ECLI:CZ:US:2018:2.US.2588.18.1
sp. zn. II. ÚS 2588/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Paulíny Bialasové a 2) Martina Bialase, zastoupených Mgr. Bc. Adamem Ptašnikem, Ph.D., advokátem se sídlem Nádražní 308/3, Ostrava, proti výroku III. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 4. 2018, č. j. 56 Co 56/2018-202, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení výše uvedeného výroku rozhodnutí, neboť mají za to, že jím bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž zásada rovnosti zakotvená v čl. 37 odst. 2 Listiny.
2. Napadeným usnesením krajského soudu byl ve výroku o nákladech řízení změněn předešlý rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 10. 2017, č. j. 25 C 367/2016-170, a bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení v řízení o předběžném opatření.
3. V předcházejícím řízení okresní soud zamítl žalobu, kterou se žalobkyně L. Ručková, vystupující jako vedlejší účastnice řízení před Ústavním soudem, domáhala proti stěžovatelům určení vlastnického práva k blíže specifikovaným nemovitostem. Žalobkyně byla úspěšná, a proto okresní soud rozhodl o nákladech řízení tak, že tyto byli povinni zaplatit společně a nerozdílně stěžovatelé. Spolu s touto žalobou se vedlejší účastnice u okresního soudu domáhala i vydání předběžného opatření spočívajícího ve zdržení se nakládání s předmětnými nemovitostmi. Okresní soud v Ostravě návrhu na předběžné opatření vyhověl usnesením ze dne 21. 12. 2016, č. j. 25 C 367/2016-30. Stěžovatelé se však proti tomuto rozhodnutí odvolali a Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 28. 2. 2017, č. j. 56 Co 45/2017-85, usnesení okresního soudu v části týkající se povinnosti stěžovatelů změnil tak, že se návrh na předběžné opatření zamítá. V rámci odvolacího řízení o předběžném opatření nebylo rozhodnuto o nákladech řízení, Okresní soud v Ostravě je proto vyčíslil až ve výše uvedeném rozsudku ze dne 25. 10. 2017, č. j. 25 C 367/2016-170. Vzhledem k tomu, že vedlejší účastnice s návrhem na předběžné opatření neuspěla, okresní soud ve IV. výroku tohoto rozhodnutí stanovil, že je povinna zaplatit náklady řízení společně a nerozdílně oběma stěžovatelům. Celková výše nákladů byla okresním soudem vyčíslena částkou 38.800 Kč, přičemž při stanovení odměny advokáta za úkon právní služby okresní soud vycházel z §7 bod 6 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"). Tarifní hodnota byla určena kupní cenou výše uvedených nemovitostí, tj. částkou 2.700.000 Kč.
4. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení v řízení o předběžném opatření byl napaden odvoláním vedlejší účastnice, která se domáhala jeho změny tak, že bude povinna zaplatit stěžovatelům na náhradě nákladů řízení částku 19.400 Kč, odpovídající pouze jednomu úkonu právní služby. Námitka vedlejší účastnice, že stěžovatelům nemá být přiznána náhrada za dva úkony právní služby, byla Krajským soudem v Ostravě jako nedůvodná zamítnuta, krajský soud však výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení v řízení o předběžném opatření obsažený v prvoinstančním rozhodnutí změnil s odůvodněním, že okresní soud náklady tohoto řízení vyčíslil chybně. Krajský soud v ústavní stížností napadaném výroku III. usnesení č. j. 56 Co 56/2018-202 nově náklady řízení o předběžném opatření vyčíslil částkou 6.728 Kč, když při stanovení odměny advokáta vycházel z tarifní hodnoty podle §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, tj. z částky 50.000 Kč.
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti napadli právě nákladový výrok III. usnesení Krajského soudu v Ostravě s tvrzením, že jím bylo zasaženo do jejich ústavně zaručených základních práv, a to konkrétně do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny, což má své dopady i do majetkové sféry stěžovatelů. Toto rozhodnutí stěžovatelé považují za překvapivé a porušující princip zákazu svévole v rozhodování soudu. Stěžovatelé konkrétně namítají, že krajský soud neměl při stanovení výše odměny advokáta vycházet z §9 odst. 4 advokátního tarifu, navazujícího na §9 odst. 3 stejného předpisu, jenž se má použít při určování práva k věci pouze v případech, kdy je daná věc penězi neocenitelná, popřípadě pokud jde o věc penězi ocenitelnou, ale pouze s nepoměrnými obtížemi. Dle stěžovatelů měl krajský soud postupovat obdobně jako soud prvoinstanční a vycházet z tarifní hodnoty odvislé od kupní ceny nemovitostí, neboť ve sporu, který předcházel podání ústavní stížnosti, šlo o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, které jsou bez dalšího penězi ocenitelné. Krajský soud prý navíc změnil nákladový výrok zcela překvapivým způsobem, který vedlejší účastnicí nebyl vůbec navrhován. Tato totiž nezpochybňovala výši tarifní hodnoty, od níž se odvíjela výsledná odměna advokáta, ale pouze počet úkonů právní služby. Stěžovatelé dále namítají porušení zásady rovnosti spočívající v tom, že v tomtéž sporu při stanovování výše náhrady nákladů jedné ze stran bylo vycházeno z tarifní hodnoty odpovídající kupní ceně předmětných nemovitostí, zatímco u druhé strany z tarifní hodnoty 50.000 Kč, aniž by pro to byl jakýkoliv důvod. Lze tak shrnout, že stěžovatelé brojí proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, když tvrdí, že odvolací soud vycházel při jejich výpočtu z nesprávně zjištěné tarifní hodnoty a nesprávné výše mimosmluvní odměny.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatelů obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Z pohledu posouzení námitek stěžovatelů je nutno především uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o nákladech řízení v tzv. bagatelní částce [v projednávané věci se jedná o částku 32.072 Kč určenou jako rozdíl mezi náhradou nákladů přiznaných stěžovatelům okresním soudem a náhradou nákladů přiznaných stěžovatelům soudem krajským], proti níž by ani dovolání nebylo přípustné [srov. ustanovení §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř.")]. Ústavní soud přitom již dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3247/07 ze dne 8. 4. 2008; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná z http://nalus.usoud.cz), že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Co se oněch "extrémních situací" týká, jedná se zejména o případy, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí vůbec neodůvodnily, anebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly by výrazem přepjatého formalismu nebo by byly jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti.
8. Rovněž k samotné problematice nákladů řízení se Ústavní soud ve své konstantní judikatuře staví značně rezervovaně a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodováním o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi (podobně jako ve věci týkající se tzv. bagatelní částky) pouze v případě skutečně extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2119/11 ze dne 3. 4. 2012 (N 70/65 SbNU 3)].
9. Pokud Ústavní soud posoudil individuálně a v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv stěžovatelů důvody, pro které by měl zrušit napadený výrok rozhodnutí, dospěl k závěru, že v daném případě nebyly zjištěny takové okolnosti, které by odůvodňovaly shora zmiňovaný kasační zásah Ústavního soudu.
10. Stěžovatelé krajskému soudu konkrétně vytýkají nesprávnou interpretaci a aplikaci příslušných ustanovení advokátního tarifu vztahující se k určení tarifní hodnoty sporu s tím, že se v předmětné věci jednalo o plnění penězi ocenitelné a že obecné soudy měly postupovat podle §8 odst. 1 advokátního tarifu. Stěžovatelé doslova uvádějí, že se jednalo o totéž řízení s týmž předmětem sporu. Ústavní soud se však s argumentací stěžovatelů neztotožňuje, neboť v napadaném rozhodnutí krajský soud, obdobně jako před ním soud okresní, rozhodoval o nákladech řízení týkajících se dvou odlišných řízení, tj. řízení o určení vlastnictví k nemovitostem a řízení o vydání předběžného opatření spočívajícího ve zdržení se nakládání s předmětnými nemovitostmi. Zatímco v prvém řízení je zcela na místě vycházet při určení tarifní hodnoty z kupní ceny dotčených nemovitostí, u druhého řízení, vzhledem k nemožnosti ocenění hodnoty předmětu sporu, je při určení tarifní hodnoty nutno vycházet z §9 advokátního tarifu, což ostatně učinil krajský soud. Názoru stěžovatelů, že měl krajský soud postupovat obdobně jako soud prvoinstanční a vycházet z tarifní hodnoty odvislé od kupní ceny nemovitostí, neboť ve sporu, který předcházel podání ústavní stížnosti, šlo o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, které jsou bez dalšího penězi ocenitelné, proto nelze přisvědčit. Obdobnou otázkou, kterou stěžovatelé předestírají Ústavnímu soudu ve své ústavní stížnosti, se již tento soud ostatně zabýval v souvislosti s vyklizením nemovitosti ve svém usnesení sp. zn. IV. ÚS 201/01 ze dne 24. 1. 2002 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), přičemž v postupu obecných soudů, které v případě řízení o vyklizení nemovitosti stanovily odměnu advokáta na základě ustanovení §9 advokátního tarifu, nic protiústavního neshledal. Naopak s použitím uvedeného ustanovení na daný případ se Ústavní soud zcela ztotožnil, pročež aplikaci ustanovení §8 odst. 1 advokátního tarifu shledával za příhodnou jen tam, kde je předmětem sporu sama nemovitost, resp. práva k ní, nikoliv však již samotné její užívání. Nyní rozhodující senát Ústavního soudu nemá žádný rozumný důvod, aby se od názoru prezentovaného v citovaném usnesení odchyloval, neboť i v právě projednávaném případě nejsou předmětem sporu samy nemovitosti, nýbrž jejich užívání, resp. nakládání s nimi. Ústavní soud je proto nucen odmítnout jako nepřiléhavý rovněž poukaz stěžovatelů na nález sp. zn. IV. ÚS 2688/15 ze dne 19. 12. 2017, neboť tento se rovněž týkal jiného typu řízení, tj. určení vlastnictví k nemovitostem, nikoliv vydání předběžného opatření jako v projednávaném případě. Z výše uvedených důvodů je nutno úvahy stěžovatelů o svévolnosti rozhodování krajského soudu a nerovném zacházení mezi účastníky původního řízení před obecnými soudy odmítnout.
11. Protiústavní konečně není ani okolnost, snížil-li krajský soud pro formální pochybení nalézacího soudu k odvolání vedlejší účastnice náhradu nákladů řízení, již měli stěžovatelé od neúspěšné vedlejší účastnice získat, a to z jiných důvodů, než které byly vedlejší účastnicí v odvolání namítány. Ústavní soud připomíná, že občanský soudní řád sice ukládá odvolateli, aby v odvolání uvedl, v čem spatřuje nesprávnost napadeného rozhodnutí nebo postupu soudu (tzv. odvolací důvod - srov. §205 odst. 1 o. s. ř.), ovšem kvalitativní stránka rozhodování odvolacího soudu (tedy posouzení věci z hlediska procesního postupu soudu prvního stupně i z hlediska hmotného práva) je postavena na zásadě vyjádřené v §212a odst. 1 o. s. ř., totiž že není-li dále (tj. v dalších odstavcích §212a o. s. ř.) uvedeno něco jiného, není odvolací soud v odvolání vymezenými důvody vázán. V předmětné věci je rozhodné, že krajský soud aplikaci daného ustanovení podústavního právního předpisu dostatečně odůvodnil, a to způsobem, který není zjevně excesivní. Za této situace proto Ústavní soud, s ohledem na shora naznačené postavení v ústavním systému, nemá prostor do napadeného rozhodnutí ingerovat.
12. Za dané situace proto Ústavní soud neshledal důvod pro zrušení napadeného výroku rozhodnutí. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatelé dovolávají, napadeným výrokem rozhodnutí porušena nebyla. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. srpna 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu