ECLI:CZ:US:2018:2.US.3124.17.1
sp. zn. II. ÚS 3124/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatelky Anny Perďochové, zastoupené Mgr. Tomášem Matějíkem, advokátem, se sídlem Masarykova 37, Brno, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. března 2017, č. j. 3 Co 194/2015-120, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. června 2015, č. j. 36 C 68/2012-95, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Rozsudkem Krajského soudu v Praze (soud prvního stupně) ze dne 22. června 2015, č. j. 36 C 68/2012-95, byla zamítnuta žaloba na ochranu osobnosti, v jejímž rámci se žalobkyně (stěžovatelka) domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 200 000 Kč. Dále byla žalobkyni uložena povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 28 798 Kč.
3. K odvolání žalobkyně bylo rozsudkem Vrchního soudu v Praze (odvolací soud) ze dne 28. března 2017, č. j. 3 Co 194/2015-120, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno; změněno bylo toliko ve výroku o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně v minulosti nárok na náhradu škody na zdraví uplatnila na základě shodných skutkových tvrzení již v jiném (pracovněprávním) řízení, a proto by dvojím hodnocením nemajetkové újmy (v režimu náhrady škody na zdraví a v řízení o ochranu osobnosti) došlo k porušení zásady "non bis in idem".
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že jí postupem Vrchního soudu v Praze, který její žalobu zamítl, když svévolně naznal, že by došlo k porušení zásady "non bis in idem", byla odňata možnost domáhat se svého práva. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem, že projednáním věci v řízení o náhradu škody na zdraví za bolest a ztížení společenského uplatnění se již nemůže na základě totožných skutkových tvrzení domáhat nemajetkové újmy v penězích v rámci řízení na ochranu osobnosti podle §13 odst. 2 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
5. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
6. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Zmíněnými procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se potom ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
7. V citovaných ustanoveních zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost představuje krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, jestliže náprava před jinými orgány veřejné moci již není standardním postupem možná [srov. nález ze dne 13. července 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79), dostupný též na http://nalus.usoud.cz]. Ochrana ústavnosti totiž není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž přináleží všem orgánům veřejné moci, zejména pak obecné justici (srov. čl. 4 Ústavy České republiky).
8. V nyní projednávané věci bylo proti rozsudku odvolacího soudu, jak se ostatně podává i z poučení uvedeného v odůvodnění tohoto rozsudku, možno podat dovolání k Nejvyššímu soudu. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nikterak nezmiňuje, že by tento opravný prostředek využila, což Ústavní soud ověřil dotazem u Krajského soudu v Praze. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka tento mimořádný opravný prostředek nevyužila, nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí náležely, a proto je třeba její ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
9. Nad rámec uvedeného Ústavní soud podotýká, že i pokud by v dané věci nebylo možné podat dovolání (což ovšem podle názoru Ústavního soudu není tento případ), bylo by třeba ústavní stížnost odmítnout pro opožděnost podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu (rozsudek Vrchního soudu v Praze nabyl právní moci dne 10. května 2017; ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě až dne 2. října 2017).
10. Z výše uvedených důvodů soudci zpravodaji nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 4. ledna 2018
Jiří Zemánek, v. r.
soudce zpravodaj