ECLI:CZ:US:2018:2.US.2819.17.1
sp. zn. II. ÚS 2819/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného Mgr. Přemyslem Hokem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Doudlebská 1046/8, Praha 4, proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 7. 12. 2016 č. j. 3 Nc 99/2016-484, ve spojení s usnesením ze dne 18. 1. 2017 č. j. 3 Nc 99/2016-496, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 6. 2017 č. j. 3 Nc 99/2016-566 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2017 č. j. 23 Co 125/2017-557 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno zejména jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále základní právo na rodinný život, resp. právo na výchovu dítěte garantované čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny. Stěžovatel namítá, že obecné soudy se v průběhu řízení dostatečně nevěnovaly podmínkám, resp. možnosti střídavé péče a nehodnotily objektivně schopnosti obou rodičů pečovat o jejich nezletilé dítě. Rozhodnutí obecných soudů nejsou podle stěžovatele v zájmu nezletilého, když soudy v průběhu řízení zvýhodňovaly matku nezletilého dítěte před stěžovatelem (otcem).
2. Okresní soud v Benešově shora označeným rozsudkem svěřil nezletilého pro dobu do i po rozvodu manželství rodičů do péče matky. Současně rozhodl, že je stěžovatel (otec) povinen s účinností od 1. 4. 2016 i nadále i pro dobu po rozvodu manželství hradit výživné na nezletilého ve výši 6 000 Kč měsíčně; současně rozhodl o povinnosti stěžovatele uhradit nedoplatek na výživném. V rozsudku dále velmi podrobně upravil rozsah styku stěžovatele s nezletilým, a to každý lichý týden od 13.00 hodin ve středu do 18.00 hodin v neděli, dále o Vánocích v každém lichém roce od 13.00 hodin 23. 12. do 18.00 hodin 27. 12. a v každém sudém roce od 13.00 hodin 27. 12. do 18.00 hodin 1. 1. následujícího roku, o letních školních prázdninách dva souvislé týdny v červenci a dva souvislé týdny v srpnu, vždy od neděle 13.00 hodin do neděle 18.00 hodin, v zimních měsících jeden souvislý týden s tím, že v letních měsících běžná úprava styku neplatí. Soud konstatoval, že provedené důkazy vypovídají o tom, že nezletilý má k matce velmi blízko, potřebuje ji, což mimo jiné prokazuje i zpráva Úřadu městské části obvodu Plzeň o prošetření poměrů v domácnosti matky. Soud dále poukázal na rozpory mezi tvrzeními stěžovatele o potřebách syna ve vztahu k matce a skutečností vyplývajících z odborných vyjádření; soud nepovažoval za potřebné nechat zpracovat znalecký posudek vzhledem k nízkému věku dítěte (2 roky). Současně soud uvedl, že důraz by měl být ve věci kladen na možnost udržení jednoho širšího psychosociálního prostředí. Již samotné cestování je pro nezletilého velkou zátěží, a to i vzhledem k tomu, že jeho projevy a chování svědčí o jeho potřebě být s matkou neustále v kontaktu, v její blízkosti. Dále soud uvedl, že rozhodnutí o střídavé péči je podmíněno též schopností dodržovat vzájemné dohody rodičů, avšak v této věci to byl stěžovatel, který se svévolně rozhodl dítě matce nevrátit, čímž předchozí dohodu porušil (pozn.: vše vyústilo ve vydání předběžného opatření dne 10. 6. 2016 č. j. 3 Nc 99/2016-182, na základě něhož byl stěžovatel povinen neprodleně předat nezletilého do péče matky; předání proběhlo za účasti policie). Přesto byl soudem nastolen režim obdobný střídavé péči, ovšem pouze do doby, než začne nezletilý docházet do mateřské školy.
3. Krajský soud v Praze shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně; změnil ho jen tak, že dluh na výživném činí 42 000 Kč. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, tedy že v posuzované věci není namístě rozhodnout o střídavé péči o nezletilého. Přestože oba rodiče mají výchovné předpoklady pro výchovu nezletilého, mají o něj oba zájem, jejich současné vzájemné vztahy jsou problematické. Vhodnější je svěření dítěte do výlučné péče matky, a to při zachování co nejširší možnosti styku nezletilého se stěžovatelem (otcem). Soud současně apeloval na rodiče, aby upřednostnily zájem nezletilého nad vlastní zájmy a aby se pokusily překonat vzájemné nepřátelské vztahy, měli by respektovat jeden druhého jako vychovatele a snažit se co nejvíce přizpůsobit vzájemně výchovné metody a přístup k nezletilému.
II.
4. Ústavní soud předně připomíná, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina základních práv a svobod. Ústavní soud zdůrazňuje, že se cítí být vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu, event. porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
5. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal.
6. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že se v souzené věci jedná toliko o výklad běžného práva, který (až na výjimky) věcí Ústavního soudu není. Polemika stěžovatele s napadenými rozsudky se však odehrává pouze na úrovni podústavního práva a skutkových zjištění obecných soudů.
7. V nyní posuzované věci stěžovatel obecným soudům vytýká, že se dostatečně nevěnovaly podmínkám, resp. možnosti střídavé péče a nehodnotily objektivně schopnosti obou rodičů pečovat o jejich nezletilé dítě. Obsah rozhodnutí obecných soudů však hovoří o opaku. Obecné soudy ve věci provedly řadu důkazů, na základě nichž rozhodly o tom, že není namístě rozhodnout o střídavé péči rodičů o nezletilého. Přihlédly přitom též k situaci obou rodičů, jejich vzájemné komunikaci a v neposlední řadě též k věku dítěte, resp. jeho nejlepším zájmům. Přitom však neopomenuly upravit styk nezletilého se stěžovatelem v co nejširší možné míře. Odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je logické, srozumitelné, prosté zjevných excesů a znaků svévole. Rozhodnutí vychází z provedených důkazů, samotný proces byl veden v souladu s požadavkem zachování základních práv účastníků řízení. Oba rodiče dostali dostatečný prostor, což vyplývá též z rozsahu odůvodnění rozhodnutí obou soudů.
8. Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nelze dospět k závěru o porušení základních práv stěžovatele. Proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu