ECLI:CZ:US:2018:2.US.3004.17.1
sp. zn. II. ÚS 3004/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti THESEA CZ, a. s., sídlem Arkalycká 877, Praha 4 - Háje, zastoupené JUDr. Janem Bělohradským, advokátem, sídlem nám. Interbrigády 949/3, Praha 6 - Bubeneč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2017, č. j. 32 Cdo 176/2017-259, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. července 2016, č. j. 3 Cmo 286/2015-236, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2015, č. j. 26 Cm 36/2009-213, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a JUDr. Jiřiny Lužové, insolvenční správkyně, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Městský soud v Praze jako soud prvního stupně (dále jen "městský soud") rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 29. 6. 2015, č. j. 26 Cm 36/2009-213 uložil stěžovatelce (žalované) povinnost zaplatit žalobkyni (insolvenční správkyni dlužníka Rostislava Rašky) částku ve výši 1 760 000 Kč s příslušenstvím, jakožto sjednanou provizi ze zprostředkovatelské smlouvy; dále stěžovatelce uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 236 736,50 Kč. Rovněž jí uložil povinnost zaplatit městskému soudu na soudním poplatku částku ve výši 88 000 Kč.
3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem (rovněž v pořadí druhým) ze dne 27. 7. 2016, č. j. 3 Cmo 286/2015-236, rozhodnutí městského soudu potvrdil a stěžovatelce uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 37 848,80 Kč. Odvolací soud se v tomto druhém rozhodnutí ztotožnil se skutkovými i právními závěry, k nimž dospěl městský soud a ve shodě s ním dovodil, že právní předchůdce žalobkyně splnil povinnost ze zprostředkovatelské smlouvy spočívající v obstarání příležitosti uzavřít smlouvu o úplatném převedení vlastnických práv k pozemkům a stavebnímu projektu ve vlastnictví stěžovatelky a má tedy nárok na sjednanou provizi. Přestože nakonec k uzavření smlouvy nedošlo, nelze tuto skutečnost klást k tíži právního předchůdce žalobkyně (toto ostatně stěžovatelka ani netvrdila, ani neprokazovala), nýbrž příčinou neuzavření smlouvy byly rozpory uvnitř žalované společnosti, pročež bylo třeba aplikovat §646 věta první zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obch. zák.").
4. Následné dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2017 č. j. 32 Cdo 176/2017-259, odmítnuto podle §243a odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a to zčásti jako nepřípustné a zčásti pro vady. Nejvyšší soud uvedl, že žalovaná svoji dovolací argumentaci omezila na zpochybnění správnosti zjištěného skutkového stavu, na němž bylo založeno právní posouzení odvolacího soudu, přičemž předložila vlastní verzi příčin, pro něž k uzavření smlouvy nakonec nepřistoupila. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Pokud žalobkyně dovozovala přípustnost dovolání z odchylného rozhodnutí odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (konkrétně od usnesení ze dne 19. 1. 2009 sp. zn. 23 Cdo 3042/2008), vyhodnotil Nejvyšší soud tento argument jako nepřípadný, neboť na řešení otázky v uvedeném usnesení nyní projednávaný rozsudek vrchního soudu nespočíval, protože se neurčitostí zprostředkovatelské smlouvy vůbec nezabýval, resp. ji vyhodnotil jako dostatečně určitou.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Domnívá se, že řízení před obecnými soudy bylo postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a jejich rozhodnutí spočívalo rovněž na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyššímu soudu vytýká, že se stěžovatelkou v dovolání zmiňovanými vadami včetně otázky zásadního právního významu nezabýval, resp. že je bagatelizoval, ačkoliv šlo podle názoru stěžovatelky o otázku zásadního právního významu, která byla rozhodována rozdílně. Soudům nižších stupňů obdobně jako v dovolání vytýká, že věc nesprávně právně posoudily, provedené důkazy hodnotily izolovaně a některým důkazům přiznaly větší váhu, než by měly mít a naopak důkazy, které svědčily ve prospěch stěžovatelky, buď zlehčily, nebo naprosto pominuly. Rovněž namítá, že soudy nesprávně vyložily úmysl smluvních stran při sjednávání zprostředkovatelské smlouvy a mylně interpretovaly i samotný text této smlouvy. Dále soudům vytýká, že se nezabývaly argumentací stěžovatelky ohledně nepřiměřenosti provize, jejíž výše cca 12 % z kupní ceny nemovitostí se stěžovatelce jeví jako nepřiměřená. Závěrem vyslovuje přesvědčení, že bylo prokázáno, že úmyslem smluvních stran bylo, že provize bude vyplacena pouze v případě, dojde-li nejen k uzavření příslušné smlouvy, nýbrž i k její realizaci.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Jak již Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, a v tomto případě to musí obzvlášť zdůraznit, jeho základním úkolem podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností soudů. Ve své činnosti musí totiž respektovat jeden ze základních principů právního státu, dle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Listiny). Do rozhodovací činnosti soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutím porušena základní práva a svobody.
8. Ústavní soud předesílá, že stěžovatelka svou ústavní stížností toliko polemizuje se závěry vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů, aniž by svůj protichůdný názor vybavila relevantní ústavněprávní argumentací. V podstatě tak zpochybňuje pouze skutkové a právní závěry, oproti nimž prezentuje svůj vlastní náhled na věc. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu, jak bylo naznačeno výše, nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
9. Podstatou ústavní stížnosti je především nesouhlas stěžovatelky s tím, jak soudy vyhodnotily provedené důkazy a jak následně interpretovaly znění zprostředkovatelské smlouvy v otázce vyplacení provize za zprostředkování příležitosti k uzavření smlouvy o převkodu vlastnických práv. Takové námitky však nejsou ničím jiným, než polemikou s hodnocením důkazů. Pokud jde o hodnocení důkazů, je třeba zdůraznit, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu.
10. Jak se podává z odůvodnění napadených rozhodnutí, soudy v řízení provedly různé důkazy (např. výslechy svědků Mottla, Rašky, Knapa, důkaz zprostředkovatelskou smlouvou), z nichž pak dovodily adekvátní závěry. V jejich postupu nelze spatřovat extrémní vybočení z pravidel soudního procesu, které by jedině mohlo vést k případnému zrušení napadených rozhodnutí.
11. Po právní stránce pak soudy postavily své rozhodnutí na aplikaci §646 věty první obch. zák., podle níž, jestliže podle smlouvy vzniká zprostředkovateli nárok na provizi teprve splněním závazku třetí osoby ze zprostředkovávané smlouvy, vzniká zprostředkovateli tento nárok rovněž v případě, kdy závazek třetí osoby vůči zájemci zanikl, nebo splnění závazku třetí osoby se oddálilo z důvodů, za něž odpovídá zájemce. Pakliže tedy bylo v řízení prokázáno, přičemž ohledně hodnocení důkazů platí výše uvedené, že k realizaci kupní smlouvy nedošlo z příčin vzniklých na straně stěžovatelky (v důsledku sporů uvnitř společnosti), je závěr o povinnosti žalované uhradit sjednanou provizi zcela logický a nelze mít vůči němu žádné výhrady.
12. K výše uvedenému Ústavní soud už jen doplňuje, že interpretace smluv jako projevu autonomní normotvorby účastníků soukromoprávních vztahů je úkolem obecných soudů a zásah Ústavního soudu zde připadá v úvahu jen výjimečně v případech, kdy by postupem obecných soudů došlo k nepřípustnému zásahu do ústavně zaručených práv (viz např. usnesení ze dne 21. 8. 2013 sp. zn. I. ÚS 1886/13).
13. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu