ECLI:CZ:US:2018:2.US.2683.17.1
sp. zn. II. ÚS 2683/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miroslava Šebesty, zastoupeného Mgr. Veronikou Kaprálovou, advokátkou, AK se sídlem Čeňka Růžičky 767/8, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2017 sp. zn. 20 Cdo 2139/2017, usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 3. 5. 2016 sp. zn. 54 Co 947/2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že vedla k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že vůči stěžovateli je vedena exekuce zahájená na základě rozsudku Okresního soudu v Jihlavě (dále jen "okresní soud") ze dne 11. 5. 2011 č. j. 9 EC 295/2010-87 (dále jen "exekuční titul").
3. V rámci exekučního řízení vydal soudní exekutor usnesení ze dne 3. 11. 2015 č. j. 103 Ex 33135/12-100, kterým byla vydána dražební vyhláška a nařízena dražba podílu stěžovatele na tam uvedených nemovitostech. Toto usnesení napadl stěžovatel odvoláním, v němž navrhl napadené rozhodnutí změnit a exekuci v plném rozsahu zastavit. Jako důvod uvedl, že dosud nebylo projednáno jeho odvolání, kterým napadl exekuční titul. Tento tudíž není pravomocný ani vykonatelný. Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě (dále jen "krajský soud") odvolání stěžovatele nevyhověl, neboť jeho námitky směřující k zastavení exekuce (včetně námitky nedostatku vykonatelnosti, resp. nedoručení exekučního titulu) již obecné soudy opakovaně projednaly a shledaly je nedůvodnými a obstrukčními.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele proti usnesení krajského soudu odmítl podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s jeho ustálenou rozhodovací praxí. Dodal přitom, že stěžovatel se mýlí, namítá-li, že exekuční titul nenabyl právní moci a nestal se vykonatelným. Exekuční titul ve výroku ukládajícím povinnému vymáhanou povinnost (výrok I.) nabyl právní moci dne 22. 6. 2011 a stal se vykonatelným dne 16. 7. 2011. O odvolání povinného již totiž rozhodl okresní soud, který jej usnesením ze dne 9. 9. 2011 č. j. 9 EC 295/2010-102 odmítl.
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti především namítá, že exekuce je vedena neoprávněně. Exekuční titul totiž není vykonatelný, neboť mu dosud nebyl řádně doručen. Doručen byl pouze jeho tehdejšímu právnímu zástupci, který však nebyl k přebírání písemností stěžovatelem zmocněn a o převzetí exekučního titulu stěžovatele nevyrozuměl. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy jsou při doručování písemností účastníku zastoupenému zástupcem na základě plné moci povinny rozlišovat, zda je tento účastník zastoupen na základě procesní či prosté plné moci. Tato úvaha však v napadeném usnesení krajského soudu, jakož i v řízení jemu předcházejícím, zcela absentuje. Stěžovatel dále uvádí, že soudy jsou v každém stupni exekučního řízení povinny postavit na jisto, zda je exekuční titul vykonatelný. Exekuční řízení na jeho základě vedené tak mělo být zastaveno. Důvod pro zastavení exekuce stěžovatel především shledává v tom, že obecné soudy dosud nerozhodly o jím podaném opravném prostředku (srov. ustanovení §268 odst. 1 písm. a) a h) o. s. ř.).
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako čtvrtá instance posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecných soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda obecné soudy porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Stížnost (resp. její část), ve které stěžovatel namítá pouze pochybení obecného soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat jako zjevně neopodstatněnou.
9. Právě takovou polemiku se závěry obecných soudů vede stěžovatel ve své ústavní stížnosti. Své námitky totiž soustředí okolo tvrzení, že předmětná exekuce je proti němu vedena neoprávněně. Tvrdí, že exekuční titul není vykonatelný, neboť mu dosud nebyl řádně doručen a exekuce by tudíž měla být zastavena. Jak ovšem plyne z výše podané rekapitulace řízení před obecnými soudy, tyto námitky stěžovatele byly opakovaně projednány v řízení o předchozích návrzích stěžovatele na zastavení exekuce. Obecné soudy je přitom vyhodnotily jako nedůvodné, až obstrukční. Navíc, tyto námitky již vypořádal také Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. IV. ÚS 2744/17 ze dne 12. 12. 2017, když stížnost stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněnou. V odkazovaném řízení sice stěžovatel napadal jiná rozhodnutí obecných soudů v předmětném exekučním řízení, avšak s totožnou argumentací stran nevykonatelnosti téhož exekučního titulu jako v nyní rozhodované věci, tj. rozsudku okresního soudu ze dne 11. 5. 2011 č. j. 9 EC 295/2010-87. Toto usnesení sice nezakládá překážku věci rozsouzené ani nemá precedenční účinky (ustanovení §35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a čl. 89 odst. 2 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava ČR, a contrario). Ústavní soud však neshledal žádný důvod k tomu, aby se od něj odchýlil.
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 15. května 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu