ECLI:CZ:US:2018:2.US.2951.17.1
sp. zn. II. ÚS 2951/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti Ing. Bohdana Hromádka, zastoupeného JUDr. Tomášem Tesařem, Ph.D., advokátem se sídlem Malická 11, Plzeň, proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 14. 1. 2017, č. j. 3 C 232/2016-57, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 6. 2017, č. j. 56 Co 144/2017-115, za účasti Okresního soudu v Domažlicích a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Tvrdí přitom, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a právní pomoc zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. K porušení těchto práv mělo dojít tím, že obecné soudy nesprávně zhodnotily skutkový stav a na základě toho pak učinily nepřiléhavé právní závěry. V projednávané věci bylo klíčovou skutkovou otázkou to, zda stěžovatel dostatečně identifikoval účel plateb, které posílal Společenství vlastníků domu B. Stěžovatel trvá na tom, že jak v samotném příkazu k úhradě, tak v související korespondenci zřetelně projevil vůli, aby platba byla použita k úhradě dluhu, o němž byl veden spor před obecnými soudy.
3. Obecné soudy naopak akceptovaly námitku žalobce (společenství vlastníků), podle níž účel platby řádně identifikován nebyl, pročež toto plnění mohlo být (a též bylo) započteno proti staršímu závazku stěžovatele (stran kterého bylo vedeno jiné soudní řízení, v němž byla po započtení žaloba vzata zpět). Na základě toho obecné soudy v nyní projednávané věci žalobě vyhověly a uložily stěžovateli povinnost uhradit žalobci částku 41.639,- Kč s příslušenstvím.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti formuluje několik výhrad proti způsobu, jakým obecné soudy dospěly ke shora uvedeným skutkovým závěrům. V prvé řadě je stěžovatel přesvědčen, že skutkové závěry soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Stěžovatelovy námitky pak mají i procesní rozměr. Stěžovatel zdůrazňuje, že soud prvního stupně - měl-li pochybnosti o tom, zda stěžovatel prokázal doručení informace o účelu platby věřiteli - měl být stěžovatele o této skutečnosti poučit ve smyslu ustanovení §118a o. s. ř. Kromě toho stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí nebyla řádně odůvodněna, a jsou tudíž nepřezkoumatelná.
5. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
6. Procesně projednatelná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Podstata stěžovatelových námitek spočívá v jeho nesouhlasu se způsobem, jakým obecné soudy vyřešily klíčovou skutkovou otázku - totiž zda stěžovatel dostatečně identifikoval účel plateb zaslaných věřiteli - Společenství vlastníků domu B. Jde tudíž o problém týkající se procesu zjišťování skutkového stavu obecnými soudy.
8. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že zjišťování skutkového stavu spadá do výlučné pravomoci obecných soudů, které mají v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečně široký prostor pro to, aby každý případ po provedení potřebných důkazů individuálně posoudily a rozhodly. Ústavnímu soudu proto nepřísluší do tohoto procesu vstupovat; jeho úkolem je "pouze" to, aby ověřil, zda obecný soud při svém rozhodování ze zákonného rámce nevybočil způsobem natolik extrémním, že by takové rozhodnutí bylo očividně nespravedlivé a v důsledku porušení ústavních procesních principů zcela neudržitelné [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 244/03 ze dne 8. 4. 2004 (N 53/33 SbNU 47)]. Jinými slovy, výhrady proti hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu obecnými soudy zásadně postrádají ústavní rozměr a nejinak je tomu i v projednávané věci.
9. Obecné soudy - jak soud nalézací, tak soud odvolací - se klíčové skutkové otázce věnovaly dostatečně a dospěly k závěru, že nebylo prokázáno, že by stěžovatel účel platby identifikoval, resp. že taková informace byla věřiteli doručena. V rámci platebního příkazu totiž stěžovatel identifikaci platby uvedl do poznámky, nikoliv do zprávy do příjemce, pročež věřitel účel platby identifikovat nemohl. Stran následné korespondence pak obecné soudy konstatovaly, že nebylo prokázáno, že by tato byla do sféry věřitele (žalobce) doručena. Jakkoliv se Ústavní soud nevyjadřuje (a ani vyjadřovat nemůže) ke správnosti či přesnosti takového hodnocení skutkového stavu, konstatuje, že obecné soudy věnovaly této otázce dostatečný prostor a klíčové skutkové závěry byly učiněny ústavně konformním způsobem.
10. Ústavní soud nemůže přiznat ústavněprávní relevanci ani stěžovatelově námitce, podle níž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces tím, že jej soud prvního stupně po ukončení dokazování nepoučil, že stále nemá za prokázané doručení tvrzené papírové i e-mailové korespondence věřiteli. Jak totiž Ústavní soud zdůraznil již shora, není jeho úkolem kontrolovat dodržování zákonných pravidel stanovících procesní postup obecných soudů, nýbrž pouze zkoumat, zda řízení jako celek pokládat za spravedlivé. V tomto kontextu Ústavní soud zdůrazňuje, že stěžovatel měl možnost uplatnit své důkazní návrhy a předestřít jím navrhované hodnocení skutkového stavu před soudy obou stupňů. I po rozhodnutí Okresního soudu v Domažlicích mohl v rámci odvolání označit další důkazy a vyjádřit se k hodnocení skutkového stavu soudem prvního stupně, což též učinil.
11. Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že bez ohledu na shora uvedené nemohl stěžovatel být postupem věřitele zkrácen na svých hmotných právech. Započtením proti nejstaršímu dluhu totiž stěžovateli zanikl závazek vůči věřiteli (resp. jeho část), který by jinak tak jako tak uhradit musel. Pokud by měl stěžovatel za to, že žádný takový závazek neexistoval a že tedy nebyly splněny podmínky započtení, mohl by se ovšem domáhat vydání bezdůvodného obohacení, které by takovým postupem vzniklo.
12. Ústavní soud proto shrnuje, že v projednávané věci obecné soudy vyložily a aplikovaly podústavní právo ústavně konformně a proti jejich právním závěrům ani proti způsobu, jakým tyto závěry odůvodnily, nemá ústavněprávních výhrad. Ústavní soud tudíž ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu