ECLI:CZ:US:2018:2.US.2734.17.1
sp. zn. II. ÚS 2734/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Nataliyy Fales, zastoupené Mgr. Monikou Coufalovou, advokátkou, sídlem Bohunická 55, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. června 2017 č. j. 2 To 54/2017-3626 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. května 2017 sp. zn. 39 T 3/2016, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka Brno a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas učiněným podáním, splňujícím formální náležitosti ústavní stížnosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud"). Stěžovatelka se domnívá, že ústavní stížností napadená usnesení porušují její základní práva a svobody garantované ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně stěžovatelka uvádí porušení práva na soudní ochranu, jak je zaručeno ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovením čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluva"). Dále stěžovatelka namítá porušení práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života zaručeného ustanovením čl. 10 odst. 2 Listiny a ustanovením čl. 8 Úmluvy. Dále namítá porušení vlastnického práva zaručeného ustanovením čl. 11 Listiny a ustanovením čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě a porušení nedotknutelnosti obydlí zaručeného ustanovením čl. 12 Listiny a ustanovením čl. 8 Úmluvy.
Z ústavní stížnosti, napadených usnesení obecných soudů a dalších dokumentů přiložených k ústavní stížnosti zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti. Krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením podle ustanovení §79a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") zajistil nemovitosti (rodinný dům a pozemky) ve vlastnictví stěžovatelky, jakožto výnos z trestné činnosti. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že existuje důvodné podezření, že obžalovaní jednatelé, případně další osoby ovládající společnosti, které stěžovatelce půjčily prostředky na nákup zajištěných nemovitostí, se dopouštěli trestné činnosti. Dále uvedl, že stěžovatelku považuje za "nastrčenou osobu", na jejíž jméno měly být pomocí prostředků z trestné činnosti získány zajištěné nemovitosti.
Stěžovatelkou podanou stížnost proti usnesení krajského soudu vrchní soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením zamítl. V odůvodnění uvedl, že dle jeho názoru bylo v odůvodnění usnesení krajského soudu dostatečně vyloženo, v čem soud spatřuje naplnění důvodů předvídaných ustanovením §79a odst. 1 trestního řádu.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy rozhodovaly svévolně a zasáhly tak do jejího vlastnického práva a práva na nedotknutelnost obydlí. Stěžovatelka tvrdí, že si prostředky na nákup zajištěných nemovitostí nejprve skutečně půjčila od v usneseních specifikovaných obchodních společností, avšak zdůrazňuje, že na tyto právnické osoby nebyla podána obžaloba, a tedy ani tyto prostředky nemohly být získány trestnou činností. Rozporuje tedy, že by peněžní prostředky pocházely z trestné činnosti a skutkové závěry soudů v tomto ohledu jsou, dle jejího názoru, v rozporu s provedenými důkazy. Stěžovatelka je přesvědčena, že dostatečně prokázala, že peníze na nákup zajištěných nemovitostí nakonec získala zcela v souladu se zákonem.
Stěžovatelka dále uvádí, že obecné soudy postupovaly v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Považuje za nesporné, že zajištění nemovitostí bylo obecnými soudy provedeno v rozporu se zákonem a jejími základními právy a svobodami. Stěžovatelka argumentuje, že odůvodnění usnesení vrchního soudu je nedostatečné a nesprávné. Dle jejího názoru je nezbytné, aby soudy dospěly k vyššímu stupni pravděpodobnosti, že zajištěný majetek je výnosem z trestné činnosti; je přesvědčena, že nestačí pouze podezření. Uvádí, že obecné soudy nezohlednily její argumenty a nevyjádřily se k tvrzené zákonnosti získaných prostředků k nákupu zajištěných nemovitostí. Stěžovatelka tedy shrnuje, že obecné soudy opominuly důkazy, porušily zákaz libovůle a v jejich usneseních zcela chybí odůvodnění.
Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že ústavní stížností napadené usnesení vrchního soudu bylo doručeno pouze jí, nikoli její právní zástupkyni, což má být zcela v rozporu s ustanovením §137 odst. 2 trestního řádu.
Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená usnesení z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že ústavní kontrola, ke které má pravomoc, směřuje především na věci pravomocně skončené, jejichž protiústavnost již nelze napravit jiným způsobem, tedy zejména prostředky spojenými s konkrétním řízením. To je ostatně smyslem ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí, představuje proces, v němž spolupůsobí a který průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 2190/17 ze dne 21. 11. 2017 - všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Případné vady probíhajícího řízení lze obvykle napravit nástroji a instituty trestního řízení. Toto stanovisko plně dopadá i na institut zajištění nástrojů a výnosů z trestné činnosti (ustanovení §79a trestního řádu). Zásah Ústavního soudu je proto v takových případech omezen pouze na případy extrémního porušení podústavního práva, kdy případné vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, včetně obecných soudů, napravit.
Smyslem a účelem dočasných majetkových zajišťovacích institutů, včetně zajištění nástrojů a výnosů z trestné činnosti, je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [viz usnesení sp. zn. II. ÚS 2190/17 ze dne 21. 11. 2017, nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429), usnesení ze dne 11. března 2004 sp. zn. II. ÚS 708/02, nebo usnesení ze dne 1. 7. 2004 sp. zn. III. ÚS 125/04)]. Nelze také pominout dočasnost těchto nástrojů, jejichž potřebnost jsou orgány činné v trestním řízení povinny setrvale vyhodnocovat, jak plyne z ustanovení §79f trestního řádu. Tím jsou dostatečně chráněna základní práva, včetně práva užívat majetek, a je minimalizován případný zásah do nich.
Ústavní stížností napadená usnesení obecných soudů splňují všechny náležitosti předepsané právním řádem České republiky a nepředstavují žádný akt svévole, jak ve své ústavní stížnosti uvádí stěžovatelka. Rozhodnutí jsou řádně odůvodněna a opačný dojem je zřejmě vyvolán nesouhlasem stěžovatelky, než by měl oporu v těchto rozhodnutích. Se stěžovatelkou lze souhlasit, že je nezbytné, aby soudy dospěly k vyššímu stupni pravděpodobnosti, že zajištěný majetek je výnosem z trestné činnosti. To plně odpovídá judikatuře Ústavního soudu (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 434/17 ze dne 30. 11. 2017), intencím zákonné úpravy i kolizi se základními právy a svobodami dotčených osob. V tomto případě z odůvodnění napadených soudních rozhodnutí plyne, že obecné soudy k takovému stupni pravděpodobnosti dospěly a důvody, jak skutkové, tak právní, jsou v nich dostatečně a srozumitelně vyjádřeny. Na tom nic nemění ani skutečnost, že nebylo zahájeno trestní stíhání proti právnickým osobám spojeným s případem, jak uvádí stěžovatelka. Trestní řízení je vedeno proti jejich statutárním zástupcům, případně fyzickým osobám je ovládajícím a zejména v usnesení krajského soudu je vysvětleno, jaké skutkové okolnosti vedly k takovému právnímu postupu. Ústavní soud tak v ústavní stížností napadených usneseních obecných soudů nezjistil vady, které by mohly dosáhnout ústavněprávní dimenze.
Stěžovatelka dále namítá, že opis usnesení vrchního soudu byl doručen pouze jí a nikoli její právní zástupkyni, jak stanoví §137 odst. 2 trestního řádu. V tomto směru argumentuje usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001 sp. zn. 5 Tz 249/2001. V tomto rozhodnutí však Nejvyšší soud posuzoval případ, ve kterém - navzdory naplnění zákonných podmínek pro nutnou obhajobu - neměl obviněný obhájce. To je situace zcela odlišná od posuzovaného případu. V posuzovaném případě nemohly být základní práva a svobody stěžovatelky dotčeny, byť by bylo doručeno pouze jí, a nikoli její právní zástupkyni. Je nutné připomenout, že vrchní soud rozhodoval o stížnosti stěžovatelky proti usnesení krajského soudu, což je také důvodem pro postup dle ustanovení §137 odst. 4 trestního řádu. Tvrzený postup vrchního soudu tak nemůže dosáhnout intenzity kolidující se základními právy a svobodami stěžovatelky.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2018
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu