ECLI:CZ:US:2018:2.US.3020.18.1
sp. zn. II. ÚS 3020/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. E. M., zastoupeného JUDr. Vladimírou Pajerovou, advokátkou se sídlem Fügnerovo nám. 3, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. Nt 401/2018, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2018, sp. zn. 14 To 95/2018, za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatel uvádí, že proti němu bylo vedeno extradiční řízení o jeho vydání k trestnímu stíhání do Spojených arabským emirátů. V rámci tohoto řízení bylo usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 9. 1. 2018 rozhodnuto o tom, že se stěžovatel bere do předběžné vazby podle ustanovení §94 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mezinárodní justiční spolupráci") a že je v jeho věci přípustné přijetí peněžité záruky, jejíž výši městský soud určil v částce 2 mil. Kč. Peněžitou záruku dne 18. 1. 2018 stěžovatel na účet městského soudu v požadované výši složil, a na základě toho byl usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 19. 1. 2018 propuštěn z předběžné vazby.
3. Napadeným usnesením městského soudu bylo podle ustanovení §94 odst. 2 zákona o mezinárodní justiční spolupráci s použitím ustanovení §73a odst. 4 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") rozhodnuto o tom, že předmětná peněžitá záruka připadá státu. Následným usnesením vrchního soudu byla stížnost stěžovatele proti rozhodnutí městského soudu podle ustanovení §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta.
4. Stěžovatel namítá, že jeho jednáním, které podle soudů zapříčinilo propadnutí peněžité záruky státu, nebyly naplněny podmínky stanovené ustanovením §73a odst. 4 tr. ř., podle kterého peněžitá záruka připadne státu, jestliže obviněný uprchne, skrývá se nebo neoznámí změnu svého pobytu, a znemožní tak doručení předvolání nebo jiné písemnosti soudu, státního zástupce nebo policejního orgánu. K tomu uvádí, že tyto podmínky musí být naplněny kumulativně, tedy nestačí, aby neoznámil změnu svého pobytu, nýbrž tímto neoznámením musí být současně zapříčiněno to, že stěžovateli není možné doručovat, s čímž se prý však městský soud nevypořádal. V posuzovaném případě přitom nenastala situace, kdy by v důsledku jednání stěžovatele bylo vedení trestního řízení ztíženo, tedy že by se stěžovatel nedostavil k žádnému z nařízených hlavních líčení, či neposkytl soudu součinnost, neboť soud měl k dispozici stále jeho adresu v Německu, na které byl kontaktní a na kterou mu bylo možné písemnosti doručovat. Stěžovatel popírá, že by se snažil účelovým způsobem vyhnout vydání do Spojených arabských emirátů, o čemž svědčí ta skutečnost, že dva dny po svém propuštění z předběžné vazby vycestoval z České republiky, a tedy uprchnul. Městskému soudu totiž bylo od počátku řízení známo, že stěžovatel na území České republiky nepobývá a nemá zde jakékoliv vazby, naopak dlouhodobě se zdržuje v Německu, kdy tuto adresu sdělil soudu i jako adresu, na kterou mu má být doručováno, případně ve své domovině - v Libanonu. Městský soud tak od počátku věděl, na jaké adrese se stěžovatel zdržuje (byť tato byla mimo území ČR) a na jakou adresu mu je možné doručovat. Rovněž namítá, že mu žádným soudním rozhodnutím nebyl uložen zákaz vycestování, což bylo stěžovateli potvrzeno při jeho odletu, kdy celní služba na letišti telefonicky kontaktovala státní zastupitelství s dotazem, zda je možné stěžovateli umožnit vycestovat, což bylo následně potvrzeno a stěžovatel opustil území České republiky a odcestoval do Bejrútu. Stěžovatel proto namítá, že v usnesení vrchního soudu o přijetí peněžité záruky není stanovena povinnost zůstat po dobu vydávacího řízení v České republice a ani mu nebyl stanoven zákaz vycestování. Rozhodně nemohl předpokládat, že měl soudu sdělovat adresu, na které měl v ČR pobývat a domníval se, že je dostačující, když má soud k dispozici adresu v ČR, na kterou je stěžovateli možné doručovat, pročež pro tyto účely zvolil adresu sídla advokátní kanceláře právního zástupce, který stěžovatele v extradičním řízení zastupoval. Z těchto důvodů spatřuje napadené rozhodnutí městského soudu o propadnutí složené peněžité záruky státu, které bylo napadeným rozhodnutím vrchního soudu potvrzeno, za protiústavní a žádá, aby byla zrušena.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Rozhodnutí o propadnutí peněžité záruky státu podle §73a odst. 4 tr. ř. je sankcí svého druhu, která může nastoupit v případě, když obviněný poruší podmínky, za kterých jej soud ponechal na svobodě, resp. za jakých jej z vazby propustil na svobodu, anebo se dopustí jiného závadného jednání předvídaného citovaným ustanovením. Hrozba uplatnění této sankce má fungovat jako odrazení obviněného od uvedeného nežádoucího jednání, popř. jako motivace pro složitele peněžité záruky k tomu, aby i on svým vlivem obviněného od takového jednání odrazoval. Mj. za tím účelem musí být obviněný a osoba, která peněžitou záruku složila, předem upozorněni na důvody, pro které peněžitá záruka může připadnout státu (srov. §73a odst. 9 trestního řádu). Podmínky pro uplatnění sankce v podobě rozhodnutí o tom, že peněžitá záruka připadá státu, jsou tedy splněny v okamžiku, kdy nastane některá ze situací uvedených v §73a odst. 4 trestního řádu
7. Soudy v napadených rozhodnutích dostatečně a srozumitelně odůvodnily naplnění podmínek pro rozhodnutí o tom, že poskytnutá peněžitá záruka připadá státu, jak to předpokládá ustanovení §73a odst. 4 písm. b) tr. ř. Stěžovatel byl nejdříve propuštěn z předběžné vazby na svobodu mj. na základě přijetí peněžité záruky poskytnuté stěžovatelem, přičemž v samotném rozhodnutí městského soudu ze dne 9. 1. 2018 a následně také v rozhodnutí vrchního soudu ze dne 19. 1. 2018 byl seznámen s podmínkami, za nichž peněžitá záruka v důsledku chování stěžovatele připadá státu (viz poslední odstavec rozhodnutí městského soudu ze dne 9. 1. 2018 a poslední odstavec na str. 3 rozhodnutí vrchního soudu ze dne 19. 1. 2018). Podle těchto podmínek bylo nutné, aby stěžovatel městskému soudu sdělil adresu svého pobytu na území České republiky po dobu trvání předávacího řízení a bez oznámení soudu ji neměnil. Povinnost nahlásit soudu adresu pobytu na území ČR vyplývá již z rozhodnutí městského soudu ze dne 9. 1. 2018, se kterým byl stěžovatel prokazatelně seznámen, neboť proti tomuto rozhodnutí podával stížnost právě k vrchnímu soudu. V soudních rozhodnutích je tak explicitně stanoven požadavek na uvedení adresy pobytu, nikoliv pouze adresy kontaktní či doručovací, a je tak zřejmé, že povinností stěžovatele je se na uvedené adrese i skutečně zdržovat.
8. Jestliže stěžovatel zastává názor, že o připadnutí peněžité záruky státu nemůže být rozhodnuto za situace, kdy sice stěžovatel soudu nesdělil adresu pobytu na území ČR v době trvání předávacího řízení, neboť na území ČR se nezdržoval, ale pro soud byl dále kontaktní na adrese v Německu, kam mu bylo možné i doručovat, a nadto kdy s vědomím orgánů činných v trestním řízení po propuštění z předběžné vazby z ČR vycestoval, jedná se o úvahu mylnou. Rozhodně nelze přistoupit na stěžovatelovu argumentaci stran toho, že soudu byla dokonce známa adresa v ČR, na kterou mu bylo možné doručovat (adresa sídla advokátní kanceláře právního zástupce stěžovatele), dále adresa v Německu, na kterou bylo stěžovateli možné doručovat, a současně byl soud od počátku předávacího řízení seznámen s tím, že stěžovatel nemá na území ČR jakékoliv vazby a nehodlá se zde zdržovat. Stěžovatel byl totiž o svých povinnostech informován jednak v rozhodnutích obecných soudů, kde je jasně formulována povinnost nahlásit svoji adresu pobytu na území ČR soudu a kdy je tedy zřejmé, že je po stěžovateli vyžadováno, aby se na území ČR zdržoval i nadále, tedy i po propuštění z předběžné vazby; jednak tato povinnost implicitně plyne ze zákona o mezinárodní justiční spolupráci, kdy z ustanovení §92 odst. 7 písm. f) vyplývá, že důvodem pro zastavení předběžného šetření je mj. i to, že osoba, o jejíž vydání se jedná, se nezdržuje na území ČR (viz rovněž bod 7 napadeného usnesení vrchního soudu). To, že stěžovatel nebyl při kontrole na letišti opětovně zadržen a bylo mu umožněno opustit území ČR, jen dokládá to, že stěžovateli skutečně nebyl uložen zákaz vycestování, jak se sám brání. Sankcí za vycestování však bylo právě propadnutí peněžité záruky, neboť od momentu, kdy stěžovatel opustil území ČR, došlo k naplnění podmínek podle ustanovení §73a odst. 4 písm. a) tr. ř.
9. Je proto možné uzavřít, že v posuzované věci stěžovatel svým jednáním skutečně zavdal příčinu pro rozhodnutí o připadnutí peněžité záruky státu předpokládanou ustanovením §73a odst. 4 písm. a) tr. ř., jak bylo výše vysvětleno.
10. Za dané situace proto Ústavní soud neshledal důvod pro zpochybnění ústavnosti napadených rozhodnutí městského a vrchního soudu, jelikož dospěl k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu