ECLI:CZ:US:2018:2.US.3205.17.1
sp. zn. II. ÚS 3205/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. R., zastoupeného Mgr. Martinem Pelikánem, advokátem, sídlem Foltýnova 1016/37, Brno, proti usnesení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 11. srpna 2017 č. j. 2 NZT 35/2017-99 a usnesení Policie České republiky, Národní protidrogové centrály Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 19. května 2017 č. j. NPC-1206-627/TČ-2016-2200KR, za účasti Nejvyššího státního zastupitelství a Policie České republiky, Národní protidrogové centrály Služby kriminální policie a vyšetřování, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně žádá o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
2. Napadeným usnesením Policie České republiky, Národní protidrogové centrály Služby kriminální policie a vyšetřování (dále jen "policejní orgán"), bylo po předchozím souhlasu státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro návod k přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §24 odst. 1 písm. b) k §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), dílem dokonaného (jednání popsané pod body 1, 5 a 6) a dílem ve stádiu pokusu (jednání popsané pod body 2, 3 a 4), pro návod k přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §24 odst. 1 písm. b) k §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (jednání popsané pod body 8, 10, 13, 14, 15, 29 a 31), pro návod k přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §24 odst. 1 písm. b) k §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (jednání popsané pod bodem 16), pro návod k přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §24 odst. 1 písm. b) k §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (jednání popsané pod body 8, 10, 13, 14, 15, 29 a 31), pro návod k přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §24 odst. 1 písm. b) k §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (jednání popsané pod bodem 16), pro návod ke zločinu přijetí úplatku podle §24 odst. 1 písm. b) k §331 odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku (jednání popsané pod bodem 29), pro zločin podplacení podle §332 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (jednání popsané pod body 13 a 31), a pro přečin nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku (jednání popsané pod body 2, 3 a 4).
3. Stěžovatel podal proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost, kterou státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen "státní zástupce") dalším napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), ve spojení s §146 odst. 2 písm. a) tr. řádu, zamítl jako nedůvodnou.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že spisový materiál na řadě míst nekoresponduje s obsahem usnesení o zahájení trestního stíhání, neboť nebyly zohledněny okolnosti svědčící v jeho prospěch i ve prospěch dalších obviněných. Podezření ze spáchání zločinu podplacení a trestného činu přijetí úplatku je dovozováno z policejních odposlechů, z nichž však dle názoru stěžovatele nevyplývá, že by se stěžovatel těchto trestných činů ve formě návodu jakkoliv dopustil. Má důvodné pochybnosti o všech důkazních prostředcích, které byly provedeny na základě odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, neboť policejní orgán ve spise zveřejnil pouze jednotlivá vyhodnocení odposlechů, které obsahem představují pouze malou procentuální část, a to bez zohlednění kontextu celé situace. Poukazuje na zásadu in dubio pro reo, kterou se orgány činné v trestním řízení neřídily [viz nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1975/08 (N 7/52 SbNU 73)]. Z provedených odposlechů v mnoha případech zjistily informace, které bylo možno vyložit ve prospěch i v neprospěch všech obviněných, přičemž použily interpretaci, která obviněným nesvědčila, čímž se zachovaly v rozporu s §2 odst. 5 tr. řádu a čl. 8 odst. 2 Listiny.
5. Stěžovatel spatřuje v dosavadním rozhodování orgánů činných v trestním řízení libovůli a nerespektování rovnosti stran řízení, neboť sám státní zástupce v napadeném usnesení konstatuje, že ne všechny okolnosti svědčící o naplnění skutkových podstat některých trestných činů jsou důkazně podloženy, přičemž dodává, že to nebude revidovat, a současně též uvádí, že použitou právní kvalifikaci považuje u některých obviněných nikoliv ve všech případech za zcela jednoznačnou, a bude nutné ji v dalším průběhu vyšetřování upřesnit. Stěžovatel má za to, že špatná právní kvalifikace je jedním z důvodů, proč lze považovat takové usnesení za předčasné a ukvapené, jde o výrazný zásah do práva na jeho obhajobu a existuje důvodné podezření, že se orgány činné v trestním řízení snažily o co nejpřísnější právní kvalifikaci trestných činů, aniž by ji podložily relevantními důkazy. Dospěl-li státní zástupce k závěru o nejednoznačnosti právní kvalifikace některých trestných činů, měl trestní stíhání zrušit. Neučinil-li tak, závažným způsobem nerespektoval spravedlivý proces a zasáhl do ústavně zaručených práv podle čl. 8 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
6. Stěžovatel s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio vyslovuje názor, že společenská škodlivost činů uvedených pod body 13 a 16 usnesení policejního orgánu, není tak vysoká, aby mohla přicházet v úvahu trestní represe. Došlo tak k porušení čl. 8 odst. 2 Listiny, §12 odst. 2 tr. zákoníku a čl. 39 Listiny.
7. Stěžovatel dále poukazuje na §8a odst. 1 věta druhá tr. řádu, který stanoví, že v přípravném řízení nesmějí orgány činné v trestním řízení zveřejnit informace umožňující zjištění totožnosti osoby, proti které se vede trestní řízení, zúčastněné osoby, poškozeného a svědka. Jako důkaz, že se tak stalo, je nespočet odkazů na články dostupné z veřejně přístupných zdrojů, kdy média v době, kdy došlo k vydání napadeného usnesení a kdy probíhaly výslechy a řízení o uvalení vazby, disponovala informacemi, které umožňovaly zjištění totožnosti obviněných, včetně stěžovatele, totožnosti svědků a dále informace o dosavadním vývoji trestní věci a je zjevné, že je musel poskytnout některý z orgánů činných v trestním řízení.
8. Stěžovatel má také za to, že řadu úkonů v předmětné kauze realizovali podjatí policisté ve smyslu §30 odst. 1 tr. řádu, kteří nerozhodovali nestranně. Příkladem takové podjatosti může být zjevně nepřátelský osobní vztah stěžovatele a R. Š., bývalého ředitele celorepublikového Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, na jehož brněnské expozituře stěžovatel několik let pracoval. Ten sice osobně neprováděl vyšetřování, ale z pozice ředitele disponoval širokou škálou možností a pravomocí, jak danou věc ovlivnit. Podjatost řady dalších osob podílejících se na vyšetřování je stěžovatel připraven prokázat v průběhu případného dalšího trestního řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy zejména procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí, představuje proces, v němž spolupůsobí a který průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, tj. především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243)].
11. Usnesení, kterým se podle §160 odst. 1 tr. řádu rozhoduje o zahájení trestního stíhání, je úkonem se závažnými důsledky pro osobu obviněného a k jeho vydání smí dojít jedině v zákonných mezích (viz čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny). Toto rozhodnutí má však ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho smyslem ve vztahu k obviněnému je oznámení, že je stíhán pro určitý skutek, což je podmínkou dalších procesních úkonů v trestním řízení [srov. usnesení ze dne 7. 12. 2006 sp. zn. III. ÚS 693/06 (U 14/43 SbNU 655)]. Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen za naprosto mimořádných okolností, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování. I tehdy však Ústavní soud setrval na stanovisku, že mu nepřísluší jakkoliv přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání po stránce věcné, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci orgánů činných v trestním řízení (viz nález ze dne 3. 7. 2003 sp. zn. III. ÚS 511/02 (N 105/30 SbNU 471). Smysl usnesení o zahájení trestního stíhání nespočívá ve vyřešení všech sporných skutkových a právních otázek, jeho vydáním není předjímán výsledek řízení ve věci samé. Důvodnost obvinění a zákonnost trestního stíhání je totiž věcí celého trestního řízení, což se týká i právního posouzení stíhaného skutku, a proto je příslušnými orgány z úřední povinnosti zkoumána po celou dobu trestního řízení. Ústavní soud je v této souvislosti povolán zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně až po jeho ukončení, po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv podle trestního řádu (srov. např. usnesení ze dne 3. 5. 1999 sp. zn. III. ÚS 539/98, dostupné jako další citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz).
12. Uvedené závěry plně dopadají i na případ stěžovatele. Jeho konkrétní okolnosti nevykazují žádná specifika, která by mohla vést k vydání kasačního nálezu, byť stěžovatel vyslovuje názor opačný, když z odůvodnění napadeného usnesení státního zástupce vyvozuje, že měl pochybnosti o potřebné míře pravděpodobnosti nutné k vydání usnesení o zahájení trestního stíhání, a proto měl v souladu se zásadou in dubio pro reo takové usnesení zrušit.
13. Lze však konstatovat, že z usnesení státního zástupce, které je podrobně a přesvědčivě odůvodněno, se podává, že popis jednotlivých skutků v usnesení o zahájení trestního stíhání je dostatečně konkretizován, v mezích zjištěných poznatků obsahují tyto skutky údaje o místě, době a způsobu spáchání trestných činů, ty jsou uvedeny číselným označením i slovním pojmenováním a nechybí ani vylíčení skutečností, o které policejní orgán opírá důvodnost trestního stíhání, jakož i právní zhodnocení skutkového stavu zjištěného v prověřování. Napadené usnesení policejního orgánu, tak vyhovuje zákonným hlediskům §134 tr. řádu a §160 odst. 1 tr. řádu.
14. Trestní stíhání bylo uvedeným usnesením zahajováno vůči osmnácti osobám, a to pro poměrně rozsáhlou a sofistikovanou trestnou činnost, přičemž stěžovatele se týká jednání obsažené celkem ve čtrnácti skutcích, spočívající v podstatě v tom, že jako bývalý příslušník Policie České republiky i po několika letech od skončení činné služby u Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, expozitura Brno, využíval osobních vazeb na policisty a administrativní pracovnici Krajského státního zastupitelství v Brně a jejich prostřednictvím zajišťoval pro zájemce, kteří ho o to požádali, formou lustrací či jiným způsobem neveřejné informace z policejní databáze, které v převážné většině popisovaných skutků měly zadavatelům zajistit neoprávněný prospěch, spočívající v jejich informování o tom, zda oni nebo jiné zájmové subjekty (např. obchodní společnosti, které majetkově ovládají nebo manažersky řídí), procházejí trestními řízeními, a v tom případě získávat informace o probíhajících úkonech trestního řízení ve fázi prověřování, k nimž by jinak neměli přístup (stěžovatel sám sebe nazývá "nositelem informací", jak je konkrétně důkazně podloženo ze zachyceného prostorového odposlechu ze dne 20. 9. 2016), a je zřejmé, že na základě stěžovatelem poskytnutých informací mohli žadatelé učinit kroky k případnému ztížení dokazování či obstarávání podkladů v rámci prověřování podezření z trestné činnosti.
15. Napadené usnesení státního zástupce ve vztahu ke stěžovateli neobsahuje takovou argumentaci, z níž by bylo možné usuzovat na to, že státní zástupce shledal závažné okolnosti zpochybňující vinu stěžovatele. Argumentaci, o kterou opřel zamítnutí stížnosti stěžovatele, včetně názoru o důvodnosti jeho trestního stíhání, lze považovat za logickou a racionální. Zaujal-li ve vztahu k některým skutkům určité výhrady, své stanovisko k nim patřičně vysvětlil, přičemž uvedl, jak by měl policejní orgán dále postupovat. Rozhodně však nebylo na místě trestní stíhání pro tyto skutky rušit, neboť jde o jednočinný souběh sporných trestných činů s trestným činem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací, jehož aplikaci považoval státní zástupce za zcela jednoznačnou a plně důvodnou (a ani stěžovatel vůči němu žádné námitky nevznáší). Státní zástupce se k věci vyjádřil v rozsahu, v jakém to podle povahy a probíhajícího počátečního stádia řízení přicházelo v úvahu a patřičné stanovisko zaujal i k námitkám vzneseným stěžovatelem. Jím přijatý zamítavý výrok tak z ústavněprávního hlediska obstojí.
16. Podezření týkající se stěžovatele jsou v napadených rozhodnutích srozumitelně a dostatečně odůvodněna odkazem na poznatky zjištěné z provedených odposlechů a dalšími vyjmenovanými okolnostmi. Nelze se tak ztotožnit s názorem stěžovatele, že by zahájení jeho trestního stíhání mělo být předčasné a porušující zásady trestního řízení. Stěžovatelem poukazovaná zásada in dubio pro reo je totiž v trestním řízení aplikovatelná (a v návaznosti na ni je rozhodnuto ve prospěch obviněného) až v situaci, kdy již pochybnosti o určitých skutkových okolnostech nelze rozptýlit dalším dokazováním. V trestní věci stěžovatele však došlo teprve k zahájení trestního stíhání, k němuž postačí důvodné podezření, že konkrétní osoba spáchala trestný čin (srov. §160 odst. 1 tr. řádu). V dalším průběhu trestního řízení lze důvodně očekávat provádění rozsáhlého dokazování, jehož cílem bude toto podezření potvrdit či rozptýlit. V daném okamžiku proto o aplikaci zásady in dubio pro reo vůbec nelze uvažovat, stejně jako o zásadě rovnosti účastníků řízení, která je rovněž aplikovatelná až ve stádiu po podání obžaloby.
17. Námitky o údajné podjatosti policistů podílejících se na řešení předmětné věci stěžovatel nijak blíže nekonkretizuje, pouze uvádí jako příklad nepřátelský osobní vztah s R. Š. Ten se však, jak sám stěžovatel uvádí, na prověřování a vyšetřování jeho věci nepodílel. Takto obecně pojatá námitka nemůže být důvodem ke zrušení napadených rozhodnutí, zvláště když podjatost orgánů činných v trestním řízení může být namítána v dalším průběhu řízení, což ostatně stěžovatel připouští (srov. např. usnesení ze dne 3. 12. 2009 sp. zn. II. ÚS 2815/09 či usnesení ze dne 10. 10. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2114/13).
18. Poukazuje-li stěžovatel s odkazem na §8a odst. 1 věta druhá tr. řádu na okolnost, že v době zahájení jeho trestního stíhání a provádění následujících úkonů média disponovala informacemi, které umožňovaly zjištění totožnosti obviněných a svědků, a informacemi o dosavadním vývoji trestního řízení, z čehož vyvozuje, že je poskytl některý z orgánů trestního řízení, jde pouze o jeho domněnku, kterou ničím neosvědčuje. Až v případě jejího prokázání by takové porušení konkrétního orgánu činného v trestním řízení vedlo k jeho disciplinární odpovědnosti, v krajním případě i odpovědnosti trestní (viz §180 tr. zákoníku).
19. Lze uzavřít, že obsah napadených rozhodnutí neporušuje právo stěžovatele na spravedlivé řízení ani jeho další tvrzená ústavně garantovaná práva. Předpoklady pro zahájení jeho trestního stíhání byly splněny, což samo o sobě neznamená, že by dosavadní poznatky orgánů činných v trestním řízení o pravděpodobnosti spáchání uvedených trestných činů nemohly doznat změn, či že by nemohlo dojít k zastavení trestního stíhání. Trestní řízení je doposud ve své počáteční fázi. Řešení některých sporných otázek, jako je například právní kvalifikace stíhaného jednání, aplikace zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. řádu na některé skutky či zákonnost doposud provedených důkazů, bude předmětem podrobného zkoumání v dalším průběhu trestního řízení. Stěžovateli přitom zůstává zachována možnost, aby v jeho následujících stádiích uplatnil všechna svá zákonná práva.
20. Nad rámec uvedeného Ústavní soud odkazuje na závěry usnesení ze dne 5. 12. 2017 sp. zn. III. ÚS 3072/17, jímž byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta ústavní stížnost spoluobviněného stěžovatele V. K. proti stejným rozhodnutím policejního orgánu a státního zástupce.
21. Na základě těchto skutečností Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
22. Za uvedené procesní situace Ústavní soud o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí nerozhodoval, jelikož shledal postup podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu neúčelným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu