ECLI:CZ:US:2018:2.US.2897.15.1
sp. zn. II. ÚS 2897/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Lukáše Koudeleho, zastoupeného Mgr. Barborou Kubinovou, advokátkou, sídlem Milešovská 1312/6, Praha 3 - Vinohrady, proti I. a II. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. července 2015 č. j. 69 Co 223/2015-215 a proti II. a III. výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. října 2014 č. j. 25 C 28/2013-133, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, sídlem Karmelitská 529/7, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených částí rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho základní práva, zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel navrhl, aby mu jeho náklady řízení před Ústavním soudem nahradil Městský soud v Praze (dále jen "městský soud").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") I. výrokem shora identifikovaného rozsudku konstatoval, že při rozhodování o stěžovatelově žádosti ze dne 4. 4. 2011 o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace podle §89 a §90 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), v rozhodném znění, podané k Masarykově univerzitě, bylo porušeno jeho právo na rozhodnutí v přiměřené lhůtě; výrokem II. však obvodní soud zamítl žalobní návrh, aby byla vedlejší účastnice povinna zaplatit stěžovateli částku 44 034 Kč s příslušenstvím a výrokem III. jí byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 10 890 Kč. Konečně výrokem IV. vyloučil obvodní soud k samostatnému řízení stěžovatelem uplatněný nárok na zaplacení částky 29 952 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené stěžovateli nepřiměřenou délkou řízení o jeho žádosti na uplatnění opatření proti nečinnosti podle §80 odst. 3 správního řádu. Obvodní soud odůvodnil výjimečné nepřiznání finančního odškodnění (jež je pravidlem při odškodňování nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení), tím, že předmět řízení před správním orgánem měl pro stěžovatele zanedbatelný význam, a to proto, že o jeho žádosti v předmětném řízení - z důvodu překážky litispendence - nemělo a nemohlo být věcně rozhodnuto, neboť stěžovatel již dříve zahájil řízení se stejným předmětem u Západočeské univerzity v Plzni.
3. K odvolání stěžovatele městský soud ústavní stížností napadeným I. výrokem zamítavý výrok rozsudku obvodního soudu potvrdil, když se plně ztotožnil s právním názorem obvodního soudu, že v daném případě není namístě přiznat stěžovateli finanční kompenzaci; ústavní stížností taktéž napadeným výrokem II. pak částečně vyhověl stěžovatelovým námitkám, když změnil nákladový výrok rozsudku obvodního soudu tak, že uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení (před obvodním soudem) ve výši 20 570 Kč.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel ve značně obsáhlé ústavní stížnosti, jejíž veškeré námitky netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jsou všem účastníkům řízení známy z celé řady jiných stěžovatelových podání, v prvé řadě obecným soudům vytýká, že jejich rozhodnutí nejsou řádně odůvodněna, respektive všem ve věci rozhodujícím soudům (tedy i správním soudům) vytýká, že svá rozhodnutí vystavěly na postupně se měnící - a tedy vzájemně nekonzistentní - argumentaci. Ve stěžejní části ústavní stížnosti pak stěžovatel polemizuje se závěrem obecných soudů, že v daném správním řízení byla dána překážka litispendence, když zdůrazňuje, že na všech čtyřech veřejných vysokých školách (resp. jejich právnických fakultách) vykazují tamní studijní obory jistá specifika, pročež podáním žádosti o uznání zahraničního studia u jedné z nich nemůže zakládat překážku litispendence u zbývajících tří. Nadto stěžovatel polemizuje se závěrem obvodního soudu i městského soudu, že řízení pro něj mělo pouze standardní význam, když připomíná, že žádal o uznání pětiletého studia, což má zásadní význam pro jeho budoucí život a pro jeho uplatnění na pracovním trhu; s odkazem na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2007 sp. zn. II. ÚS 566/06 (N 32/44 SbNU 393) přitom stěžovatel poukazuje na skutečnost, že výsledek dokazování nemůže být v soudním řízení založen na domněnkách a dohadech - tak však podle názoru stěžovatele postupovaly obecné soudy v posuzované věci, čímž porušily čl. 36 odst. 1 Listiny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.
7. Z obsahu ústavní stížnosti, jejích příloh a rovněž z obsahu spisového materiálu vedeného Ústavním soudem pod sp. zn. III. ÚS 2897/16 o jiné stěžovatelově ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel podal dne 5. 4. 2011 k Masarykově univerzitě žádost o uznání zahraničního vysokoškolského studia, v níž uvedl, že je absolventem Mezinárodního institutu podnikatelství a práva v Praze, kde získal titul magistr práva ve studijním programu akreditovaném Zakarpatskou státní univerzitou se sídlem na Ukrajině (přičemž k žádosti přiložil kopii diplomu Zakarpatské státní univerzity); stěžovatel přitom Masarykovu univerzitu nijak neinformoval o tom, že před podáním své žádosti podal žádost o uznání stejného studia u Západočeské univerzity v Plzni a že žádost o uznání stejného studia souběžně podal i u dalších veřejných vysokých škol (Karlovy univerzity a Univerzity Palackého v Olomouci).
8. Rozhodnutím Masarykovy univerzity ze dne 1. 6. 2011 č. j. MU/34925/2011/RMU byla stěžovatelova žádost zamítnuta; podle Masarykovy univerzity nelze stěžovatelovo vzdělání uznat, neboť by šlo o obcházení absence akreditace Zakarpatské státní university k poskytování vysokoškolského vzdělání v oboru českého práva a právní vědy v České republice. Rozhodnutím vedlejší účastnice ze dne 24. 7. 2012 č. j. MSMT-31371/2012-30/300 bylo o stěžovatelově odvolání proti rozhodnutí Masarykovy univerzity rozhodnuto tak, že rozhodnutí Masarykovy univerzity se ruší a řízení se zastavuje, a to pro překážku litispendence podle §48 odst. 1 správního řádu, vzniknuvší kvůli předchozí obdobné žádosti o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace podané u Západočeské univerzity v Plzni.
9. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. 10. 2015 č. j. 29 A 5/2013-299, poté co z důvodu procesní vady byl jeho předchozí rozsudek Nejvyšším správním soudem zrušen, byla jako nedůvodná zamítnuta stěžovatelova žaloba proti rozhodnutí vedlejší účastnice; rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2016 č. j. 9 As 286/2015-60 pak byla jako nedůvodná zamítnuta stěžovatelova kasační stížnost.
10. Obě rozhodnutí napadl stěžovatel ústavní stížností, již Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 4. 7. 2017 sp. zn. III. ÚS 2897/16.
11. Výše uvedená rekapitulace má významný průmět do posuzované věci proto, že ve všech odkazovaných rozhodnutích byla primárně řešena otázka, zda předchozí stěžovatelova žádost podaná u Západočeské univerzity v Plzni představovala překážku meritorního vyřízení stěžovatelovy žádosti u Masarykovy univerzity podle §48 odst. 1 správního řádu, či nikoliv.
12. Ústavní soud přitom aproboval ústavní konformitu závěru správních soudů, že předchozí stěžovatelova žádost překážku litispendence vskutku zakládá, když mj. zdůraznil, že i když jako podklad pro srovnání používá veřejná vysoká škola svůj vlastní studijní program, výsledek řízení musí být u každé veřejné vysoké školy, uskutečňující obdobný studijní program v České republice, vždy stejný, neboť jde o srovnání se standardem požadovaným pro akreditaci studijního programu v České republice (viz bod 11. odůvodnění usnesení sp. zn. III. ÚS 2897/16; srov. též body [75] až [77] odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 As 286/2015).
13. V části ústavní stížnosti obsahující nesčetné množství námitek zpochybňujících závěr obecných soudů o existenci překážky litispendence je proto namístě hodnotit ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
14. Zbývá tedy již pouze posoudit, zda se obecné soudy v dané věci řádně vypořádaly s otázkou, zda správní řízení, ve kterém došlo k průtahům, nemělo pro stěžovatele takový význam, že nebylo možné nepřiznat mu finanční kompenzaci způsobené imateriální újmy. V této souvislosti je přitom třeba v prvé řadě připomenout, že obecné soudy v napadených rozhodnutích nikterak nezpochybňovaly obecný význam uznání zahraničního studia pro stěžovatele, dospěly však k závěru, že z důvodu existence překážky litispendence (viz výše), nemohl stěžovatel v daném správním řízení (iniciovaném u Masarykovy univerzity) dosáhnout meritorního rozhodnutí, a proto - ex definitione - pro stěžovatele nemohlo mít takové řízení zásadní význam. Vůči tomuto stěžejnímu argumentu přitom stěžovatel ve své značně obsáhlé ústavní stížnosti žádnou potenciálně relevantní - ústavněprávní - oponenturu nepředkládá (na tom nic nemění mj. ani věcně zcela nepřiléhavý stěžovatelův odkaz na závěry nálezu sp. zn. II. ÚS 566/06). I v této části je tak nutno hodnotit ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
15. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že již pouze z důvodu bagatelnosti stěžovatelem rozporovaných částek neshledal ústavněprávně relevantní ani tu část ústavní stížnosti, ve které stěžovatel zpochybňuje správnost napadených nákladových výroků.
16. Oproti tvrzení stěžovatele proto má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněna, respektive že obecnými soudy předložená odůvodnění jsou přesvědčivá a z ústavněprávních pozic je lze plně akceptovat.
17. Je tak namístě již pouze konstatovat, že se stěžovateli tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny prokázat nepodařilo, pročež Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jeho ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
18. Odmítnout musel rovněž stěžovatelův návrh, aby jeho náklady řízení před Ústavním soudem nahradil městský soud, neboť při odmítnutí ústavní stížnosti zjevně nejsou splněny v §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu předvídané zákonné předpoklady vyhovění takovému návrhu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. října 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu