou úpravu nákladů řízení a jejich náhrady obsaženou v občanském soudním řádu (dále jen "o. s. ř."). Podmínku účelnosti při rozhodování o náhradě nákladů řízení nelze dle stěžovatele v žádném případě pominout, §147 o. s. ř. počítá s tzv. separací nákladů, jež by jinak nevznikly, a jež byly způsobeny procesním zaviněním účastníka. Jelikož sám exekuční řád neobsahuje natolik komplexní úpravu nákladů řízení, je třeba hledět na odvolacím soudem citované ustanovení pouze jako na doplnění obecné úpravy o. s. ř., určující rozhodnou skutečnost pro určení, kterému z účastníků svědčí právo na náhradu takových nákladů, které lze přiznat v souladu s obecnou úpravou. Jak stěžovatel uvedl již v odvolání, vinou povinného došlo de facto k rozštěpení řízení do čtyř fází, v jejichž rámci bylo nutné zkoumat důvodnost vznesených námitek na zastavení exekuce. Náklady vzniklé povinnému v předchozích fázích naopak nelze považovat za účelně vynaložené. Stěžovatel je přesvědčen, že soudy pochybily tím, že nezohlednily účelnost vynaložených nákladů a procesní zavinění jejich vzniku účastníky řízení, a případně nezvážily také možnou separaci nákladů řízení. Stěžovatel tedy nesouhlasí s nákladovým výrokem usnesení soudu prvního stupně, s výrokem rozhodnutí o odvolání, jímž odvolací soud mj. tento nákladový výrok soudu prvního stupně potvrdil, a na něm závislým nákladovým výrokem odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však obecné soudy ve svých napadených rozhodnutích nedopustily. Ostatně i námitky stěžovatele směřují proti výkladu podústavního práva, provedeného obecnými soudy, a v podstatě nemají žádný ústavněprávní přesah.
8. Z důvodů výše uvedených tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu