ECLI:CZ:US:2018:2.US.2844.18.1
sp. zn. II. ÚS 2844/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Karla Slezáka, zastoupeného JUDr. Vlastiborem Vejvodou, advokátem se sídlem Na Hřebenech II 1062, Praha 4 - Podolí, proti příkazu k úhradě nákladů exekuce Exekutorského úřadu Plzeň-město ze dne 26. 6. 2018, č. j. 134 EX 02931/17-150, proti usnesení Exekutorského úřadu Plzeň-město ze dne 29. 6. 2018, č. j. 134 EX 02931/17-152, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18. 7. 2018, č. j. 75 EXE 1259/2017-35, za účasti Exekutorského úřadu Plzeň-město a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jsou rozporná se základními právy zakotvenými v čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 90 Ústavy a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí se zejména podává, že soudní exekutor Jiří Prošek, Exekutorský úřad Plzeň - město rozhodl příkazem k úhradě nákladů exekuce vedené proti stěžovateli jako povinnému ze dne 26. 6. 2018, č. j. 134 EX 02931/17-150, tak, že odměna soudního exekutora činí 169,40 Kč a náklady právního zastoupení oprávněné jsou 2.541 Kč. Odůvodnění příkazu pak opravil ve smyslu §164 o. s. ř. svým usnesením ze dne 29. 6. 2018, č. j. 134 EX 02931/17-152. Námitky stěžovatele proti exekučnímu příkazu byly následně ústavní stížností napadeným usnesením zamítnuty.
3. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
5. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu nepřísluší v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
6. Ústavní soud dále pokládá za potřebné konstatovat, že otázku náhrady nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Proto je nutno jen ve stručnosti připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 624/06 ze dne 8. 2. 2007 (N 27/44 SbNU 319)]. Takovou povahu však napadené rozhodnutí okresního soudu nemá.
7. Ústavní soud dále připomíná, že sporná je v dané věci částka ve výši 2.057 Kč (podle stěžovatele by totiž oprávněné měla být přiznána maximálně částka 484 Kč). Tuto částku lze přitom ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Ústavní soud dal ve své rozhodovací praxi [např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 695/01 ze dne 29. 4. 2002, usnesení sp. zn. IV. ÚS 248/01 ze dne 30. 8. 2001, usnesení sp. zn. III. ÚS 748/07 ze dne 4. 4. 2007, nález sp. zn. I. ÚS 988/12 ze dne 25. 7. 2012 (N 132/66 SbNU 61) aj.] opakovaně najevo, že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních případů, za něž však napadené rozhodnutí zcela určitě považovat nelze, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Jak již totiž Ústavní soud mnohokráte konstatoval, v případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti nákladovému výroku v bagatelní věci. Jinými slovy, řízení o ústavní stížnosti v případech, v nichž se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem tedy nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, respektive do stanovení jejich hranice.
8. Ke konkrétním námitkám stěžovatele uvádí Ústavní soud následující.
9. Podle judikatury Ústavního soudu [srov. např. stěžovatelem odkazovaný nález sp. zn. II. ÚS 336/05 ze dne 31. 8. 2005 (N 170/38 SbNU 361)] platí, že zasílá-li exekutor soudu své vyjádření společně s námitkami, kterým sám nevyhověl, je nutné, aby své vyjádření zaslal i tomu, kdo námitky podal. I kdyby ovšem Ústavní soud vyšel z tvrzení stěžovatele, že mu obsah vyjádření exekutora nebyl znám, nelze přehlížet, že v dané věci po kasačním zásahu obvodního soudu exekutor rozhodoval exekučním příkazem podruhé, když poprvé se obvodní soud neztotožnil s výší odměny exekutora. Postup při určení nákladů oprávněné však zůstal nezměněn, neboť s ním se soud ztotožnil. Z tohoto úhlu pohledu již stěžovatel stanovisko exekutora i soudu znal, a pokud eventuálně došlo ke stěžovatelem tvrzenému pochybení, šlo v tomto o nedostatek čistě formální.
10. Stejnou povahu pak podle Ústavního soudu má i stěžovatelem zdůrazněná absence rozhodnutí exekutora o nákladech námitkového řízení, když stěžovatel s námitkami uplatněnými ve fázi řízení po kasačním zásahu obvodního soudu stejně nebyl úspěšný a tak není zřejmé, jaký (pozitivní) vliv by rozhodnutí exekutora na stěžovatele mělo. Mínil-li stěžovatel tuto argumentaci ve vztahu k námitkám, s nimiž byl v předchozí fázi řízení částečně úspěšný, pak by případné pochybení soudu znamenalo jen malý zásah do jeho majetkové sféry (srov. výše uvedené kritérium bagatelnosti), a proto ani z tohoto hlediska neshledal Ústavní soud prostor pro svůj eventuální kasační zásah.
11. Dovolává-li se stěžovatel v ústavní stížnosti oddělené aplikace kritérií podle §14b odst. 1 a odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"), kdy byl-li by na stěžovatelův případ, respektive na náklady o právním zastoupení oprávněné, aplikován odděleně toliko odst. 2 citovaného ustanovení, měla by oprávněná nárok jen na sníženou náhradu nákladů, pak Ústavní soud v souladu s výše uvedeným připomíná, že výklad podústavního práva náleží primárně obecným soudům a Ústavní soud v daném případě v aplikaci kritérií podle k odst. 1 §14 advokátního tarifu neshledal ústavněprávní diskrepanci, byť si lze představit i výklad, při němž se podmínky odst. 1 a odst. 2 §14b advokátního tarifu neinterpretují souvztažně, ale odděleně. Není ovšem bez dalšího úkolem Ústavního soudu, aby posuzoval, který z těchto dvou přístupů je vhodnější.
12. Vydal-li exekutor ke svému v pořadí druhému příkazu (nyní napadenému ústavní stížností) opravné usnesení, jímž z jeho odůvodnění toliko vypustil parafrázi (konkrétně jednu rozvitou větu) obsahu §14b advokátního tarifu, pak to na jeho původní rozhodnutí nemá z materiálního hlediska žádný vliv; ostatně i v odůvodnění opravného usnesení se naznačuje, že tato věta patří do verze rozhodnutí, v němž se §14b advokátního tarifu aplikuje.
13. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou z ústavního hlediska akceptovatelná. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. října 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu