ECLI:CZ:US:2018:2.US.2859.17.1
sp. zn. II. ÚS 2859/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Dagmar Baldenhoferové, zastoupené JUDr. Vladimírem Jaškem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Pařížská 67/11, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2017, č. j. 62 Co 100/2017-150, ve spojení s opravným usnesením ze dne 17. 5. 2017 č. j. 62 Co 100/2017-154, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že shora označeným rozhodnutím obecného soudu bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 a čl. 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Stěžovatelka především tvrdí, že obecný soud měl celou situaci hodnotit komplexně, ve vzájemných souvislostech, resp. zamyslet se nad důsledky svého rozhodnutí. Současně namítá, že rozhodnutí není rozumně odůvodněno.
2. Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl změněn výrok II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 12. 2016 č. j. 40 C 24/2016-109, kterým soud prvního stupně uložil žalované Martě Hotovcové (dále jen "žalovaná") zaplatit stěžovatelce v postavení žalobkyně částku 19 246 Kč s příslušenstvím, a to tak, že žalobu v této části zamítl. Současně uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení částku 50 610 Kč. Stěžovatelka se žalobou domáhala vydání bezdůvodného obohacení - dluhu, který měl vzniknout na službách spojených s užíváním bytu č. x v budově č. p. XY v ulici S. v P. (dříve ve vlastnictví stěžovatelky) za období leden až prosinec 2013 a který stěžovatelka zaplatila za žalovanou z fondu oprav. Žalovaná přitom nadále předmětný byt užívá jako nájemkyně. Soud dospěl k závěru, že z žádného listinného důkazu nebylo prokázáno, že by za žalovanou bylo ze strany stěžovatelky cokoliv plněno; z doložených listin plyne pouze skutečnost, že žalovanou částku uhradilo Společenství VBJ S. z fondu oprav. K tomu soud dodal, že fond oprav je základním příjmem společenství vlastníků bytových jednotek, jedná se o účelově založený fond, do něhož přispívají všichni vlastníci bytových jednotek, a to především na realizaci oprav společných částí domu běžného i většího rozsahu. Stěžovatelka proto neunesla důkazní břemeno ohledně svého tvrzení, že vyúčtování služeb za rok 2013, týkajících se bytu č. X, skutečně uhradila osobně ze svých finančních prostředků.
II.
3. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, jehož pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Stěžovatelé tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu v jejich právní sféře nastala. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud ve vztahu k újmám, které jsou dovozovány z tzv. bagatelních věcí. Tomu je tak i v nyní projednávané věci; předmětná ústavní stížnost směřuje proti řízení, v němž měla být žalované (podle znění žaloby) uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 19 246 Kč s příslušenstvím. V těchto případech se přitom Ústavní soud projevuje s mimořádnou zdrženlivostí. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu v případě bagatelních věcí lze k přezkumu věci z ústavněprávního hlediska přikročit jen v případech zcela evidentní svévole orgánů veřejné moci, neboť tato částka již jen pro svou výši není schopna současně představovat porušení základních práv a svobod (srov. například usnesení ze dne 5. 11. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2325/13).
4. O takový případ se však nejedná. Ústavní soud konkrétně v této věci poukazuje na své rozhodnutí ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2890/17, v němž byla řešena totožná situace, přičemž šlo o ústavní stížnost téže stěžovatelky. Ústavní soud v ní poukázal rovněž na tzv. bagatelnost věci a dodal, že přestože lze souhlasit se stěžovatelkou, že situace ohledně předmětného bytového domu je specifická a jednání žalované nemusí být zcela v souladu s dobrými mravy. Nelze však odhlížet od předmětu řízení před obecnými soudy, které bylo zahájeno na základě žaloby o vydání bezdůvodného obohacení. Tím jsou dány jasné mantinely soudního přezkumu.
5. Obdobně v nyní posuzované věci nelze odhlédnout od předmětu řízení před obecnými soudy. Z provedeného dokazování před obecnými soudy vyplynulo, že předmětný dluh na službách spojených s užíváním bytu uhradilo společenství vlastníků jednotek z fondu oprav, nikoliv stěžovatelka, přestože tato dříve do fondu oprav také přispívala. Stěžovatelka tak nebyla aktivně legitimována ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení, protože se na její úkor žalovaná nájemnice bezdůvodně neobohatila. Závěrům odvolacího soudu nelze z ústavněprávního pohledu nic vytknout. Odvolací soud rozhodl ústavně konformním způsobem, své závěry jasně a logicky odůvodnil a v jeho rozhodnutí nelze spatřovat exces.
6. Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nelze dospět k závěru o porušení základních práv stěžovatelky. Proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu