ECLI:CZ:US:2018:2.US.2585.17.1
sp. zn. II. ÚS 2585/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti JSG med, a. s., sídlem Na Roudné 443/18, Plzeň, zastoupené Mgr. Petrem Topkou, advokátem, sídlem Václavské náměstí 837/11, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2017 č. j. 23 Cdo 320/2017-407, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Lidl Česká republika, v. o. s., sídlem Nárožní 1359/11, Praha 13 - Stodůlky, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností brojí stěžovatelka proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí s tvrzením, že bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 29. 9. 2016 č. j. 6 Cmo 15/2016-356 potvrdil výrokem I. v pořadí druhý rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 10. 9. 2015 č. j. 36 Cm 39/2011-307, jímž byla stěžovatelce (žalované) uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení (žalobkyni) částku 533 562 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení. Výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Žalovaná částka představovala náhradu za škodu spočívající v pokutách uložených vedlejší účastnici řízení, jakožto provozovatelce potravinářského podniku, Státní zemědělskou a potravinářskou inspekcí (dále jen "SZPI") za nedodržení jejích povinností při uvádění potravin (medu), který jí byl dodán stěžovatelkou, do oběhu.
3. Následné dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017 č. j. 23 Cdo 320/2017-407 odmítnuto. Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatelkou vymezené otázky týkající se posouzení nezákonnosti správních rozhodnutí v důsledku nezákonností provázejících proces zkoušení výrobků a v důsledku vad při vyhotovování protokolů o tomto zkoušení - nezakládají přípustnost dovolání. S ohledem na znění §135 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jsou k přezkumu rozhodnutí správních orgánů (v daném případě inspektorátu SZPI) o souladu kontrolovaných výrobků s právními předpisy pověřeny soudy ve správním soudnictví a Nejvyššímu soudu nepřísluší v řízení o náhradě škody předmětná rozhodnutí přezkoumávat. Ke třetí otázce předložené stěžovatelkou, jež byla založena na tvrzení, že v posuzovaném případě nelze požadovat náhradu škody, jelikož pro shodné porušení závazku byla sjednána smluvní pokuta, Nejvyšší soud uvedl, že předmětnému tvrzení neodpovídají skutková zjištění nalézacích soudů, neboť nebyla splněna podmínka, aby odchylky od smluvně dojednané kvality zboží byly zjištěny znalcem. Za takové zjištění totiž nelze považovat zjištění zkušebních laboratoří inspektorátu SZPI a zkušební laboratoře společnosti APPLICA GmbH, jež zkoušky vzorků medu prováděly.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve se věnuje vylíčení rozhodných skutečností a průběhu řízení před soudy nižších stupňů. V prvé řadě namítá nezákonnost rozhodnutí SZPI, neboť laboratoř, která prováděla rozbory potravin dodaných stěžovatelkou, neměla potřebnou akreditaci. Rovněž protokoly o výsledcích kontrol neměly požadované náležitosti a nemohly tak být podkladem pro zákonné rozhodnutí ohledně nedostatků potravin. Nejvyššímu soudu vytýká, že se námitkou nezákonnosti správních rozhodnutí odmítl zabývat s poukazem na §135 o. s. ř., neboť se jimi cítil vázán. Stěžovatelka namítá, že nebyla účastníkem správního řízení, z něhož vzešly pokuty, výroky těchto rozhodnutí se stěžovatelky netýkají (pokuty byly uloženy vedlejší účastnici řízení) a odmítl-li Nejvyšší soud její dovolání projednat, odepřel stěžovatelce právo na právní slyšení. Na podporu svého tvrzení poukazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 1424/09 (N 49/64 SbNU 607) a ze dne 23. 10. 2012 sp. zn. II. ÚS 46/10 (N 178/67 SbNU 163; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz), které se týkají vázanosti civilního soudu trestním rozsudkem a podle nichž se tato vázanost nemůže uplatnit vůči třetím osobám, které v trestním řízení nevystupovaly. Stěžovatelka se domnívá, že závěry vyplývající z těchto nálezů lze vztáhnout i na správní řízení.
5. Stěžovatelka se dále věnuje vztahu smluvní pokuty a náhrady škody. Podle jejího názoru nebyla vedlejší účastnice řízení oprávněna náhradu škody požadovat, neboť se na ni vztahovala smluvní pokuta coby paušalizovaná náhrada škody. Nejvyšší soud se měl námitkám stěžovatelky, které se týkaly podle jejího názoru nesprávného posouzení ujednání o smluvní pokutě vrchním soudem, věnovat. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, který se odmítl těmito námitkami zabývat, považuje stěžovatelka za překvapivé, neboť z žádného dokazování v průběhu řízení nevyplynulo, proč by zjištění laboratoří SZPI nemohla být považována za zjištění znalce. Byl-li to vrchní soud, který se této námitce poprvé věnoval, avšak dle stěžovatelky ji posoudil nesprávně, byla stěžovatelce odepřena i možnost právně argumentovat, když nebyla poučena postupem podle §118a odst. 1 až 3 o. s. ř.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. V průběhu řízení o ústavní stížnosti byl usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 8. 2017 č. j. KSPL 29 INS 10417/2017-A-15 zjištěn úpadek stěžovatelky a byl na ni prohlášen konkurs. Insolvenční správkyní stěžovatelky byla ustanovena obchodní společnost AS ZIZLAVSKY, v. o. s., sídlem Široká 36/5, Praha 1 - Josefov, provozovna Újezdská 82, Město Touškov, která přípisem ze dne 31. 1. 2018 požádala Ústavní soud, aby pokračoval v řízení o ústavní stížnosti.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Stěžovatelka brojí především proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, který její dovolání odmítl jako nepřípustné. Co se týče možnosti přezkumu rozhodnutí Nejvyššího soudu o přípustnosti dovolání, Ústavní soud v minulosti judikoval, že "může přehodnocovat posouzení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníku řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami" [viz bod 20 nálezu ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 2312/15 (N 30/80 SbNU 391)]. Z pohledů možností přezkumu vytýčených výše citovanou judikaturou nemá Ústavní soud proti rozhodnutí Nejvyššího soudu z ústavněprávního hlediska žádné výhrady.
10. Stěžovatelka vznáší námitku nezákonnosti rozhodnutí SZPI a s tím související výtku vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu, že odmítl dovolání stěžovatelky věcně projednat, když se otázkou nezákonnosti správního rozhodnutí nastolenou v dovolání nezabýval, resp. že ji vyřešil toliko poukazem na §135 o. s. ř. a vázaností rozhodnutím správního orgánu. V této souvislosti lze dát zapravdu stěžovatelce v tom, že Nejvyšší soud otázku vázanosti rozhodnutím správního orgánu vyřešil pouze stručným odkazem na citované ustanovení, a navíc ne zcela přesně. Jak totiž stěžovatelka zdůrazňovala, nebyla účastnicí správního řízení, v němž byla vedlejší účastnici řízení udělena SZPI pokuta, jejíhož uhrazení se nyní v civilním řízení z titulu náhrady škody domáhá. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nemohla ve správním řízení uplatňovat sama za sebe argumentaci (byť jak se podává z obsahu soudních rozhodnutí, vedlejší účastnice řízení jí poskytla prostor, aby podala vyjádření, jež učinila součástí svého odvolání proti rozhodnutí o udělení pokuty), platí pro takové případy pouze omezená vázanost správním rozhodnutím. Touto otázkou se nicméně zabýval městský soud poté, co jeho v pořadí první rozhodnutí ve věci bylo zrušeno vrchním soudem. V kasačním rozhodnutí vrchní soud vyslovil právně závazný názor, v němž přisvědčil námitce stěžovatelky, že soud v situaci, kdy se na vzniku škody podílel další subjekt, neměl vycházet podle §135 o. s. ř. pouze z rozhodnutí správních orgánů, nýbrž měl se zabývat dalšími tvrzeními, a to jak vedlejší účastnice řízení, že stěžovatelka porušila povinnosti z kupní smlouvy a dodala vadné zboží, tak i tvrzeními a důkazy, které stěžovatelka uplatňovala na svoji obranu. V intencích tohoto závazného názoru a po doplnění dokazování (o vyjádření ústředního inspektorátu SZPI ze dne 17. 2. 2015 a vyjádření Ministerstva zemědělství ze dne 13. 5. 2015) dospěl městský soud k závěru, který posléze akceptoval i vrchní soud, že stěžovatelka dodala vedlejší účastnicí řízení výrobky, které neměly sjednané vlastnosti [srov. §420 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen "obch. zák.")] a šlo tedy o výrobky vadné. Dodáním vadných výrobků porušila stěžovatelka svoji povinnost ze závazkového vztahu, pročež byla povinna podle §373 obch. zák. a podle výslovného ujednání ve smlouvě uzavřené s vedlejší účastnicí řízení nahradit škodu, která v souvislosti s vadným plněním vznikla. Postup soudů tak nelze považovat za rozporný se závěry vyplývajícími ze stěžovatelkou citovaných nálezů (sp. zn. I. ÚS 1424/09 a sp. zn. II. ÚS 46/10) Ústavního soudu.
11. Městský soud i vrchní soud se vyjádřily rovněž k námitce stěžovatelky, že laboratoř SZPI neměla na provádění zkoušek akreditaci. K tomu uvedly, že v řízení bylo prokázáno, že i když neměla odborná laboratoř příslušnou akreditaci, byla použitá metoda provádění zkoušek vzorků medu vhodnou a vědecky ověřenou metodou odpovídající §1 odst. 2 vyhlášky Ministerstva zemědělství č. 211/2004 Sb., o metodách zkoušení a způsobu odběru a přípravy kontrolních vzorků, pročež výstupy z ní získané mohou v situaci, kdy jejich výsledky nebyly stěžovatelkou vyvráceny, sloužit pro posouzení jakosti medu a jeho vlastností. Z uvedeného vyplývá, že soudy námitky stěžovatelky řádně vypořádaly a jejich rozhodnutí byla opřena o relevantní důkazy. Stěžovatelka tak vychází z mylného názoru, že rozhodnutí soudů byla postavena pouze na správních rozhodnutích.
12. Výše uvedený exkurs do rozhodnutí soudů nižších stupňů, ačkoliv je stěžovatelka ústavní stížností výslovně nenapadla, učinil Ústavní soud pouze z toho důvodu, aby doložil, že rozhodnutí Nejvyššího soudu, třebaže nebylo úplně výstižné, není protiústavní a Ústavní soud nemá důvod jej rušit.
13. Co se týče námitek stěžovatelky ohledně vztahu mezi náhradou škody a smluvní pokutou, lze poukázat na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, že pro uplatnění nároku na smluvní pokutu nebyla splněna podmínka, aby odchylky od smluvně dojednané kvality zboží byly zjištěny znalcem. Zjištění odborných laboratoří (které nevykonávají znaleckou činnost a nejsou ani zapsány mezi znalci či znaleckými ústavy) přitom nelze považovat za zjištění znalce.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu