ECLI:CZ:US:2018:2.US.2768.15.1
sp. zn. II. ÚS 2768/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Štefana Cudráka, zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem, sídlem Na Střelnici 1212/39, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2015 č. j. 33 Cdo 1813/2015-774, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. září 2014 č. j. 25 Co 528/2013-739 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 20. května 2013 č. j. 11 C 216/2007-576, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, jako účastníků řízení, a Ing. Oldřicha Vlka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho základní práva, zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; porušen přitom měl být podle stěžovatele rovněž čl. 95 odst. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí (dále jen "okresní soud") sp. zn. 11 C 216/2007 se podává, že okresní soud výše uvedeným rozsudkem zamítl stěžovatelovu žalobu, jíž se na vedlejším účastníkovi domáhal zaplacení částky 370 345 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazeného plnění ze smlouvy o díle. Napadený rozsudek vydal okresní soud poté, co jeho předchozí - taktéž žalobu zamítající - rozsudek ze dne 16. 11. 2009 č. j. 11 C 216/2007-201 Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 13. 1. 2011 č. j. 19 Co 149/2010-312 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
3. Okresní soud stěžovatelovu žalobu zamítl, jelikož ji vyhodnotil jako předčasnou; podle názoru okresního soudu totiž předmětné dílo nebylo dosud zhotoveno a vedlejším účastníkem převzato, a proto stěžovateli nevzniklo právo na zaplacení jeho odměny (resp. ceny sjednaného díla).
4. Krajský soud k odvolání stěžovatele rubrikovaným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil, jelikož se plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry okresního soudu.
5. Následné stěžovatelovo dovolání odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné, když dospěl k závěru, že se - oproti tvrzení stěžovatele - krajský soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadená rozhodnutí obecných soudů "nejsou řádně odůvodněna, spočívají na nesprávném právním posouzení věci, které vychází také z toho, že závěry obecných soudů nemají naprosto oporu v provedeném dokazování a jsou nejen v extrémním rozporu s provedenými důkazy, ale spíše se opírají o zcela neexistující důkazy či skutečnosti, které nelze naprosto z důkazů ani dovodit natožpak zjistit". Krajskému soudu potom stěžovatel vytýká nedůvodný názorový obrat, když sice v původním kasačním usnesení konstatoval, že vedlejší účastník tím, že v průběhu září 2010 před topnou sezónou odmontoval část zařízení, které bylo součástí díla (např. tepelné čerpadlo, část potrubí a další nespecifikované části díla), znemožnil stěžovateli dokončení díla, v napadeném rozsudku však tento původní závěr revidoval, když konstatoval, že původně vyslovený závěr mu podle §127 odst. 1 občanského soudního řádu vůbec nepřísluší, přičemž naopak dospěl k závěru, že podle znaleckého posudku znalce Vladimíra Štěpánka mohlo být předmětné dílo dokončeno i po zákroku (demontáži) vedlejšího účastníka. Žádný takový závěr však z uvedeného znaleckého posudku podle stěžovatele nevyplývá, přičemž krajský soud zjevně nevycházel ani z výsledků dokazování provedeného okresním soudem. Podle stěžovatele tak krajský soud zcela nestandardně hodnotil provedené důkazy, a tím nedůvodně a neobhajitelně - a zcela mimo rámec běžného chápání spravedlnosti - porušil jeho základní procesní práva, když se navíc opřel o skutečnosti, jež vůbec nevyplývají z obsahu soudního spisu. Nadto stěžovatel namítá, že krajský soud ve zjevném rozporu s provedenými důkazy dovozuje, že předmětné dílo nebylo předáno, a to přesto, že v řízení bylo prokázáno, že dílo vedlejším účastníkem převzato bylo, o čemž svědčí i ve spise založené předávací protokoly; navíc je zjevné, že zhotovené dílo bylo vedlejším účastníkem prokazatelně i dlouhodobě užíváno. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel vyjadřuje přesvědčení, že obecné soudy z výše předestřených důvodů v napadených rozhodnutích přikročily k sofistikovanému odůvodňování zjevné nespravedlnosti, a proto "zvažuje, že se případně obrátí s tímto případem také na Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí jen v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, ale pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li ve věci do úvahy již prima facie možná indikace porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.
9. Hmotněprávní (tedy nikoliv bez dalšího ústavněprávně relevantní) podstatou posuzované věci je otázka, zda stěžovatel předmětné dílo řádně dokončil (jak opakovaně tvrdí), resp. zda bylo vedlejším účastníkem převzato, a případně (viz níže) taktéž otázka, zda vedlejší účastník svým zásahem do díla v září 2010 stěžovateli neznemožnil řádné dokončení díla.
10. Tvrdí-li stěžovatel, že v řízení bylo oproti závěru okresního soudu a krajského soudu prokázáno, že předmětné dílo bylo řádně předáno a vedlejším účastníkem převzato, postačí uvést, že stěžovatel patrně přehlíží obsah výpovědi do řízení přibraného znalce Ing. Jaroslava Cvejna v průběhu jednání konaného dne 31. 3. 2009 před okresním soudem (srov. č. l. 112 a 112 verte soudního spisu, srov. též str. 8 - 10 odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu), ve které jsou stěžovatelova tvrzení přesvědčivě vyvrácena (a stejně tak je zde přehledně rozebráno, proč stěžovatelem poskytnuté plnění nebylo možno považovat za bezvadné zhotovení díla). Okresnímu soudu a krajskému soudu proto nelze v řízení o ústavní stížnosti důvodně vytýkat, dospěly-li k názoru, že předmětné dílo nebylo vedlejším účastníkem převzato, neboť takový závěr zjevně není závěrem svévolným či extrémně nesouladným s provedenými důkazy, jak tvrzí stěžovatel.
11. Stěžovateli je nicméně třeba přisvědčit potud, že krajský soud v původním kasačním rozsudku vyslovil (závazný) právní názor, jejž v následném odvolacím řízení poněkud (navíc místy i konfuzně) relativizoval. V této části je namístě přiznat stěžovatelově ústavní stížnosti jistý ústavněprávní potenciál, z dále uvedených důvodů však má Ústavní soud za to, že napadené rozhodnutí krajského soudu není ústavně nesouladné.
12. Není namístě zastírat skutečnost, že krajský soud v opětovném odvolacím řízení rozhodoval ze dvou třetin v jiném složení, než v původním odvolacím řízení, což v daném případě způsobilo sice obecně nežádoucí stav, ovšem bez dalšího neústavnost napadeného rozsudku krajského soudu nezakládající disonanci mezi jeho prvním a druhým rozhodnutím. Dospěl-li totiž krajský soud v rámci druhého odvolacího řízení k závěru, že dříve vyslovený právní závěr není udržitelný, bylo by absurdní, jestliže by měla být - zvláště pak z ústavněprávních pozic - možnost takové revize (svého druhu autoremedury) zapovězena. Jinými slovy řečeno, za ústavně nesouladný by postup krajského soudu bylo možno označit za předpokladu, že by byl soud v novém odvolacím řízení nesprávně - tedy v rozporu s rozvrhem práce - obsazen, nebo za předpokladu, že by jím nově osvojený závěr byl v příkrém rozporu s provedenými důkazy; tak tomu však z dále uvedených důvodů není.
13. Stěžovateli je třeba dát za pravdu v tom smyslu, že znalec Štěpánek vskutku nebyl na možnost dokončení díla v zadání jím zpracovaného znaleckého posudku výslovně dotazován, a tedy - logicky - tento nevyslovený dotaz nemohl ve znaleckém posudku ani zodpovědět. Oproti přesvědčení stěžovatele se však Ústavní soud domnívá, že krajským soudem učiněný poukaz na obsah tohoto znaleckého posudku není - přinejmenším z ústavněprávních pozic - neudržitelný. Znalec Štěpánek se totiž ve svém znaleckém posudku zabývá i otázkou, jaké konkrétní náklady by bylo třeba vynaložit na řádné zprovoznění předmětného díla (srov. č. l. 398 soudního spisu). Stěží by se tak znalec zabýval touto otázkou, pakliže by shledal, že dílo - po zásazích vedlejšího účastníka, tak jak tvrdí stěžovatel - již není možno řádně dokončit.
14. Zcela nad rámec rozhodného přezkumu je pak vhodné učinit ještě následující poznámku. Stěžovatel v ústavní stížnosti poněkud vnitřně rozporně na jedné straně opakovaně akcentuje, že dílo řádně dokončil a předal vedlejšímu účastníkovi, na straně druhé zdůrazňuje, že vedlejším účastníkem provedená demontáž nezvratně znemožnila řádné dokončení díla. V návaznosti na to je namístě poukázat na skutečnost, že podle §154 odst. 1 občanského soudního řádu soud rozhoduje podle stavu věci ke dni vyhlášení rozsudku, dovedeno ad absurdum by to však znamenalo, že by vedlejší účastník, jenž podle obsahu spisu vytrvale, dlouhodobě a nesčetněkrát usiloval o řádné zprovoznění objednaného díla stěžovatelem, musel s možnými zásahy vyčkat až do pravomocného rozhodnutí věci, neboť by se v opačném případě vždy vystavoval riziku, že soudní spor bude rozhodnut v jeho neprospěch pouze proto, že se - po letech marné snahy domoci se řádného dokončení díla původním zhotovitelem - pokusil dílo zprovoznit sám. Jinak řečeno, v kontextu posuzované věci - a tedy v kontextu stěžejní právní otázky, zda stěžovatelova žaloba byla podána předčasně, či nikoliv - musí být podstatná v prvé řadě jen a pouze otázka, zda stěžovatelem předané dílo bylo zhotoveno řádně, a tedy bez vad, neboť nebylo-li ke dni podání žaloby dílo stěžovatelem řádně dokončeno, podal svoji žalobu zjevně předčasně. Otázka, zda vedlejší účastník svým zásahem v roce 2010 řádné dokončení neznemožnil, tak v dané věci nemohla být nikdy relevantní, neboť buď bylo dílo ke dni podání žaloby řádně dokončeno, a tudíž stěžovatel již neměl povinnost dílo dokončovat, anebo v té době řádně dokončeno nebylo, a pak mu právo na uhrazení ceny díla nevzniklo, pročež ani neměl právo, jež by mohl u soudu uplatňovat.
15. Zbývá tak již pouze konstatovat, že Ústavní soud oproti tvrzení stěžovatele nepovažuje skutkové a právní závěry, ke kterým obecné soudy v posuzované věci dospěly za extrémně nesouladné s provedeným dokazováním, pročež neshledal důvod, jenž by ospravedlňoval (legitimizoval) jeho kasační zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů.
16. Jediné ústavněprávně potenciální pochybení v posuzované věci spatřuje Ústavní soud toliko v původním postupu krajského soudu, jenž z nepřesvědčivých důvodů přikročil ke kasaci prvního rozsudku okresního soudu, což je sice skutečnost, jež bezpochyby nedůvodně zvýšila náklady daného soudního řízení, současně je to však skutečnost, jež bez dalšího nečiní napadená rozhodnutí v meritu věci protiústavními.
17. Je tedy namístě již pouze konstatovat, že Ústavní soud z výše uvedených důvodů podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. října 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu