ECLI:CZ:US:2018:2.US.2735.18.1
sp. zn. II. ÚS 2735/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Miloslava Kotala, zastoupeného Mgr. Pavlem Pernickým, advokátem se sídlem Nábřeží Karla Houry č. p. 180, Sušice, proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 25 Co 130/2018-15 ze dne 28. 5. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení svých ústavně zaručených práv, a to zejména práv plynoucích mu z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Namítá též porušení čl. 4, čl. 90 věta první, čl. 95 odst. l Ústavy České republiky a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatelem napadeným rozhodnutím byl potvrzen výrok III. elektronického platebního rozkazu (výrok o povinnosti uhradit dluh ve výši 22.100 Kč nebyl stěžovatelem napaden), jímž byl stěžovatel zavázán uhradit náklady řízení ve výši 9.305.60 Kč. Ohledně náhrady nákladů řízení odvolacího řízení bylo rozhodnuto, že na ně žádný z účastníků nemá nárok.
3. Stěžovatel ve své stížnosti uvádí, že se v jeho případě jedná o nepřípustný formalistický přístup Krajského soudu v Plzni, který nesprávně posoudil odvolací námitky a nevyužil možnosti pro spravedlivé rozhodnutí, které stěžovatel shledává v postupu podle §150 o. s. ř. Podle stěžovatele je nespravedlivé, aby účastník neúčelně a bezdůvodně zahájeného řízení hradil druhé straně náklady ve výši cca 50 % žalované jistiny, kterou před zahájením uznal a chtěl uhradit, pouze čekal na stanovisko druhé strany, aby se rozhodl, kterou zákonem uznávanou formou dluh uhradí. Stěžovatel uvedl, že právní zástupce žalobce jej vyzval, aby uhradil částku ve výši 48.400 Kč. Stěžovatel ve svém stanovisku k předžalobní výzvě uznal dluh pouze ve výši 22.100 Kč. Žalobce měl v této situaci uznání uvedeného závazku a jednoznačný příslib, že bude zaplacena formou soudní úschovy nebo přímo jemu. Podle stěžovatele tedy neexistoval žádný důvod pro podání žaloby o 22.100 Kč, a proto žalobci přisouzené náklady řízení považuje za neúčelně vynaložené.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však obecný soud ve svém napadeném rozhodnutí nedopustil. Ostatně i námitky stěžovatele směřují proti výkladu podústavního práva, provedeného obecným soudem, a v podstatě nemají žádný ústavněprávní přesah.
8. Z důvodů výše uvedených tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu