ECLI:CZ:US:2018:2.US.2899.18.1
sp. zn. II. ÚS 2899/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Faita, zastoupeného Mgr. Bc. Petrem Skopalem, advokátem, sídlem Jednořadá 1051/53, Praha 6 - Bubeneč, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. května 2018 č. j. 10 Co 108/2018-104 a usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 9. února 2018 č. j. 27 EXE 4315/2011-77, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Sokolově, jako účastníků řízení, a obchodní korporace Euro Benefit, a. s., sídlem Letenské náměstí 157/4, Praha 7, jako vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas učiněným podáním splňujícím formální náležitosti ústavní stížnosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Okresního soudu v Sokolově (dále jen "okresní soud") a usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud").
Stěžovatel se domnívá, že ústavní stížností napadená usnesení porušují jeho základní práva a svobody garantované ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně uvádí porušení práva na soudní ochranu zaručeného ustanovením čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluva") a také ustanovením čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále stěžovatel namítá porušení ústavně zaručené ochrany svého majetku zaručené čl. 11 Listiny.
Z ústavní stížnosti zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti. Okresní soud ústavní stížností napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatele na odklad exekuce nařízené usnesením okresního soudu ze dne 16. 12. 2011 sp. zn. 27 EXE 4315/2011 (výrok I) a také zamítl návrh stěžovatele na zastavení téže exekuce (výrok II). V odůvodnění svého usnesení okresní soud uvedl, že návrhy stěžovatele nejsou důvodné, neboť neshledal vady v rozhodčím řízení, které nařízení exekuce předcházelo, a které stěžovatel zpochybňoval. Dále uvedl, že smluvní ujednání o rozhodčí doložce je v souladu s účinnou právní úpravou a je platné. Rozhodčí doložka se podle názoru okresního soudu neodchyluje od zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rozhodčím řízení") a nevytváří značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, která by byla k újmě spotřebitele, tj. stěžovatele. Proto považuje rozhodčí nález za způsobilý titul k vedení exekuce. V odůvodnění se dále okresní soud zabýval judikaturou předloženou stěžovatelem a vysvětloval, proč jednotlivá soudní rozhodnutí nepovažuje pro jím projednávanou věc za relevantní, či v čem se jím projednávaný případ liší.
Krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu potvrdil a odvolání stěžovatele posoudil jako nedůvodné. V odůvodnění svého usnesení se krajský soud vyjádřil k námitkám stěžovatele, které se dotýkají pravomoci rozhodce k vydání rozhodčího nálezu, transparentnosti výběru osoby rozhodce, úpravy vedení rozhodčího řízení, ekonomické závislosti předem vybraných rozhodců, případně těch, které se dotýkají neplatnosti smlouvy o úvěru v důsledku rozporu s dobrými mravy, na jejímž základě byl rozhodčí nález vydán. Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), není ve věci přípustné dovolání, neboť exekuce je vedena k vymožení částky 6 109,40 Kč s příslušenstvím.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel rekapituluje své námitky předložené v řízení před obecnými soudy, směřující jak proti rozhodčí doložce, kterou považuje za absolutně neplatnou, tak proti smlouvě o úvěru, kterou rovněž považuje za absolutně neplatnou. Předně uvádí, že při uzavírání smlouvy o úvěru byl v postavení spotřebitele. V tomto kontextu se odvolává na Směrnici Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále jen "směrnice o nepřiměřených podmínkách"), jakož i na příslušnou judikaturu Soudního dvora Evropské unie. Dále odkazuje na nález sp. zn. III. ÚS 1624/12 ze dne 27. 9. 2012 [(N 164/66 SbNU 433) - všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná na http://nalus.usoud.cz] a uvádí, že výběr rozhodce neproběhl podle transparentních pravidel. Rozhodčí doložka podle mínění stěžovatele nebyla sjednána individuálně, ale byla obsažena v předtištěném textu, což je v rozporu s ustanovením čl. 3 odst. 2 směrnice o nepřiměřených podmínkách. To se podle něj shoduje s názorem Ústavního soudu vysloveným v nálezu sp. zn. II. ÚS 2164/10 ze dne 1. 11. 2011 (N 187/63 SbNU 171). Stěžovatel se domnívá, že sjednaná rozhodčí doložka mu jakožto spotřebiteli, v následném rozhodčím řízení nemůže garantovat stejná práva, jaká by mu náležela v řízení vedeném před obecnými soudy. Je také přesvědčen, že rozhodčí doložka obsahuje všechny prvky, které jsou pro spotřebitele nevýhodné, a vytváří tak významnou nerovnováhu, která je v jeho neprospěch. Proto stěžovatel uzavírá, že považuje rozhodčí doložku za absolutně neplatnou, s tím spojenými důsledky pro celé rozhodčí řízení.
Dále stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje neplatnost smlouvy o úvěru. Odvolává se na nález sp. zn. I. ÚS 199/11 ze dne 26. 1. 2012 (N 21/64 SbNU 205) a nález sp. zn. III. ÚS 4084/12 ze dne 11. 12. 2014 (N 226/75 SbNU 527), z nichž obsáhle cituje a dovozuje, že obecné soudy zkoumaly zásah do jeho spotřebitelských práv izolovaně, a nikoli se zohledněním všech relevantních skutečností. Dále je přesvědčen, že vedlejší účastnice na něj podala několik návrhů na vydání směnečných platebních rozkazů, kterými vymáhá tytéž nároky, které uplatnila v rozhodčím řízení, čímž má zneužívat zajištění uzavřených spotřebitelských smluv. Stěžovatel dále, avšak bez hlubší argumentace, poukazuje na to, že exekuční řízení, ve kterém byl exekučním titulem rozhodčí nález stejného rozhodce, bylo zastaveno.
Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená usnesení z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto nespadá do soustavy obecných soudů a nemá pravomoc působit jako další přezkumná instance jejich rozhodnutí, případně jejich právní uvážení nahrazovat svým vlastním. Jeho ústavně zakotvená pravomoc spočívá v přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavních limitů. Ústavnímu soudu předložená stížnost však obsahuje argumenty, které stěžovatel již uplatnil v odvolacím řízení, a se kterými se krajský soud dostatečným způsobem vypořádal. Z ústavní stížností napadených rozhodnutí je patrné, že v tomto ohledu obecné soudy věnovaly odpovídající prostor platnosti ujednání o rozhodčí doložce, pravomoci rozhodce, případně průběhu vedení rozhodčího řízení. Jejich argumentace nepostrádá odkazy na relevantní judikaturu a ve svém celku jasně a přehledně shrnuje právní názor soudu, který není svévolný, či jinak vybočující z mezí ústavnosti, což jediné by odůvodňovalo realizaci kasační pravomoci Ústavního soudu. Ústavní soud v jejich rozhodnutí nenašel žádný rozpor s názory publikovanými např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 562/12 ze dne 24. 10. 2013 (N 179/71 SbNU 153), případně nálezu sp. zn. I. ÚS 1707/17 ze dne 20. 12. 2017, a ani v judikatuře předložené stěžovatelem. Totéž platí i pro posouzení samotné smlouvy o úvěru. Stěžovatel v tomto směru svou ústavní stížností směřuje mimo pravomoc, kterou Ústava České republiky Ústavnímu soudu svěřila, a staví ho do role obecných soudů, které však smlouvu svému přezkumu podrobily, a to způsobem, který poskytl ústavně chráněným základním právům a svobodám stěžovatele řádnou ochranu.
Ústavní soud připomíná, že nemá pravomoc přezkoumávat správnost intepretace a aplikace podústavního práva prováděnou obecnými soudy, neboť v řízení o ústavní stížnosti chrání ústavnost [viz ustanovení čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Tím, že stěžovatel v ústavní stížnosti zopakoval argumenty předložené již v odvolacím řízení, se kterými se krajský soud relevantně vypořádal, a ke kterým stěžovatel nepřidal žádný další ústavněprávní rozměr, staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví.
Stěžovatel napadá sjednanou rozhodčí doložku jak s ohledem na to, že nebyla sjednána individuálně, tak s ohledem na to, že v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele, v tomto případě stěžovatele. Ústavní soud však připomíná, že podmínky individuálního sjednání a nerovnovážnosti je nutno chápat ve vzájemném vztahu. Předtištěná smlouva, jak na ni stěžovatel odkazuje, neznamená sama o sobě nerovnováhu. Konstrukce sjednané doložky rovněž nerovnováhu v právech nezpůsobuje a stěžovatel měl možnost všechna svá práva efektivně uplatnit tak, jak předpokládají rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie, na které se ve své stížnosti odvolává. Stejný závěr platí i pro samotnou smlouvu o úvěru. Obecné soudy v tomto směru přezkoumaly všechny relevantní skutečnosti, které by mohly vést k takovému závěru, a srozumitelně, jasně a dostatečně vysvětlily, proč tomu tak není a smlouva je platná.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2018
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu