ECLI:CZ:US:2018:2.US.3071.17.1
sp. zn. II. ÚS 3071/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti V. K., t. č. ve Věznici Horní Slavkov, zastoupeného Mgr. Petrou Severovou, advokátkou, AK se sídlem 5. května 163, Sokolov, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 8. 2017 č. j. 7 To 279/2017-78, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"). Podle jeho názoru vedlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zásady respektování principu kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní podle čl. 38 odst. 2 Listiny, zásady dvojího přičítání a principu ne bis in idem podle čl. 40 odst. 5 Listiny a zásady nulla poena sine lege podle čl. 39 Listiny.
2. Stěžovatel vykonává ve Věznici Horní Slavkov trest odnětí svobody. Výkon trestu zahájil dne 31. 3. 2016. Polovinu trestu vykonal dne 12. 4. 2017 a má ho plně vykonat dne 26. 4. 2018. Trest odnětí svobody vykonává na základě více rozhodnutí trestních soudů. Dne 29. 7. 2015 Okresní soud v Liberci shledal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu krádeže a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku. Za to mu uložil trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Okresní soud v Hodoníně poté dne 21. 9. 2016 uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí, za což mu uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Okresní soud v Pelhřimově totiž stěžovatele v roce 2012 odsoudil pro přečin podvodu k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Z výkonu tohoto trestu však Okresní soud v Břeclavi stěžovatele dne 14. 9. 2015 podmíněně propustil. Stanovil mu zkušební dobu v trvání tří let. Dne 2. 5. 2017 však stejný soud rozhodl, že stěžovatel vykoná zbytek trestu odnětí svobody v trvání 208 dnů, protože nevyhověl podmínkám podmíněného propuštění.
3. Dne 21. 4. 2017 podal spolek BALNEO PETROV, z. s., (dále jen "spolek") u Okresního soudu v Sokolově (dále jen "okresní soud") žádost o podmíněné propuštění stěžovatele. Okresní soud však nabízenou záruku za dovršení nápravy stěžovatele nepřijal. Stěžovatel vykonal polovinu uloženého trestu, čímž splnil první ze zákonných podmínek. Nesplnil ovšem předpoklad prokázání svého polepšení. Okresní soud musel hodnotit chování stěžovatele po právní moci rozsudku, na jehož základě mu byl trest uložen. Dospěl k závěru, že stěžovatel v tomto období nevedl řádný život, ze kterého lze usuzovat na jeho nápravu. V daném období totiž nenastoupil do výkonu trestu. Musel do něj být dodán. Tímto jednáním se dopustil dalšího trestného činu. Stěžovatel byl třikrát kázeňsky odměněn. V minulosti byl dokonce několikrát z výkonu trestu podmíněně propuštěn (naposledy 14. 9. 2015). Na svobodě ovšem své dobré chování neosvědčil. Stěžovatel ve výkonu trestu účelově využívá svých znalostí a zkušeností s vězeňským životem, aby dosáhl opětovného podmíněného propuštění. Okresní soud pochyboval i o prognóze vedení řádného života. Spolek nedoložil, jakým způsobem by konkrétně na odsouzeného působil. Soudě podle trestní minulosti stěžovatele jde o osobu prosazující své zájmy bezohledně vůči okolí. Bylo by pak velice obtížné odhalit jeho případnou recidivu.
4. Stěžovatel podal proti usnesení okresního soudu stížnost ke krajskému soudu, který ji zamítl. Ztotožnil se se závěry okresního soudu v otázce nesplnění podmínek pro podmíněné propuštění. Stěžovatel nyní vykonává tři tresty. Všechny byly již prvotně ukládány jako nepodmíněné. Z výkonu prvého z vykonávaných trestů byl odsouzený podmíněně propuštěn. Poté se dopustil další trestné činnosti, pro kterou mu byl opětovně uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, jehož výkon nenastoupil. Proto byl následně odsouzen k dalšímu trestu odnětí svobody Okresním soudem v Hodoníně. Podmíněným propuštěním v roce 2015, které bylo již třetím podobným dobrodiním, mu byla opakovaně dána výrazná šance, kterou však nevyužil. Po právní moci odsuzujícího rozhodnutí se dopustil další trestné činnosti. Byť je hodnocení stěžovatele věznicí kladné, krajský soud nemohl dospět k závěru o tom, že u stěžovatele došlo k významnému polepšení. Stěžovatel se dokáže adaptovat na vězeňské podmínky a mimo výkon trestu měl s dobrým chováním problémy. Podle krajského soudu nebyla splněna ani třetí podmínka pozitivní prognózy budoucího života. Dosavadní způsob života je v tomto ohledu pro soud podstatný. Stěžovatel dal jasně najevo, že nebude respektovat právní řád a žít řádným životem. Nese tak následky svého předchozího negativního postoje ke společenským normám. Neskýtá proto dostatečnou záruku vedení řádného života do budoucna. Na tom nic nemění ani nabídnutá záruka či možnost stanovení dohledu probačního úředníka či uložení povinností a omezení.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutí obecných soudů odporují judikatuře Ústavního soudu (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017). Obecné soudy předem vyloučily možnost podmíněného propuštění stěžovatele coby osoby opakovaně soudně trestané. Možnost podmíněného propuštění pro stěžovatele vyloučily na základě jeho trestní minulosti, aniž by zohlednily následnou nápravu stěžovatele, ke které došlo během výkonu trestu odnětí svobody, a další relevantní aktuální informace. Obecné soudy vůbec neuvážily aktuální zprávy a vyjádření k osobnosti stěžovatele. Všechny vyznívaly pro stěžovatele v zásadě příznivě. Naopak žádná ze shromážděných zpráv nebyla vůči stěžovateli kritická či nepříznivá. Obecné soudy za rozhodující považují chování odsouzeného před výkonem trestu odnětí svobody a nikoli během výkonu trestu. Na jednu stranu konstatují, že stěžovatel plní své povinnosti v rámci výkonu trestu odnětí svobody, ale na druhou stranu kladné hodnocení a plnění povinností považují za účelové. Pokud by respektovaly zákonná kritéria, musely by vycházet především z chování stěžovatele během výkonu trestu. Stěžovatel byl také zkrácen na svém právu na spravedlivý proces. Musel sám informovat právní zástupkyni o jednotlivých jednání u okresního soudu, který navíc neumožnil spolku se vyjádřit.
6. Ústavní soud požádal krajský soud o vyjádření k ústavní stížnosti. Krajský soud uvedl, že stěžovatel má 17 záznamů v rejstříku trestů. Trestní odnětí svobody vykonává poosmé. Opakovaně byl podmíněně propuštěn, aniž by to vedlo ke změně životních postojů a nápravě. V současnosti stěžovatel vykonává zbytek trestu, ze kterého byl již jednou podmíněně propuštěn. Jakkoli tento fakt bagatelizuje, ve zkušební době se dopustil další úmyslné trestné činnosti. Ani za této situace zákon nevylučuje opakované podmíněné propuštění, čehož si je krajský soud vědom. Nedomnívá se však, že by rozhodnutí obecných soudů v daném řízení vybočilo z ústavních mezí, které stanoví nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2201/16. Případné podmíněné propuštění stěžovatele lze oprávněně podmiňovat prokázáním výrazně intenzivnějšího polepšení, než dokladují tři získané kázeňské odměny. Oprávněně lze očekávat zcela výjimečně excelentní průběh výkonu trestu odnětí svobody. Tyto premisy však splněny nebyly. Krajský soud připustil, že řízení před okresním soudem trpělo formálními vadami. Krajský soud je však nepominul a vyrovnal se s nimi. Tyto vady neměly vliv na věcnou správnost a zákonnost rozhodnutí okresního soudu.
7. Ústavní soud požádal o vyjádření i okresní soud. Ten ve své podstatě jen odkázal na vlastní rozhodnutí ve věci. Ústavní soud následně zaslal vyjádření soudů advokátce stěžovatele k případné replice. Ta ve stanovené lhůtě však stěžovatel již nezareagovala.
8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako čtvrtá instance v pořadí posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecných soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda obecné soudy porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv. Stížnost, ve které stěžovatel namítá pouze pochybení obecného soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat zjevně neopodstatněnou.
10. Ústavní soud dále připomíná, že neexistuje ústavně zaručené právo na podmíněné propuštění odsouzeného. Úvaha o případném podmíněném propuštění a zhodnocení toho, zda byly naplněny hmotněprávní podmínky, náleží obecným soudům. Na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody Ústavní soud nahlíží jako na zákonem presumovaný benefit, který lze poskytnout odsouzené osobě, je-li zjevné, že její pobyt ve vězení vedl k její nápravě a ze známých skutečností lze očekávat, že nebude po propuštění v páchání trestné činnosti pokračovat (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2655/11 ze dne 7. 11. 2011). Jde o výjimku z obecného pravidla výkonu celého spravedlivě vyměřeného trestu, který se automaticky nezkracuje vzorným chováním během určité části výkonu tohoto trestu. Ke splnění podmínek pro urychlené ukončení výkonu trestu je podle Ústavního soudu klíčové, aby odsouzený jedinec prokázal, že další výkon trestu odnětí svobody je v jeho případě nadbytečný. To platí obzvláště v případě odsouzených, kteří již v minulosti prokázali opakovaně neschopnost zdržet se dalšího páchání trestné činnosti (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2891/16 ze dne 20. 9. 2016; či sp. zn. III. ÚS 1455/17 ze dne 30. 5. 2017). Do nezávislého rozhodnutí trestního soudu o podmíněném propuštění by Ústavní soud mohl zásadně zasáhnout jen v případě, že by postrádalo jakoukoliv právní, skutkovou, či logickou oporu. Žádné takové pochybení však Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
11. Posuzovaná věc se odlišuje od nálezu sp. zn. I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017. Ústavní soud si je vědom závěrů v něm obsažených, ale platné principy dle jeho názoru nelze na nyní projednávanou věc bez dalšího vztáhnout. Je nutné zdůraznit, že výše citované rozhodnutí je skutečně výjimečným případem, který se od případu stěžovatele liší zejména intenzitou snahy o nápravu, rozdílnými sociálními vazbami a trestní minulostí dotčeného stěžovatele. Ústavní soud neshledal, že by okolnosti posuzovaného případu spolu s odůvodněním obecných soudů byly způsobilé jakkoliv zadat analogickou situaci s výše citovaným nálezem.
12. Podle obecných soudů stěžovatel neprokázal polepšení a nelze od něj očekávat, že v budoucnu povede řádný život. Proto mu neposkytly zmírnění v podobě podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Přihlédly přitom i k pozitivním okolnostem, které však nepřevážily nad okolnostmi rizikovými. Z ústavněprávního hlediska přitom nic nebrání tomu, aby obecný soud přihlédl k předchozím trestům v rámci zhodnocení osobnostních rysů, resp. dosavadního životního stylu odsouzeného, jeho zázemí a osobním a majetkovým poměrům, jež pro závěr o pravděpodobnosti další recidivy bezesporu význam mají. Tyto závěry odpovídají judikatuře Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 399/14 ze dne 4. 3. 2014, usnesení sp. zn. III. ÚS 384/10 ze dne 6. 5. 2010, usnesení sp. zn. II. ÚS 3220/13 ze dne 14. 1. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1535/13 ze dne 21. 8. 2013 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 4805/12 ze dne 23. 5. 2013).
13. K námitkám týkajícím se procesních pochybení obecných soudů Ústavní soud uvádí, že chyby okresního soudu napravil krajský soud a řízení lze proto označit za spravedlivé jako celek (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 287/15 ze dne 31. 8. 2015). Dané námitky proto také postrádají ústavněprávní dimenzi.
14. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu