infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 04.09.2018, sp. zn. II. ÚS 2681/18 [ usnesení / ŠIMÁČKOVÁ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2018:2.US.2681.18.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2018:2.US.2681.18.1
sp. zn. II. ÚS 2681/18 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti Mgr. Jiřího Strnadela, zastoupeného JUDr. Josefem Čejkou, advokátem, se sídlem náměstí 3. května 1606, Otrokovice, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 4. 2015 č. j. 27 C 24/2012-308, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2015 č. j. 28 Co 297/2015-418 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2018 č. j. 29 Cdo 1633/2016-476 spojené s návrhem na zrušení §421 a §422 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), §29 a §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, §241 zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád, §105 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb. soudní řád správní, §35 zákona č. 141/1961 Sb. trestní řád, §11 odst. 2 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb. České národní rady o soudních poplatcích, část III., čl. VI, V bod 6 zákona č. 296/2017 Sb. kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: 1. Rozsudkem ze dne 30. 4. 2015 č. j. 27 C 24/2012-308 zamítl Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") žalobu stěžovatele, aby žalované (České republice - Ministerstvu spravedlnosti) bylo uloženo a) zaplatit stěžovateli částku 1 625 000 Kč s příslušenstvím a b) odstranit z insolvenčního rejstříku podpis, bydliště a datum narození stěžovatele nacházející se v pověření o nahlížení do spisu a v záznamu o nahlížení, které zveřejnil dne 20. 6. 2011 Krajský soud v Brně jako insolvenční soud. Proti tomuto rozsudku se stěžovatel bránil odvoláním k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"), který rozsudkem ze dne 4. 11. 2015 č. j. 28 Co 297/2015-418 rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. 2. Obvodní i městský soud vyšly ve svých rozhodnutích z toho, že pověření je "ostatním podáním" ve smyslu ustanovení §421 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění účinném v době zveřejnění žalobou označených údajů v insolvenčním rejstříku, (dále jen "insolvenční zákon"), přičemž věřitel (jako jeho autor) insolvenční soud nepožádal o utajení údajů na tomto podání uvedených a neučinil tak ani stěžovatel (resp. učinil tak pozdě) při předložení pověření insolvenčnímu soudu. Odvolací soud k tomuto rovněž připomenul, že insolvenční zákon ani zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, neukládá soudu povinnost, aby účastníky insolvenčního řízení, jejich zástupce a další osoby informoval o možnosti požádat o nezveřejnění osobních údajů. Kromě toho odvolací soud doplnil, že vlastnoruční podpis z povahy věci nepatří mezi osobní údaje. Insolvenční soud se tak nedopustil nesprávného úředního postupu a zveřejněním předmětných listin v elektronické podobě soudního spisu vedeného v rámci insolvenčního rejstříku nebylo nedovoleným nebo nepřiměřeným způsobem zasaženo do práv stěžovatele. 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel následně dovolání, které Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 4. 2018, č. j. 29 Cdo 1633/2016-476 jako nedůvodné zamítl. Nejvyšší soud vyložil, že jak na pověření, tak na úřední záznam je nutno pohlížet jako na podání učiněná žalobcem, shodně jako odvolací soud řekl, že insolvenční zákon nepředjímá potřebu poučit fyzickou osobu, která učinila podání, o tom, že může požádat, aby insolvenční soud rozhodl, že některé osobní údaje této osoby nebudou veřejně přístupné. Insolvenční soud tak dle Nejvyššího soudu jednal plně v mezích určených insolvenčním zákonem. 4. Rozsudky obvodního, městského a Nejvyššího soudu poté stěžovatel napadl u Ústavního soudu. Ve stížnost tvrdí, že obecné soudy zasáhly svými rozhodnutími do jeho práv garantovaných čl. 1, 3, 7, 10, 11, 36, 37 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále čl. 1, 3, 6, 8, 13, 14 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Protokolu č. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomuto zásahu mělo dojít dle stěžovatele zejména tím, že insolvenční zákon nedává soudům výslovně pravomoc zveřejňovat jeho osobní údaje, zveřejňování těchto údajů je tak nesprávným úředním postupem, kterým dochází k narušení soukromí stěžovatele. Dále také stěžovatel namítá, že obecné soudy se nevyjádřily k některým jím předestřeným právním otázkám a že jej Krajský soud v Brně nepoučil o jeho právu žádat o nezveřejňování některých jeho osobních údajů v insolvenčním rejstříku. Stížnost stěžovatel zároveň spojuje s návrhem na zrušení v záhlaví specifikovaných částí zákonů. 5. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný. 6. Již z výše provedené rekapitulace i stěžovatelových námitek se podává, že podstatou jeho polemiky se závěry obecných soudů je jeho nesouhlas s výkladem podústavního práva. Ústavní soud však není oprávněn zasahovat do závěrů obecných soudů při interpretaci podústavního práva či skutkových okolností jednotlivých případů, a proto tak nemohl učinit ani ve stěžovatelově případě. 7. Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako čtvrtá instance posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecných soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda obecné soudy porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. 8. Na námitky stěžovatele, které jsou obdobné těm uvedeným v jeho dovolání, přehledně a srozumitelně reagoval již Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí. Toto rozhodnutí je v souladu se všemi principy a z ústavního hlediska mu nelze nic vytknout, jakož ani postupu obvodního a městského soudu. 9. Nad rámec rozsudků obecných soudů Ústavní soud jen dodává, že jakkoli je pravda, že zveřejněním podpisu, bydliště a data narození stěžovatele došlo do jisté míry k zásahu do jeho soukromí, jednalo se o zásah vycházející z výkladu ustanovení §421 insolvenčního zákona, který v odst. 1 písm. b) stanoví, že v insolvenčním rejstříku insolvenční soud zveřejňuje chronologicky s uvedením okamžiku vložení "veškerá podání, která se vkládají do soudního spisu vedeného insolvenčním soudem ohledně dlužníka, nestanoví-li tento zákon jinak." Určité omezení stěžovatelova soukromí je tedy legitimním zásahem do jeho práv. Tento zásah je navíc přiměřený cíli sledovanému právní úpravou, kterým je transparentnost postupu insolvenčních soudů a dostupnost informací pro veřejnost. Insolvenční zákon nadto dával v §422 stěžovateli možnost nejpozději společně s podáním žádat, aby některé z jeho osobních údajů, obsažené v podání, nebyly v insolvenčním rejstříku veřejně přístupné. Argumentace stěžovatele, že žádost o vymazání svých osobních údajů z insolvenčního rejstříku podal opožděně, nemůže založit důvodnost ústavní stížnosti. Tato argumentace nemá ústavní rozměr a obecné soudy se s ní vypořádaly způsobem, který není ani nepřijatelný ani excesivní. 10. Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení základních práv stěžovatele a jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Akcesorický návrh na zrušení jednotlivých ustanovení zákonů sdílí osud ústavní stížnosti. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. září 2018 JUDr. Ludvík David, CSc., v. r. předseda senátu
Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2018:2.US.2681.18.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 2681/18
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 4. 9. 2018
Datum vyhlášení  
Datum podání 6. 8. 2018
Datum zpřístupnění 24. 9. 2018
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - OS Praha 2
SOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodaj Šimáčková Kateřina
Napadený akt rozhodnutí soudu
zákon; 182/2006 Sb.; o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon); §421, §422
zákon; 182/1993 Sb.; o Ústavním soudu; §29, §30
zákon; 99/1963 Sb.; občanský soudní řád; §241
zákon; 150/2002 Sb.; soudní řád správní; §105/2
zákon; 141/1961 Sb.; o trestním řízení soudním (trestní řád); §35
zákon; 549/1991 Sb.; o soudních poplatcích; §11/2/a
zákon; 296/2017 Sb.; kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony; část III., čl. VI, V, bod 6
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 10, čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 141/1961 Sb., §35
  • 150/2002 Sb., §105 odst.2
  • 182/1993 Sb., §29, §30
  • 182/2006 Sb., §422 odst.1, §421
  • 296/2017 Sb.
  • 549/1991 Sb., §11 odst.2 písm.a
  • 99/1963 Sb., §241
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na poučení
základní práva a svobody/ochrana soukromého a rodinného života
Věcný rejstřík osobní údaj
insolvence
poučení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-2681-18_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 103563
Staženo pro jurilogie.cz: 2018-09-26