ECLI:CZ:US:2018:2.US.2990.15.1
sp. zn. II. ÚS 2990/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti RAFTCENTRUM s. r. o. v likvidaci, sídlem Voroněžská 170/20, Praha 10 - Vršovice, zastoupené Mgr. Markétou Chudáčkovou, advokátkou, sídlem Matoušova 515/12, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2015 č. j. 26 Cdo 2335/2013-167, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2012 č. j. 18 Co 351/2012-123 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 4. ledna 2012 č. j. 147 EXE 1071/2011-56, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a vedlejší účastnice Emmy Irene Rutt, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, jimiž měla být porušena její základní práva, zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; porušen měl být podle stěžovatelky rovněž čl. 90 odst. 1 Ústavy.
2. Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") shora identifikovaným usnesením prohlásil rozhodnutí - rozsudek vydaný Vrchním soudem Oddělení Královského soudu v Leedsu, Spojeného království Velké Británie a Severního Irska ze dne 18. 5. 2010 sp. zn. 8Ls90258 (dále jen "exekuční titul") - za vykonatelné. K uspokojení pohledávky vedlejší účastnice podle exekučního titulu, pro její náklady a náklady exekuce, které budou určeny v příkazu k úhradě nákladů exekuce, nařídil exekuci na majetek stěžovatelky a nyní již neexistující obchodní společnosti Prague Tour Servis Czech Republic s. r. o., a jejím provedením pověřil soudního exekutora JUDr. Miloslava Hauerlanda. Obvodní soud prohlásil rozsudek za vykonatelný, protože dospěl k závěru, že byly splněny podmínky stanovené nařízením Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále též jen "Nařízení").
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným usnesením usnesení obvodního soudu potvrdil ve výroku o prohlášení vykonatelnosti a odvolání povinných proti nařízení exekuce odmítl. K jimi uplatněné námitce ohledně výhrady veřejného pořádku podle čl. 34 a 35 Nařízení přitom městský soud uvedl, že "výhradu veřejného pořádku jako důvod pro neuznání rozhodnutí lze použít jen ve výjimečných případech, ve kterých by uznání účinků cizího rozhodnutí jako takového bylo ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem státu, ve kterém má k uznání dojít (rozsudek Soudního dvora ES ze dne 4. února 1988, ve věci 145/86 H. L., M. H. proti A. K.)". Současně městský soud konstatoval, že povinné žádná relevantní tvrzení zakládající rozpor exekučního titulu s veřejným pořádkem České republiky nepřednesly, protože písemnosti britského soudu obsahující žalobu a výzvu k vyjádření k žalobě jim byly řádně doručeny podle Nařízení Rady (ES) č. 1393/2007 ze dne 13. 11. 2007 o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech. Skutečnost, že oběma povinným dané listiny byly doručeny, potvrzuje i jejich aktivní účast v řízení, včetně vznesení námitky nedostatku mezinárodní příslušnosti britského soudu k projednání a rozhodnutí věci. Městský soud neshledal důvodnými ani námitky proti postupu soudu, jenž exekuční titul vydal, spočívající v absenci jeho odůvodnění a nemožnosti účastnit se jednání vzhledem k postupu nalézacího soudu, který nereagoval na žádost stěžovatelky o procesní poučení, jakým způsobem má v řízení postupovat; podle názoru městského soudu jde o výhrady proti vedení řízení před britským soudem a soudu v zemi výkonu již nepřísluší tyto námitky věcně hodnotit.
4. Následné stěžovatelčino dovolání odmítl Nejvyšší soud rubrikovaným usnesením jako nepřípustné, přičemž v jeho odůvodnění ke stěžovatelčiným námitkám zdůrazňujícím tvrzené procesní vady v řízení před britským soudem o prohlášení mezinárodní příslušnosti uvedl, že stěžovatelka přehlíží, že v dané věci je exekučním titulem výše specifikovaný rozsudek Vrchního soudu v Leedsu, který "je sice rozhodnutím navazujícím na rozhodnutí o příslušnosti, jímž však bylo rozhodnuto o povinnosti povinných k náhradě nákladů řízení o příslušnosti žalobkyně - oprávněné, ale proti tomuto rozhodnutí žádnou otázku zásadního právního významu nevymezuje; jinak řečeno, nevznáší žádné námitky, pro něž by byl vydaný exekuční titul v rozporu s veřejným pořádkem".
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka, poté co rekapituluje skutkové a procesní okolnosti předcházející vydání předmětného exekučního titulu, v ústavní stížnosti v prvé řadě namítá, že rozhodnutí městského soudu je založeno na nesprávném výkladu neurčitého právního pojmu "veřejný pořádek"; městský soud podle stěžovatelky svůj právní názor opřel o jediné rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr"), aniž by vzal do úvahy závěry novějšího rozsudku ze dne 6. 9. 2012 ve věci C-619/10 Trade Agency Ltd proti Seramico Investments Ltd. Ze závěrů tohoto rozsudku, na nějž stěžovatelka v ústavní stížnosti opakovaně odkazuje (a z nějž rovněž obsáhle cituje), přitom podle stěžovatelky jasně vyplývá, že ve věci rozhodující soudy měly mj. posoudit taktéž otázku, zda stěžovatelkou namítanými procesními pochybeními britského soudu nebylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 47 Listiny základních práv Evropské Unie. Jelikož obecné soudy v posuzované věci této otázce nevěnovaly žádnou pozornost, resp. se jí odmítly věcně zabývat, porušily podle názoru stěžovatelky její shora dovolávaná základní práva. Nadto stěžovatelka namítá, že se Nejvyšší soud nedostatečně seznámil s předmětnou materií a že pochybil, když její dovolání meritorně neprojednal; v této souvislosti pak stěžovatelka rovněž namítá, že i když řízení před Nejvyšším soudem trvalo dva a půl roku, Nejvyšší soud své rozhodnutí odůvodnil jen velmi stručně, což podle jejího názoru již samo o sobě představuje porušení práva na spravedlivý proces.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti soudů, ale pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci již prima facie do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.
8. Podstatu posuzované věci představuje výklad neurčitého právního pojmu "veřejný pořádek" užitého v čl. 34 bodu 1 Nařízení, resp. otázka, zda obecné soudy porušily stěžovatelčina základní procesní práva, když nevzaly do úvahy závěry přijaté v rozsudku Soudního dvora ve věci C-619/10 Trade Agency Ltd proti Seramico Investments Ltd; stěžovatelka totiž odmítá převážně formální přezkum vykonávaného britského rozhodnutí a zdůrazňuje požadavek posouzení jemu předcházejícího řízení z hlediska práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 47 Listiny základních práv Evropské Unie.
9. Oproti očekávání stěžovatelky Ústavní soud nepovažuje závěry přijaté ve stěžovatelkou opakovaně odkazovaném rozsudku Soudního dvora za závěry, jež by zpochybňovaly ústavní konformitu napadených rozhodnutí. Z rozsudku C-619/10, vydaného Soudním dvorem na základě dvojice předběžných otázek předložených lotyšským Nejvyšším soudem, totiž nevyplývá nic jiného než možnost - nadto pouze "s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem věci" - ověřit, zda řízení předcházející vydání vykonávaného rozhodnutí nepředstavovalo "zjevný a nepřiměřený zásah" do práva na spravedlivý proces (srov. zejména body 54, 57 až 59 a 62 odůvodnění). Jinak je v celém stěžovatelkou odkazovaném rozsudku opakovaně zdůrazňován princip vzájemné důvěry ve výkon spravedlnosti, na němž je Nařízení postaveno. Současně je třeba připomenout, že v rozsudku C-619/10 s odkazem na svá předchozí rozhodnutí Soudní dvůr výslovně zdůraznil, že mu "nepřísluší vymezit obsah veřejného pořádku členského státu" (srov. bod 49 odůvodnění).
10. Klíčovou stěžovatelčinu námitku opírající se o závěry rozsudku Soudního dvora ve věci C-619/10 proto Ústavní soud v kontextu ústavněprávního přezkumu napadených rozhodnutí nepovažuje za relevantní, neboť odkazovaný rozsudek neobsahuje (byť pouze v rovině právního výkladu) imperativ, jemuž by se obecné soudy v posuzované věci zpronevěřily.
11. Přisvědčit nelze ani stěžovatelčině námitce, že Nejvyšší soud měl její dovolání meritorně projednat; postačí přitom připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, o jehož přípustnosti podle platné a účinné právní úpravy rozhoduje (podle svého uvážení) sám Nejvyšší soud; na této skutečnosti zjevně nic nemění ani čl. 44 Nařízení. Na způsobu, jakým Nejvyšší soud odůvodnil odmítnutí stěžovatelčina dovolání, přitom Ústavní soud žádné ústavněprávně relevantní nedostatky neshledává. Současně je třeba zdůraznit, že stěžovatelkou vytýkaná délka řízení před dovolacím soudem sice - zcela hypoteticky - může zakládat odpovědnost státu za nepřiměřenou délku soudního řízení, bez dalšího však nemůže vést k nezákonnosti, tím méně pak ústavní nekonformitě napadeného rozhodnutí.
12. Pro úplnost je namístě zdůraznit, že podle názoru Ústavního soudu z odůvodnění napadených rozhodnutí obvodního soudu i městského soudu jasně vyplývá, že v posuzované věci byly zkoumány veškeré relevantní skutečnosti, jež by podle čl. 34 bod 1 a 2 Nařízení bránily výkonu britského rozhodnutí, resp. jež by odůvodňovaly - jinak zcela výjimečnou možnost - nevykonání civilního rozhodnutí vydaného v jiném členském státě Evropské unie. Na odůvodnění těchto rozhodnutí, s jejichž základními tezemi se Ústavní soud plně ztotožňuje, je proto možno na tomto místě pro úplnost toliko odkázat.
13. Z výše rekapitulovaných důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. října 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu