ECLI:CZ:US:2018:2.US.3185.17.1
sp. zn. II. ÚS 3185/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti Š. J., zastoupené JUDr. Jiřím Duchoněm, advokátem, se sídlem Antonína Dvořáka 293, Turnov, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. června 2017 č. j. 30 Co 144/2017-1027 ve výrocích I. až IV. a rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 16. ledna 2017 č. j. 30 Nc 20/2016-845 ve výrocích I. až VI., za účasti Krajského soudu v Praze, Okresního soudu Praha - východ, jako účastníků řízení a L. J., zastoupeného JUDr. Jitkou Mothejzíkovou, advokátkou se sídlem Vodičkova 28, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a argumentace stěžovatelky
1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. 10. 2017 prostřednictvím České pošty s. p., se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozsudků z důvodu porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítala, že obecné soudy v řízení ve věci péče o nezletilé děti J. (nezletilý Š. J., nezletilý L. J. a nezletilý Š. J.) porušily ústavně zaručená základní práva na soudní ochranu její i nezletilých dětí, když je svěřily do péče otce L. J. (dále též "vedlejší účastník"). Vyslovila přesvědčení, že nalézací soud rozhodl o změně výchovného prostředí, aniž by pro to byl zjištěn důvod, jen převzal závěry znaleckého posudku, nezabýval se dalšími kritérii a nezkoumal, co je v nejlepším zájmu nezletilých dětí. Tvrdila, aniž by však konkrétně označila, které navrhované důkazy nebyly provedeny, že soud dokazování neprováděl řádně, nevyhověl jejím důkazním návrhům na výslech svědků a řádně nezdůvodnil, proč je bez dalšího zamítl. Zpochybnila skutková zjištění obecných soudů a uvedla, že to jsou jen neprokázané spekulace, ovlivněné nekvalitním a nesprávným znaleckým posudkem, navíc preferovaným jako stěžejní důkaz. Soud nerespektoval zájmy nezletilých dětí, neboť jim prakticky zamezil být v kontaktu s matkou v rozsahu a způsobem, na který byly zvyklé, a to s ohledem na vzdálenost současných míst bydliště rodičů. Nemohou obstát ani závěry soudu prvního stupně bez bližšího odůvodnění jen s odkazem na znalecký posudek, že změnu školy u starších synů je nutno považovat za krajní řešení, stejně tak souhlas s výběrem mateřské školy pro nejmladšího syna, což považuje za libovůli v rozhodování.
3. Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí v uvedeném rozsahu zrušil, neboť soudní řízení i napadená rozhodnutí byla zatížena podstatnými vadami, které dosáhly takové intenzity, že byly porušeny ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatelky i nezletilých dětí.
II.
Rekapitulace předchozího řízení
4. Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu Praha - východ sp. zn. 30 Nc 20/2016, který dále jen stručně rekapituluje, neboť účastníkům řízení je jeho obsah známý.
5. Rozsudkem Okresního soudu Praha - východ (dále též "soud I. stupně") ze dne 16. ledna 2017 č. j. 30 Nc 20/2016-845 bylo rozhodnuto o úpravě poměrů pro dobu před a po dobu po rozvodu manželství rodičů, o úpravě styku, o nahrazení souhlasu a o svěření jejich synů nezletilého Š., nezletilého L. a nezletilého Š., do péče otce. Stěžovatelce byla vymezena úprava styku s nezletilými ve stanovenou dobu a byla jí uložena povinnost přispívat na výživu nezletilého Š. měsíčně částkou 2 500 Kč, pro nezletilého L. měsíčně částkou 2 500 Kč, pro nezletilého Š. měsíčně částkou 1 500 Kč, k rukám otce nezletilých, vždy do 15. dne každého měsíce předem od právní moci rozsudku. Soud udělil souhlas otci s přihlášením nezletilého Š. do Mateřské školy P a zamítl návrh stěžovatelky k docházce nezletilých Š. a L. do ZŠ v T. Zároveň byla stanovena povinnost nahradit státem placených nákladů řízení České republice - Okresnímu soudu Praha - východ dle samostatného usnesení jak stěžovatelce, tak i otci, žádnému z účastníků soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
6. Krajský soud v Praze (dále též "odvolací soud) k odvolání stěžovatelky a vedlejšího účastníka rozsudek změnil tak, že nově bylo rozhodnuto rozsudkem ze dne 29. 6. 2017 č. j. 30 Co 144/2017-1027 o uložení povinnosti stěžovatelce platit výživné s účinností od 11. 9. 2016 na výživu nezletilého Š. měsíčně částkou 500 Kč, pro nezletilého L. měsíčně částkou 500 Kč, pro nezletilého Š. měsíčně částkou 500 Kč do 31. 12. 2016; počínaje dnem 1. 1. 2017 nadále je stěžovatelka povinna platit výživné pro nezletilého Š. měsíčně částkou 3 000 Kč, pro nezletilého L. měsíčně částkou 2 000 Kč a pro nezletilého Š. měsíčně částkou 1 500 Kč, k rukám otce nezletilých, vždy do 15. dne každého měsíce předem pro dobu do rozvodu manželství a po právní moci rozsudku o rozvodu manželství. Zároveň byla stanovena výše dlužného výživného stěžovatelky od 11. 9. 2016 do 30. 6. 2017 a způsob úhrady k rukám otce. Otci nezletilých byla stanovena výše dlužného výživného za dobu od 1. 2. 2016 do 10. 9. 2016 a způsob úhrady k rukám matky. Stěžovatelce byl konkrétně upraven styk s nezletilými dětmi. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve výrocích 1, 3, 7, 8. Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI. rozsudku odvolacího soudu). Výroky 9 a 10. rozsudku soudu I. stupně byly zrušeny a v tomto rozsahu vráceno vše soudu k dalšímu řízení o uložení povinnosti zaplatit státu náklady řízení.
III.
Řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud konstatuje, že je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná (ze strany stěžovatelky byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva dle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu).
8. Ústavní soud vyzval, v souladu s §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, L. J., otce nezletilých dětí, jako vedlejšího účastníka řízení, aby se vyjádřil k projednávané ústavní stížnosti. Vedlejší účastník, zastoupen advokátem, se ve stanovené lhůtě obšírně vyjádřil ke všem uplatněným bodům tak, že dle jeho názoru se stěžovatelka ústavní stížností nedovolává porušení ústavně zaručeného práva či svobody, ale jedná se fakticky o podání dalšího odvolání. Poukázal na obsah spisového materiálu, který svědčí o rozsáhlém a podrobném dokazování, který se vymyká svým rozsahem běžným opatrovnickým sporům. Vedlejší účastník nesouhlasil s návrhem stěžovatelky na zrušení napadených rozhodnutí a ústavní stížnost považuje za nepřípustnou.
9. Ústavní soud vyjádření vedlejšího účastníka zaslal k replice stěžovatelce, která využila svého práva a ve stanovené lhůtě na ně obšírně reagovala tak, že setrvala na svém návrhu, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí.
10. Ústavní soud v dané věci nenařídil ústní jednání, neboť od něj již neočekával další objasnění věci (§44 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Vlastní posouzení
11. Po seznámení se s argumentací stěžovatelky, napadenými rozhodnutími a obsahem spisu vedeného u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 30 Nc 20/2016 dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
13. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
14. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], nikoli "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy provedené obecnými soudy v příslušných řízeních a na základě tohoto vlastního hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů s nezletilými dětmi, atp. [srov. např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Stěžovatelka staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky obsažené v ústavní stížnosti předkládala v obdobném znění již v řízeních před obecnými soudy a ústavní stížnost tak fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétního rozhodnutí obecných soudů, s jejichž právními závěry, toliko na úrovni podústavního práva, polemizuje i v řízení před Ústavním soudem.
15. Jak ovšem Ústavní soud v minulosti judikoval ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, jeho úkolem je především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatelky, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363); či nález ze dne 18. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 266/10 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna.
16. Za tímto účelem Ústavní soud ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: "(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby;
(3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby;
(4) přání dítěte" (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu).
17. Prizmatem těchto kritérií Ústavní soud přezkoumal rovněž ústavní stížností napadená rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že jak okresní soud, tak i krajský soud při svém rozhodování pečlivě a důsledně vzaly do úvahy uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi projednávaného případu. Právní závěry, na jejichž základě rozhodly o výchovných poměrech nezletilých, resp. upravily styk stěžovatelky s nezletilými, považuje Ústavní soud za ústavně konformní, neboť plně korespondují s předestřenými ústavněprávními kritérii pro rozhodování obecných soudů ohledně úpravy výchovných poměrů rodičů k nezletilým dětem, a neshledal v nich namítaná porušení základních práv stěžovatelky.
18. Na zákonné úrovni požadavku svěření dětí do péče jednoho z rodičů nebo do střídavé péče, nebo do společné péče, odpovídá právní úprava obsažená v §907 odst. 1 až 3 občanského zákoníku. Nelze se tak ztotožnit s názorem stěžovatelky, že obecné soudy v nyní projednávaném případě svévolně či nesprávně aplikovaly podústavní právo, zejména pak příslušná ustanovení občanského zákoníku, která měla "za následek nepopiratelný zásah do základních práv a svobod dětí a rodiče."
19. Naopak z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zcela zřejmé, že při formulaci svého závěru se zabýval především zásadní otázkou, to je zabezpečením péče o děti nezletilého Š., nezletilého L. a nezletilého Š. v nejširším slova smyslu, za situace, kdy došlo k rozchodu rodičů a dále byl podán návrh na rozvod manželství.
20. Odvolací soud poukázal na to, že posuzoval samostatně relevantní kritéria a zohlednil i stanovisko kolizního opatrovníka nezletilých a přihlédl i k tomu, že sami rodiče nepovažovali případnou střídavou péči o děti za dobře možnou. Odvolací soud vzal v úvahu i přání nezletilých dětí (obsah znaleckého posudku, pohovor kolizního opatrovníka). Z hlediska základního kritéria, tedy nejlepšího zájmu nezletilých ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte v návaznosti na provedená skutková zjištění, se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že je na místě svěřit nezletilé děti do péče otce, který je schopen zajistit řádný vývoj fyzické, vzdělávací, emociální, materiální i další potřeby dětí; ve výchově synů je dostatečně citlivý, empatický, aktivně podporuje pozitivní vztah dětí s matkou a lépe akcentuje výchovnou roli matky a jeho vztah k matce nezletilých je emocionálně neutrální. Odvolací soud přihlédl i ke zjištěním, že mezi dětmi navzájem je pevný sourozenecký vztah a nepřichází v úvahu rozdělení dětí. V odůvodnění rozsudku ve shodě s §157 o. s. ř. uvedl odvolací soud, že pokud se stěžovatelka přestěhovala do T., je prakticky vyloučeno a nepřichází v úvahu, aby dva starší synové denně dojížděli do školy v P. a zpět.
21. Ústavní soud přisvědčil závěrům odvolacího soudu, že v řízení nevyšlo najevo nic, co by mohlo vést k odlišnému posouzení věci. Ústavní soud je toho názoru, že odvolací soud zohlednil především zájmy a potřeby nezletilých, nicméně přihlédl i k zájmům a potřebám stěžovatelky i otce, což se odrazilo i ve vymezení konkrétních podmínek, za nichž má být tento styk realizován. Námitku stěžovatelky, že obecné soudy při svém rozhodování ohledně úpravy výchovných poměrů nezletilých i rozsahu styku stěžovatelky s nimi reflektovaly jen doporučení soudních znalců, neshledal Ústavní soud důvodnou. Pokud stěžovatelka vytýkala soudům, že nevyhověly jejím důkazním návrhům, tak není její námitka důvodná. Odvolací soud doplnil skutková zjištění soudu I. stupně především šetřením kolizního opatrovníka, zprávami Městského úřadu T., mateřské školy P., soukromé školy U., doplněním dokazování a po zhodnocení důkazů provedených v odvolacím řízení podle hledisek stanovených v §132 o. s. ř. potvrdil rozsudek ve výroku 1,3, 7, 8 ve výroku o svěření dětí do péče otce. Možnost stanovení střídavé péče oba rodiče vyloučili.
22. Ústavní soud předně považuje za vhodné zdůraznit, že v minulosti ve své judikatuře odmítl takový postup obecných soudů, kdy zcela mechanicky a nekriticky přejímaly do svých právních názorů závěry ze znaleckých posudků a fakticky tak nastolily situaci, že v dané věci "rozhodl znalecký ústav a nikoli soudy, jejichž role se omezila pouze na paušální a nekritické převzetí jeho závěrů" [srov. např. nález ze dne 3. 6. 2008 sp. zn. IV. ÚS 581/06 (N 101/49 SbNU 491); či nález ze dne 9. 1. 2014 sp. zn. III. ÚS 2253/13 (N 3/72 SbNU 41)].
23. Obecné soudy dle přesvědčení Ústavního soudu všechny provedené důkazy, včetně návrhu opatrovníka a doporučení znalců na respektování požadavku zachování co nejvyšší míry identity nezletilých dětí, stability výchovného prostředí, vývoje a prohlubování jejich rodinných vazeb důkladně posoudily. Ústavní soud nad rámec výše uvedeného, pouze toliko ve formě obiter dicta, považuje za vhodné připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů (styku) rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy svá rozhodnutí zakládají na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná (věk dětí, nestejně hluboký citový vztah dětí k rodičům apod.).
24. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2018
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu