ECLI:CZ:US:2018:2.US.3193.17.1
sp. zn. II. ÚS 3193/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Šillerové, zastoupené Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou, Advokátní kancelář se sídlem 8. pěšího pluku 2380, Frýdek-Místek, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 4. 2017 č. j. 22 A 164/2016-33 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 8. 2017 č. j. 9 As 136/2017-47 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že v řízení před Krajským soudem v Ostravě bylo porušeno zejména její základní právo na soudní ochranu garantované čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Krajský soud v Ostravě shora označeným usnesením zamítl žalobu stěžovatelky, kterou se domáhala ochrany před nezákonným zásahem žalovaného Krajského úřadu Moravskoslezského kraje (dále jen "žalovaný"). Krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatelka nebyla sdělením žalovaného č. j. MSK 86855/2016 ze dne 29. 8. 2016 o tom, že přezkumné řízení zahajováno nebude, zkrácena na svých právech, resp. tímto sdělením nebyly stěžovatelce uloženy žádné povinnosti ani omezena její práva. Stěžovatelka žalovanému dne 28. 6. 2016 odeslala žádost o provedení přezkumného řízení, a to ve vztahu k rozhodnutí, kterým bylo zastaveno řízení o umístění stavby rodinného domu s příslušenstvím. Podle závěrů soudu je však užití dozorčího prostředku z hlediska toho, kdo k němu dává podnět, nenárokové, neslouží totiž k realizaci veřejných subjektivních práv jednotlivců, ale k ochraně veřejného zájmu na zákonnosti výkonu veřejné správy. Pokud se správní orgán rozhodne nevyužít svůj dozorčí prostředek, pak jeho postup nemůže podléhat soudnímu přezkumu, zaměřenému na ochranu veřejných subjektivních práv.
3. Nejvyšší správní soud shora označeným rozsudkem kasační stížnost stěžovatelky zamítl. V posuzovací části textu rozhodnutí uvedl, že z rozhodnutí krajského soudu jsou jeho úvahy, které jej vedly k závěru o nedůvodnosti zásahové žaloby, zcela jednoznačné a je z nich zřejmé, z jakého skutkového stavu soud vycházel, jak hodnotil pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil. K tomu Nejvyšší správní soud dodal, aby bylo možné uvažovat o tom, že marným uplynutím stanovené lhůty by mohlo dojít k zásahu do veřejného subjektivního práva stěžovatelky, musela by mít právní nárok na vydání takového usnesení. Avšak ani podle ustálené judikatury není na vydání předmětného usnesení (ve vztahu k ustanovení §96 odst. 1 správního řádu) právní nárok. Na závěr pouze dodal, že úvaha krajského soudu k výkladu ustanovení §96 odst. 1 správního řádu byla učiněna zcela nad rámec potřebného odůvodnění, přičemž soud tím pouze nadstandardně poskytl stěžovatelce svůj náhled na danou problematiku ve vztahu k jejímu tvrzení.
II.
4. Ústavní soud předně připomíná, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina základních práv a svobod. Ústavní soud zdůrazňuje, že se cítí být vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu, event. porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Takové zásahy či pochybení krajského soudu nebo Nejvyššího správního soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní stížnost je totiž z převážné části toliko pouhým pokračováním polemiky s rozhodováním obecných soudů; navíc argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti postrádá potřebnou ústavněprávní dimenzi. Námitkami stěžovatelky obsaženými v ústavní stížnosti se správní soudy v předešlých řízeních zcela dostatečně a ústavně souladným způsobem vypořádaly. Ohledně konkrétní argumentace Ústavní soud pro stručnost odkazuje na obsah odůvodnění obou napadených rozhodnutí správních soudů, včetně příslušných odkazů na ustálenou judikaturu. Odůvodnění rozhodnutí správních soudů jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn v nyní posuzované věci jakkoliv zasahovat.
6. Ústavní soud proto uzavírá, že v daném případě nebyla zjištěna žádná pochybení, která by mohla mít za následek zásah do základních práv a svobod stěžovatelky, a odůvodňovala tak kasační zásah Ústavního soudu. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu