ECLI:CZ:US:2018:2.US.2912.18.1
sp. zn. II. ÚS 2912/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky 1) SAPLIA GOLF a.s. v likvidaci, se sídlem 17. listopadu 237, Pardubice, zastoupené likvidátorem společnosti Mgr. Ing. Daliborem Jandurou, a 2) Mgr. Ing. Dalibora Jandury, insolvenčního správce se sídlem Dlouhá 103, Hradec Králové, oba právně zastoupeni Mgr. Janou Pustelníkovou, advokátkou se sídlem Dlouhá 103, Hradec Králové, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 7. 2018, č. j. 4 VSPH 942/2018-A-12, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 8. 6. 2018, č. j. KSPA 53 INS 8339/2018-A-7, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelé se jí domáhají zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť mají za to, že jimi byla porušena jejich základní práva, jakož i ústavněprávní principy zakotvené zejména v čl. 1 odst. 1 a 2 a čl. 10 Ústavy, v čl. 2 odst. 3, čl. 3 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Podstata nyní projednávané věci spočívá v tom, že společnosti SAPLIA GOLF a.s. v likvidaci (dále též "společnost") bylo uloženo ústavní stížností napadeným usnesením krajského soudu, aby ve smyslu §108 insolvenčního zákona zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč. K odvolání této společnosti, když tato společnost nemá v současné době ustavený statutární orgán a Mgr. Ing. Jandura je jejím soudem ustanoveným likvidátorem, bylo usnesení krajského soudu ústavní stížností napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze potvrzeno. Vzhledem k ekonomické situaci společnosti (je v úpadku) Mgr. Ing. Jandura není oprávněn prodat likvidační podstatu, ale je naopak povinen podat insolvenční návrh a zajistit podmínky nutné pro insolvenční řízení. Mgr. Ing. Jandura přitom usuzuje, že soudy vůbec společnosti SAPLIA GOLF a.s. v likvidaci vzhledem k její situaci neměly povinnost složit zálohu na náklady insolvenčního řízení uložit a Mgr. Ing. Jandura proto tuto zálohu bude muset uhradit ze svého, což považuje za protiústavní.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
5. Ústavní soud se výkladem §108 insolvenčního zákona (a to i za situace, kdy je obchodní společnost v likvidaci) v minulosti zabýval opakovaně, přičemž vyjádřil značnou zdrženlivost své případné ingerence k otázkám, zda vůbec má být povinnost zálohy nákladů ekonomickému subjektu uložena, a pokud ano, tak v jaké výši, jelikož tyto úvahy náleží obecným soudům. Při této úvaze je přitom zohledňována i odměna a náhrada výdajů likvidátora hrazených mu státem [srov. k tomu například usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 966/12 ze dne 31. 5. 2012].
6. Podle ustanovení §108 odst. 5 insolvenčního zákona pak platí, že osoba mimo samotného dlužníka, která zálohu na náklady insolvenčního řízení uhradila, ji může uplatnit v insolvenčním řízení jako pohledávku za majetkovou podstatou. V samotné ústavní stížnosti se opakovaně naznačuje, že do majetkové podstaty bude patřit zejména křídlo zámku vykazující povahu samostatné nemovité věci. Stěžovatelé však neuvádí žádný přiléhavý důvod, proč by za této situace pohledávka tvořená uhrazenou zálohou na náklady insolvenčního řízení neměla být z majetkové podstaty uhrazena. Pokud by totiž dlužník (společnost SAPLIA GOLF a.s. v likvidaci) skutečně žádným majetkem nedisponoval, vůbec by se insolvenční řízení nemělo konat (viz též §82 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů), a naopak, pokud jím disponuje, má pohledávka osoby, která uhradila zálohu na náklady řízení (zde tedy likvidátora) povahu pohledávky za majetkovou podstatou [srov. k tomu přiměřeně také usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2014 č. j. MSPH 90 INS 18001/2014-A-6].
7. Uložily-li tedy soudy dlužníkovi uhradit zálohu ve smyslu §108 insolvenčního zákona, postupovaly tak ve smyslu ustálené judikatury obecných soudů, která interpretuje pro věc relevantní právní předpisy v jejich vzájemných souvislostech a Ústavnímu soudu nepřísluší - s ohledem na jeho vymezení v ústavním systému - do tohoto způsobu výkladu podústavního práva vstupovat. Pokud totiž stěžovatelé uvádějí, že se jedná o případ tzv. mezery zákonodárce, není úkolem Ústavního soudu tuto tvrzenou mezeru "vyplňovat" vlastním výkladem, nedosahuje-li tato mezera ústavní intenzity, což však - i s ohledem na výši požadované zálohy - nelze relevantně dovozovat.
8. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí, jsou z ústavního hlediska akceptovatelná. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. října 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu