ECLI:CZ:US:2018:2.US.3085.17.1
sp. zn. II. ÚS 3085/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Zelinkové, právně zastoupené JUDr. Stanislavem Červencem, advokátem, AK se sídlem Bělocerkevská 1301/26, Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017 č. j. 30 Cdo 2039/2017-599, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka v ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 2. 10. 2017 a mající všechny náležitosti dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla shora uvedené usnesení dovolacího soudu s tvrzením, že byla zasaženo její základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ze stěžovatelkou popsaného skutkového stavu vyplývá, že žalobou ze dne 23. 8. 2007, uplatněnou společně s manželem Emilem (později zemřel), se stěžovatelka domáhala proti žalovaným - bývalým manželům Janu Zelinkovi (který je jejich synem) a Romaně Zelinkové - zaplacení částky 1 873 323 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení. Předmětná částka podle žaloby představovala jejich finanční prostředky a investice, které byly žalovaným účelově poskytovány za trvání jejich manželství, mj. na koupi pozemku a výstavbu rodinného domu. Žalobci poskytované finanční prostředky tvořily jejich celoživotní úspory a žalovaným byly poskytované na základě ústní dohody jako účelová investice pro naplnění příslibu žalovaných spočívajícího v tom, že v nově budovaném domě v J. zbudují pro žalobce samostatnou bytovou jednotku o velikosti 2+1 s příslušenstvím, kterou budou moci po dokončení stavby bezplatně užívat a že jim ve stáří a v nemoci poskytnou potřebnou pomoc a zabezpečí je. Žalovaní s tímto vědomím finanční prostředky přijímali. Finanční prostředky byly ze strany žalobců postupně vynakládány od doby zakoupení pozemku pro výstavbu domu v J. až do doby, kdy jejich manželství bylo rozvedeno.
3. Okresní soud v Semilech rozhodl ve věci poprvé rozsudkem ze dne 22. 3. 2011 č. j. 3 C 219/2007-256 tak, že výrokem I. uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni (dále "stěžovatelka") částku 54 325 Kč s úroky z prodlení. Výrokem II. soud zamítl žalobu na zaplacení částky 1 818 998 Kč s požadovaným úrokem z prodlení a současně výrokem III. rozhodl o povinnosti stěžovatelky nahradit druhé žalované náklady řízení ve výši 91 672,20 Kč. Odvolací soud uvedený rozsudek potvrdil. O dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 3. 2015 č. j. 33 Cdo 1538/2013-367 tak, že jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení. Dovolací soud uzavřel, že pokud soud prvního stupně odmítl provést důkazy, jimiž žalobkyně mínila prokázat existenci dohody o podmíněnosti poskytnutí finančních prostředků závazkem žalovaných - jako skutečnosti pro věc rozhodnou jen proto, že navržené důkazy považoval za "nadbytečné", pak nemohou obstát závěry obou nalézacích soudů o tom, že stěžovatelka o této rozhodné skutečnosti neunesla důkazní břemeno.
4. V průběhu následujícího řízení vedeného před soudem prvního stupně vzala stěžovatelka částečně zpět žalobu vůči prvnímu žalovanému - synovi Janu Zelinkovi, jako solidárnímu dlužníkovi, co do částky 909 499 Kč. Soud prvního stupně tomuto návrhu vyhověl a řízení v tomto směru zastavil. Soud prvního stupně provedl doplnění dokazování a žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že stěžovatelka s manželem poskytli synovi a žalované (jeho tehdejší manželce) peněžní prostředky a očekávali, že jim, jak je to v rodinách obvyklé, bude poskytnuta pomoc ve stáří včetně bydlení. V souvislosti s očekáváním výpomoci, kterou sama stěžovatelka označovala jako "podporu", nedošlo k žádné konkrétní dohodě, z níž by vznikl žalovaným závazek vrátit peněžní prostředky, jestliže se očekávání stěžovatelky a jejího manžela nenaplní. Nebylo prokázáno, že poskytnuté plnění bylo vázáno na trvání manželství žalovaných a že bylo podmíněno tvrzeným závazkem žalovaných. Nebyla-li prokázána existence dohody s obsahem tvrzeným stěžovatelkou, soud z takto zjištěného skutkového stavu věci dovodil, že stěžovatelce nemohlo vzniknout právo na vydání bezdůvodného obohacení, které na její (a manželův) úkor měli získat žalovaná (a původní žalovaný) plněním z právního důvodu, který odpadl, ve smyslu §451 občanského zákoníku ve znění do 31. 12. 2013. Žalovaná navíc vznesla proti nároku námitku promlčení. Na základě odvolání stěžovatelky odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. O dovolání poté rozhodl Nejvyšší soud tak, že je odmítl jako nepřípustné.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěrem dovolacího soudu, podle něhož námitky stěžovatelky proti způsobu provedení důkazů, jejich hodnocení, které oba nalézací soudy promítly do konstatovaných skutkových zjištění a závěrů nemohou byt způsobilými zakládat přípustnost dovolání pro nesprávné právní posouzení souzené věci. Stěžovatelka nerozporuje skutečnost, že v uplatněném dovolání brojí proti postupu obou nalézacích soudů při provádění důkazů, jejich hodnocení a na jejich základě i proti skutkovým závěrům učiněným soudem prvního stupně, se kterým se odvolací soud zcela ztotožnil. Odvolací soud však zcela opomněl zohlednit, že tyto výhrady a nesouhlasná stanoviska stěžovatelky k prezentovanému skutkovému stavu věci se plně promítly do právního posouzení souzené věci, se kterým stěžovatelka nesouhlasila. Tato zásadní výhrada stěžovatelky je zcela přehlížená i dovolacím soudem, který činí hodnotící závěr o tom, že dovolatelka uplatnila toliko jen výhrady ke skutkovému stavu věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, což však dovolacímu soudu přezkoumávat nepřísluší.
6. V řízení o ústavních stížnostech podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §72 a násl. zákona o Ústavním soudu se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
9. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v §132 o. s. ř. V tomto směru Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatelky řádně zabývaly a poskytly jí právo na řádný proces za její účasti. Jejich rozhodnutí obsahují srozumitelné, logické a celkově ústavně uspokojivé odůvodnění, z něhož je v souladu s ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř. patrné, jaké skutkové závěry a na základě jakých důkazů soudy učinily a jak věc právně posoudily.
10. V ústavní stížností napadeném usnesení Nejvyšší soud dovodil, že stěžovatelka v dovolání pouze zpochybňuje skutkový závěr soudů, podle něhož nebyla prokázána existence dohody účastníků řízení, v níž by žalobci podmínili (vázali) poskytnutí peněžních prostředků žalovaným jejich závazkem postarat se o ně ve stáří včetně bydlení, a který podle jejího názoru nevyplývá z provedených důkazů. Proto dovolací soud konstatoval, že samotné hodnocení důkazů soudem - opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů podle §132 o. s. ř., který platí i pro odvolací řízení (§211 o. s. ř.) - zásadně nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. a že nesprávná či neúplná skutková zjištění nejsou způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
11. Důkazům, které byly v řízení provedeny a následně zhodnoceny, odpovídá skutkový závěr o neexistenci smlouvy mezi stěžovatelkou a žalovanou. Není zde extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli. Namítané pochybení odvolacího soudu tak nemohlo založit porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a dovolání nelze přiznat přípustnost podle §237 o. s. ř., neboť nastolená skutková otázka nemá průmět do jejích základních práv a svobod.
12. Z hlediska přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. pak jsou nepřípadné ty námitky, že odvolací soud se při posouzení otázek, zda se právo z bezdůvodného obohacení promlčelo a zda námitka promlčení byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v dovolání označené). Na vyřešení těchto otázek hmotného práva totiž podle dovolacího soudu napadené rozhodnutí nespočívá; soud prvního stupně i odvolací soud se k nim vyslovily nad rámec závěru o neopodstatněnosti uplatněného nároku z bezdůvodného obohacení.
13. Ústavní soud není oprávněn posuzovat, resp. přezkoumávat, zda otázka, kterou stěžovatel ve svém dovolání vznesl, je otázkou zásadního právního významu či nikoliv. Je oprávněn pouze posoudit, zda Nejvyšší soud ve svém odmítavém usnesení tuto okolnost logicky a ústavně konformním způsobem vysvětlil, přičemž v daném případě Ústavní soud závěry dovolacího soudu v tomto kontextu neshledává nikterak extrémními.
14. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že ústavněprávnímu přezkumu dominuje vertikální linie: ve vztahu mezi občanem a veřejnou mocí musí být dána přednost občanu zejména tehdy, jestliže působení mocenských orgánů vykazuje znaky porušování práva, libovůle nebo svévole. Jiná je však role Ústavního soudu v horizontálních právních vztazích, jimiž jsou v rámci soukromého práva zejména vztahy mezi občany navzájem a vztahy obchodní (včetně některých jejich důsledků, jež se projeví insolvencí či vynuceným výkonem rozhodnutí). V této sféře jsou možnosti ústavněprávního přezkumu výrazně zúženy, neboť se akcentuje ochrana zejména v těch situacích, v nichž v důsledku ztráty či flagrantního ohrožení vlastnické svobody hrozí destrukce sociálního statusu jednotlivce. Skrze námitky stěžovatelů o porušení práva na spravedlivý proces proto nelze vést bez dalšího hmotněprávní polemiku s obecnými soudy.
15. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu