ECLI:CZ:US:2018:2.US.2925.18.1
sp. zn. II. ÚS 2925/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. V., zastoupeného JUDr. Evou Benešovou, advokátkou se sídlem Ježkova 14, Praha 3, proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 21. 9. 2017, č. j. 2 T 92/2014-660, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 1. 2018, č. j. 50 To 477/2017-696, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2018, č. j. 7 Tdo 610/2018-26, za účasti Okresního soudu v Chebu, Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Okresního soudu v Chebu (dále jen "okresní soud"), Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") a Nejvyššího soudu, neboť má za to, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu garantované mu čl. 36 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále rozvedené prostřednictvím zásad trestního řízení obsažených v trestním řádu.
2. Z ústavní stížnosti a z přiložených napadených rozhodnutí se zejména podává, že v záhlaví označeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání pokračujícího zvlášť závažného zločinu pohlavního zneužití podle ustanovení §187 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a pokračujícího přečinu ohrožování výchovy dítěte podle ustanovení §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Za toto jednání (blíže specifikované ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku okresního soudu) byl podle ustanovení §187 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle ustanovení §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let.
3. Proti odsuzujícímu rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání (do všech výroků), které bylo zamítnuto. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") odmítl.
4. Stěžovatel v celém trestním řízení popíral a stále popírá svoji vinu a má za to, že skutkový závěr soudů nikterak nevyplývá z provedených důkazů. Tento rozpor a z něho plynoucí důkazní nejistotu stran trestné činnosti údajně spáchané stěžovatelem namítal a rozváděl v rámci všech uplatněných opravných prostředků. Ostatně nepřesvědčivému důkaznímu stavu přisvědčil údajně již dříve krajský soud, když k odvolání stěžovatele nejprve zrušil rozhodnutí nalézacího soudu a celou věc mu vrátil s pokynem doplnit skutková zjištění a provést další důkazy. Jakkoliv se tímto závazným názorem okresní soud řídil, ani po provedení dalšího dokazování prý nelze dospět k jednoznačnému závěru o stěžovatelově vině; přesto tak nalézací soud v nyní ústavní stížností napadeném rozsudku učinil.
5. Stěžovatel namítá, že mezi soudy provedenými důkazy mnohdy chybí natolik významná provázanost, z níž by bylo možné učinit jednoznačný závěr o vině stěžovatele; současně obžaloba neměla k dispozici žádné další důkazy, ze kterých by byl závěr o vině stěžovatele dovoditelný. Naopak stěžovatelem navrhované důkazy k prokázání jeho neviny soudy často neprovedly. Za takové situace je nutné trvat na tom, že v případě, kdy je možné provedené důkazy ve věci hodnotit dvojím způsobem umožňujícím dospět jak k závěru o vině, tak i k závěru o nevině, nelze bez dalšího upřednostnit hodnocení v neprospěch stěžovatele, neboť takový postup je v příkrém rozporu se zásadou in dubio pro reo. Rozhodnutí obecných soudů je vystaveno de facto pouze na výpovědi poškozené, která byla na základě znaleckého posudku PhDr. Maněnové vyhodnocena za pravdivou a soudní znalkyně vyloučila, že by si poškozená skutek vymyslela. I přes tyto závěry znaleckého zkoumání se však poškozená ve svých výpovědích mnohdy objektivně mýlí. Tento znalecký posudek byl přitom napoprvé odvolacím soudem zpochybněn. Výše zmíněný znalecký posudek rovněž neprokázal věrohodnost poškozené. Stejně tak nelze stěžovatele usvědčit na základě znaleckého posudku vypracovaného MUDr. Šmrhovou, gynekoložkou, která poškozenou vyšetřila. Dále pak poukazuje na fakt, že poškozená nyní očekává potomka s bývalým přítelem své matky F. K., což samo osobě do značné míry zpochybňuje jak svědeckou výpověď tohoto muže, tak i samotné poškozené. Rovněž zůstává s podivem, že matka poškozené, která dle svých slov věděla o pohlavním zneužívání své dcery, celou věc okamžitě neoznámila na policii.
6. Ostatní svědci vypovídající v neprospěch stěžovatele prý nebyli svědky přímými, nýbrž pouze tzv. svědky "z doslechu", a přestože a priori nelze takovéto svědecké výpovědi vyloučit, je třeba k nim přistupovat s náležitou opatrností, což však zejména nalézací soud neučinil. Vinu stěžovatele nelze dovozovat jen z výpovědí rodičů poškozené a bývalého partnera matky poškozené, t. č. současného partnera poškozené, se kterým je poškozená těhotná, neboť vztah všech těchto svědků k osobě poškozené je velmi blízký. Očitá svědkyně J. S. pak pouze popsala, že viděla, jak se poškozená opírá o hruď stěžovatele, což samo o sobě o ničem nevypovídá. Ostatní svědecké výpovědi pak pouze dosvědčují, že stěžovatel měl s poškozenou "bližší", "intenzivní" či "hezký" vztah, což trestnost jednání stěžovatele neprokazuje.
7. Za těchto okolností jediným přímým důkazem proti stěžovateli zůstává výpověď poškozené. Obecné soudy přitom rezignovaly na provedení dalších důkazů navrhovaných obhajobou, zejména důkazu výslechu svědka - bývalého přítele poškozené, se kterým se poškozená stýkala v době, kdy mělo ze strany stěžovatele dojít ke spáchání mu vytýkaného skutku. Stejně tak nebyl proveden důkaz přepisem elektronické komunikace mezi stěžovatelem a poškozenou, přičemž následná nemožnost zajištění tohoto důkazu nemůže být kladena k tíži stěžovatele.
8. Závěrem stěžovatel namítá, že v jeho věci nebylo rozhodnuto "nestranným" soudem, neboť nalézací soud postupoval v rozporu s právními předpisy, když při výslechu stěžovatele nedodržel ustanovení §92 odst. 2 tr. ř. a neposkytl stěžovateli dostatečný prostor pro vyjádření se k celé věci. Tato jednostrannost soudu pak provázela celé hlavní líčení, což se odrazilo v konečném rozhodnutí o vině stěžovatele.
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
10. Na tomto místě je také vhodné zopakovat a připomenout, že Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyzdvihl, že jeho úkolem zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by je provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud takto opakovaně vyslovil, že důvod ke kasačnímu zásahu je dán také tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Obecné soudy jsou totiž povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a obecné soudy jsou povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. nález ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 463/2000 (N 181/20 SbNU 267) nebo nález ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635)].
11. K tomu je proto možné dále uvést, že pravidlo in dubio pro reo, které vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), jehož porušení stěžovatel namítá, vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem pravidla in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)]. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je tedy namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá.
12. Uvedené nastalo právě v případě stěžovatele. Ústavní soud totiž neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti či tendenčnosti tak, jak ve vztahu k provádění a hodnocení důkazů obecnými soudy tvrdí stěžovatel. Naopak, okresní soud a následně pak i krajský soud ve svých rozhodnutích ve věci přesvědčivě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům. Odůvodnění obou rozhodnutí přitom tvoří jednotný celek, který se opírá o skutečnosti svědčící o vině stěžovatele, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat. Obecné soudy postupovaly plně v souladu se zákonem a za situace, kdy měly za to, že dokazování lze považovat za úplné a lze na jeho základě dospět k přesvědčivému závěru o vině obviněného, není provádění dalších důkazů i s ohledem na hospodárnost celého řízení nutné.
13. To samozřejmě platí pouze za podmínky, jestliže soud v odůvodnění svého rozhodnutí patřičně rozvede důvody, které jej vedly k odmítnutí provedení dalších důkazů navržených obhajobou. K tomu je třeba pro stručnost odkázat na odůvodnění rozhodnutí okresního soudu, ve kterém je konstatováno, že dokazování provedené před nalézacím soudem bylo provedeno řádně. Pokud proto soud neshledal důvody pro vyhovění návrhu obhajoby, aby byl proveden důkaz výpisem z elektronické komunikace mezi stěžovatelem a poškozenou, a to jednak proto, že tyto údaje již nebyly uchovávány, a také proto, že provedení tohoto důkazu nebylo s to prokázat, zda se stěžovatel jednání mu kladeného za vinu dopustil či nikoliv (obsah zpráv nebyl uchováván), jelikož by pouze prokázal, že stěžovatel byl s poškozenou v kontaktu (viz str. 10 napadeného rozsudku okresního soudu), jedná se o závěr, který z ústavněprávního hlediska obstojí, neboť plyne ze zásady volného hodnocení důkazů. Pochybení spočívající v tzv. opomenutém důkazu v nyní rozhodovaném případu nespočívá ani v tom, že nalézací soud nevyslechl jako svědka bývalého partnera poškozené, jelikož krajský soud vyložil důvody, pro které tento výslech nebyl nezbytný (udané období se nepřekrývalo s dobou páchání předmětné trestné činnosti a poškozená popřela, že by v době činu měla mimo stěžovatele jiného intimního přítele).
14. Nalézací soud rovněž své závěry neopřel pouze o výpověď poškozené, jak stěžovatel namítá, ale o mnohé další výpovědi nepřímých svědků, o znalecké posudky vypracované jak na poškozenou (znalecký posudek PhDr. Maněnové), tak i na stěžovatele (posudky MUDr. Šupiny, MUDr. Štolfové a Mgr. Kožíka), o lékařské zprávy z gynekologie, sdělení Bílého kruhu bezpečí, podle kterého matka poškozené požádala o krizovou intervenci z důvodu obav sekundární viktimizace oběti ze strany orgánů činných v trestním řízení. Lze proto shrnout, že závěry obecných soudů o vině stěžovatele se zde neopírají o jediný usvědčující důkaz, nýbrž o celý řetězec důkazů, které spolu vzájemně souvisejí. Stejně tak se nalézací soud podrobně zabýval věrohodností poškozené a rovněž se nalézací soud podrobně zabýval případným motivem poškozené k nahlášení uváděné události (viz str. 2-3 a zejm. str. 9 napadeného rozsudku okresního soudu). Jakkoliv obecné soudy přistupovaly k výpovědi poškozené i v souladu s judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu obezřetně, nezjistily žádný motiv, který by snad mohl vést poškozenou k uvádění nepravdivých skutečností.
15. Jestliže těžiště stěžovatelových námitek spočívá v tom, že obecné soudy při rozhodování o vině vedle výpovědi poškozené vycházely především z výpovědí nepřímých svědků, lze k tomu dodat pouze to, že jednání kladené stěžovateli za vinu probíhá cíleně pouze za přítomnosti oběti a pachatele, při této činnosti se pachatel snaží vyhnout nechtěné pozornosti a činnost provádí tak, aby v ideálním případě nebyl nikým zpozorován. Proto je u tohoto druhu trestné činnosti naprosto běžné, že se nalézací soud opírá především o výpověď oběti, která je vhodně doplněna o další nepřímé důkazy, tj. výpovědi nepřímých svědků, kterým se např. oběť trestné činnosti svěřila, případně nepřímých svědků, kteří si všimli změny v chování oběti apod. Nyní projednávaný případ proto není ničím ojedinělý, navíc řetězec nepřímých důkazů spolu s výpovědí poškozené a vypracovanými znaleckými posudky jak na osobu poškozené, tak na osobu stěžovatele dovoluje dospět k závěru o vině stěžovatele a v tomto ohledu není obecným soudům co vytknout.
16. Posuzovaná ústavní stížnost je tak ve svém výsledku pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu.
17. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že plně respektuje princip nezávislosti nalézacího, resp. odvolacího soudu v souladu s čl. 82 Ústavy, jejichž úkolem je hodnotit úplnost, věrohodnost a pravdivost důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Ústavnímu soudu náleží posoudit toliko soulad stěžovatelem kritizovaného postupu obecných soudů s ústavními principy spravedlivého procesu. Z ustálené judikatury dále vyplývá, že právu na spravedlivý proces odpovídá mimo jiné povinnost obecných soudů důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Lze tak uzavřít, že z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle. Jak se nicméně podává ze shora uvedeného, žádné takové pochybení nebylo zjištěno. Stěžovatel totiž ve skutečnosti nepoukazuje na pochybení obecných soudů v důkazním řízení, resp. na tzv. extrémní nesoulad mezi provedeným skutkovým zjištěním a právními závěry z něj vyvozenými, nýbrž polemizuje pouze s - pro něj nepříznivým - výsledkem soudního řízení a snaží se jej revidovat prostřednictvím ústavní stížnosti, což však samozřejmě nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany.
18. Závěrem lze proto shrnout, že dotčené trestní řízení jako celek nevykazuje ústavněprávní deficit a Ústavní soud nemíní nikterak přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, neboť argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat za pouhou polemiku s nimi, čímž se však Ústavní soud, který není "další soudní instancí", nemá důvod zabývat. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. října 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu