ECLI:CZ:US:2018:2.US.2992.17.1
sp. zn. II. ÚS 2992/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti Adama B. (jedná se o pseudonym), t. č. ve Věznici Pardubice, Pardubice, zastoupeného Mgr. Lucií Popďakunikovou, advokátkou, AK se sídlem Přerovská 502, Pardubice, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 25. 7. 2017 č. j. 14 Tmo 15/2017-45, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel včas podanou ústavní stížností napadl výše specifikovaná rozhodnutí trestních soudů. Tvrdil, že porušily jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zásadu nulla poena sine lege podle čl. 39 Listiny. Proto navrhuje, aby Ústavní soud napadená usnesení zrušil.
2. Krajský soud v Hradci Králové v roce 2005 shledal stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu vraždy. Uložil mu trest odnětí svobody v délce 14 let a zařadil ho do věznice s ostrahou. Vrchní soud v Praze toto rozhodnutí v dubnu roku 2007 potvrdil. Stěžovatel má uložený trest vykonat 30. 8. 2018. Momentálně ho vykonává ve Věznici Pardubice (dále jen "věznice").
3. Uvedeného trestného činu se stěžovatel dopustil tím, že v srpnu 2004 odvezl svého mladistvého syna a skupinu nezletilých do Olejnice u Rychnova nad Kněžnou, kde je instruoval, aby odcizili poškozené staršího věku finanční prostředky a v případě její obrany použili fyzické násilí s úmyslem ji usmrtit. Celá skupina vnikla do domu poškozené. Zde ji fyzicky napadla údery otevřenou dlaní a pěstí, kopy, bitím paličkou na maso do hlavy a bodáním přinesenými nůžkami. Srazili ji na zem a požadovali vydání peněz a dále se střídali v bodání poškozené nůžkami do oblasti krku a hrudníku. Poté prohledali domek a odcizili částku nejméně 2 000 Kč, kterou předali stěžovateli, čekajícímu poblíž domu v automobilu. Poškozená utrpěla mnohočetná poranění hlavy, osm bodněřezných poranění krku a dvě bodněřezná poranění na přední straně trupu. Poranění mozku vedlo k bezprostřednímu ohrožení života. Poškozená zemřela v důsledku zánětu plic, který byl nahodilou komplikací úrazového poškození mozku [viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 29/06 ze dne 24. 1. 2007 (N 11/44 SbNU 155) a usnesení sp. zn. IV. ÚS 2900/07 ze dne 12. 8. 2008, kterými Ústavní soud rozhodoval o stížnostech stěžovatele proti odsuzujícím rozhodnutím trestních soudů].
4. Stěžovatel podal dne 4. 5. 2017 u Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud") žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Nebyla to jeho první žádost o podmíněné propuštění, všechny předchozí žádosti byly zamítnuty. Okresní soud žádost stěžovatele napadeným usnesením zamítl. Od posledního zamítavého rozhodnutí o žádosti o podmíněné propuštění se kromě doporučení ředitele věznice, který se nyní připojil k žádosti stěžovatele, nezměnily rozhodné okolnosti. Okresní soud nepřijal ani záruku za dovršení nápravy stěžovatele spolku Šalamoun. V průběhu výkonu trestu stěžovatel sice prokázal nápravu a polepšení. Od stěžovatele nicméně podle okresního soudu nelze očekávat, že v budoucnu povede řádný život. V rejstříků trestů má 12 záznamů. Ve výkonu trestu je posedmé. Trestnou činnost páchá v podstatě nepřetržitě a vygradoval ji do nejzávažnějšího zločinu proti životu spáchaného brutálním způsobem proti osobě vysokého věku a ze zištných důvodů. K jeho páchání angažoval i nezletilé děti. Stěžovatel v minulosti byl dvakrát podmíněně propuštěn, ale ve zkušební době se ani jednou neosvědčil. Okresní soud proto měl značné pochybnosti, že by nyní vedl řádný život a nedopustil se opět závažné recidivy.
5. Stěžovatel i spolek Šalamoun podali proti usnesení okresního soudu stížnost. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") je obě zamítl. Stěžovatel podle krajského soudu opravdu neskýtá záruku, že v budoucnu povede řádný život. Nachází se v prostředí, které dobře zná a plně se v něm adaptoval. Ani předchozí poskytnuté šance ho nevedly ke změně chování. Zpráva ředitele věznice odkazuje na znalecké posouzení stěžovatele, podle kterého se jedná o nevyrovnanou, problematicky utvářenou osobnost s nízkou interiorizací sociálně morálních norem, osobnost impulzivní, upřednostňující bezprostřední zájmy a potřeby s dominancí sebe prosazujících principů. Při hodnocení, zda je stěžovatel osobou, která skýtá do budoucna záruku vedení řádného života, je podle krajského soudu třeba kromě jiného vycházet i z trestní minulosti stěžovatele, která mnohé o jeho osobnosti vypovídá. Přestože si stěžovatel ve výkonu trestu odnětí svobody uvědomil svůj dosavadní přístup k životu a přehodnotil své předchozí postoje, nelze přehlédnout, že sama věznice v jeho hodnocení uvedla, že by sice mohl být podmíněně propuštěn, ale vzhledem k jeho trestní minulosti neskýtá dostatečnou garanci adekvátního začlenění se do společnosti. Kvůli tomu ředitel věznice pro případ podmínečného propuštění navrhoval uložení probačního dohledu.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy posuzovaly jeho život výlučně směrem do minulosti, nikoli do budoucnosti, tj. do doby po eventuálním propuštění. Při posuzování jeho žádosti paušálně vyloučily možnost podmíněného propuštění pro něho jako pro dlouhodobě odsouzeného k trestu odnětí svobody za násilný trestný čin. Stěžovatel si není vědom, že by v posledních letech byl podroben znaleckému zkoumání. Znalecké závěry, na které poukazuje ředitel věznice a na něž pak poukázal i krajský soud, posouzení patrně pochází z doby jeho nástupu do výkonu trestu, který si v současné době odpykává. Proto jsou značně neaktuální. Stěžovatel také namítá, že odkaz na jeho dvojí podmíněné propuštění, ke kterému došlo v letech 1989 a 1991, je v dané situaci s ohledem na odstup téměř 30 let zcela neadekvátní. Obecné soudy rozhodly na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Nezajistily si např. aktuální znalecký posudek, vyjádření psychologa věznice nebo stěžovatelova kurátora. Stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017, který na daný případ přiléhavě dopadá.
7. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření krajskému soudu. Ten uvedl, že stěžovatel během řízení nevznesl žádný návrh na doplnění dokazování. Nyní přichází s námitkou porušení základních práv kvůli nevyhotovení nového znaleckého posudku, opatření vyjádření psychologa z věznice nebo vyjádření kurátora, se kterým je v kontaktu. Jde však o nové návrhy uplatněné až v nyní podané ústavní stížnosti, které v předchozím řízení neuplatňoval. Krajský soud považoval důkazní řízení za dostačující pro své rozhodnutí. Pokud krajský soud v hodnocení částečně zmínil závěry znaleckého posudku, pak to bylo pouze v kontextu s hodnocením osobnosti stěžovatele a vývoje jeho chování ve výkonu trestu. Pro hodnocení osobnosti odsouzeného a učinění závěru, zda do budoucna skýtá záruku vedení řádného života, je třeba mimo jiné přihlížet i k jeho trestní minulosti. Jde-li o osobu mnohokráte soudně trestanou, která v minulosti opakovaně promarnila šanci své chování změnit a její trestná činnost co do závažnosti gradovala, pak nelze dospět k jednoznačnému závěru, že nyní již změní svůj styl života a začne se chovat řádně. Krajský soud se nedomnívá, že by hodnotil pouze trestní minulost odsouzeného. Naopak hodnotil jeho osobnost v současné době v kontextu s tím, co k jeho projevům a názorům sdělila vězeňská služba. Stále se jedná o rizikovou osobu. Ústavní stížnost proto podle krajského soudu není důvodná.
8. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření i okresnímu soudu a spolku Šalamoun. Okresní soud však sdělil Ústavnímu soudu, že svého práva vyjádřit se k Ústavní stížnosti nevyužije. Spolek Šalamoun pak ve stanovené lhůtě nijak na výzvu Ústavního soudu nezareagoval.
9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako čtvrtá instance v pořadí posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecných soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda obecné soudy porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv. Stížnost, ve které stěžovatel namítá pouze pochybení obecného soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat zjevně neopodstatněnou.
11. Těžiště argumentace stěžovatele tvoří dojem, že soudy opřely nevhodnost jeho podmíněného propuštění o jeho trestní minulost, což judikatura Ústavního soudu podle stěžovatele zakazuje. Tak tomu však v projednávané věci není. Je třeba zdůraznit, že se stěžovatel dopustil trestného činu vraždy spáchané ze zištných důvodů brutálním způsobem proti osobě vysokého věku, přičemž ke spáchání této vraždy angažoval nezletilé děti. V tomto případě se proto v rovině podústavního práva uplatní nejen podmínky §88 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), tj. prokázání polepšení odsouzeného ve výkonu trestu a očekávání vedení řádného života v budoucnu (či přijetí záruky za dovršení nápravy odsouzeného). K těmto podmínkám přistupují ještě podmínky §88 odst. 4 trestního zákoníku, podle kterého osoba odsouzená za vraždu může být podmíněně propuštěna až po výkonu dvou třetin uloženého trestu odnětí svobody, nehrozí-li s ohledem na okolnosti činu, za který byla odsouzena, a povahu její osobnosti opakování spáchaného nebo jiného obdobného zvlášť závažného zločinu. V tom se tato věc odlišuje od věci pod sp. zn. I. ÚS 2201/16, ve které nešlo o jeden z trestných činů vyjmenovaných v §88 odst. 4 trestního zákoníku, u nichž se uplatní výše zmíněné dodatečné (přísnější) podmínky pro podmíněné propuštění.
12. Podle Ústavního soudu projednávaná věc spadá pod případy, ve kterých je nezbytné při posuzování žádosti o podmíněné propuštění hodnotit i okolnosti činu, za který byl stěžovatel odsouzen. Ústavní soud přitom není toho názoru, že by tato právní úprava odporovala jeho dřívější judikatuře, podle které může hodnocení prognózy vedení řádného života na základě okolností vztahujících se k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu vést k porušení zákazu dvojího přičítání ve smyslu čl. 40 odst. 5 Listiny (viz nálezy sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. 5. 2011 (N 90/61 SbNU 405); a nález sp. zn. II. ÚS 2503/16 ze dne 4. 10. 2016). Tato věc se odlišuje od právě uvedených nálezů právě v tom, že zde šlo trestný čin vyjmenovaný v §88 odst. 4 trestního zákoníku, u nějž se uplatní přísnější podmínky pro podmíněné propuštění výslovně předvídané v tomto ustanovení (u nálezu sp. zn. III. ÚS 1735/10 se dokonce ani neaplikoval trestní zákoník, který se v tomto aspektu odlišuje od dřívějšího trestního práva hmotného). Právní úprava v §88 odst. 4 trestního zákoníku podle Ústavního soudu sleduje legitimní cíl. Jak uvádí odborná literatura: "Trestní zákoník tím klade důraz na to, aby došlo k podmíněnému propuštění odsouzeného v případech vymezených v §88 odst. 4 TrZ, jen pokud je podle odůvodněného předpokladu rozhodujícího soudu vyloučena recidiva. To je odůvodněno tím, že v citovaném ustanovení jsou vyjmenovány typově nejzávažnější zločiny (srov. i §14 odst. 3 TrZ), takže nelze připustit riziko opětovného spáchání trestných činů tohoto charakteru jen z důvodu, že odsouzenému pachateli bude zkrácen vykonávaný trest, byť nejvýše o jednu třetinu." (viz Šámal, P., Válková, H. K podmíněnému propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Trestněprávní revue, č. 11-12/2012, s. 249). Uplatnění §88 odst. 4 trestního zákoníku a cílů, které sleduje, je podle Ústavního soudu v konkrétních okolnostech této věci i přiměřené.
13. Z judikatury Ústavního soudu (z poslední doby viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1455/17 ze dne 30. 5. 2017) vyplývá, že hodnocení důkazů a aplikace podústavních právních předpisů v otázkách míry napravení a resocializace odsouzeného přísluší téměř výhradně pouze obecným soudům (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1681/13 ze dne 11. 7. 2013). Na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody Ústavní soud nahlíží jako na zákonem presumovanou výhodu, kterou lze poskytnout odsouzené osobě (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2655/11 ze dne 7. 11. 2011). Podle Ústavního soudu tak podmíněné propuštění představuje výjimku z obecného pravidla výkonu celého spravedlivě a podle zákona vyměřeného trestu, který se automaticky nezkracuje vzorným chováním během určité části výkonu tohoto trestu. Ke splnění podmínek pro urychlené ukončení výkonu trestu je podle Ústavního soudu klíčové, aby odsouzený prokázal, že další výkon trestu odnětí svobody je v jeho případě nadbytečný. Obtíže, které jsou u některých odsouzených s tímto prokazováním logicky spojené, však nemusí být s ohledem na mimořádnost institutu podmíněného propuštění vykládány ve prospěch odsouzeného a lze je chápat jako spravedlivý důsledek odpovědnosti za spáchaný trestný čin. Podle Ústavního soudu je tak zcela v souladu s ústavním pořádkem, tíží-li důkazní břemeno týkající se zbytnosti dalšího výkonu trestu pouze odsouzeného a neuplatní-li se, zvláště v případě odsouzených, kteří již v minulosti prokázali opakovaně neschopnost zdržet se páchání trestné činnosti, zásada presumpce automatické nápravy (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2891/16 ze dne 20. 9. 2016; či sp. zn. III. ÚS 1455/17 ze dne 30. 5. 2017). Do nezávislého rozhodnutí trestního soudu o podmíněném propuštění by Ústavní soud mohl zásadně zasáhnout jen v případě, že by postrádalo jakoukoliv právní, skutkovou, či logickou oporu. Žádné takové pochybení však Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
14. Obecné soudy dovodily, že od stěžovatele nelze očekávat, že v budoucnu povede řádný život, a proto mu není možné poskytnout zmírnění v podobě podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Přihlédly přitom i k pozitivním okolnostem, které však podle jejich názoru nepřevážily nad okolnostmi rizikovými. Z ústavněprávního hlediska přitom nic nebrání tomu, aby obecný soud přihlédl k předchozím trestům v rámci zhodnocení osobnostních rysů, resp. dosavadního životního stylu odsouzeného, jeho zázemí a osobním a majetkovým poměrům, jež pro závěr o pravděpodobnosti další recidivy bezesporu význam mají. Ostatně výše uvedený §88 odst. 4 trestního zákoníku k tomu obecné soudy v tomto případě výslovně nutil. Tyto závěry odpovídají judikatuře Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 399/14 ze dne 4. 3. 2014, usnesení sp. zn. III. ÚS 384/10 ze dne 6. 5. 2010, usnesení sp. zn. II. ÚS 3220/13 ze dne 14. 1. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1535/13 ze dne 21. 8. 2013 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 4805/12 ze dne 23. 5. 2013).
15. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu