ECLI:CZ:US:2018:2.US.3220.17.1
sp. zn. II. ÚS 3220/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Marka Vrbky, zastoupeného Mgr. Martinem Hasíkem, advokátem, AK se sídlem Bráfova třída 161/20, Třebíč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2017 č. j. 32 Cdo 669/2017-251, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 9. 2016 č. j. 22 Co 1379/2016-196, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že vedla k porušení jeho práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Waldviertler Sparkasse Bank AG (dále jen "žalobkyně") se svou žalobou u Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") domáhala po společnosti FIBRE REAL s. r. o. (dále jen "žalovaná č. 1") zaplacení 8 000 000 Kč s příslušenstvím. Tato částka představovala nesplacenou část jistiny úvěru, který jí žalobkyně poskytla na základě smlouvy o úvěru uzavřené podle §497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Za uspokojení pohledávky žalobkyně z této úvěrové smlouvy se zaručili stěžovatel (v řízení před obecnými soudy zkráceně označen jako žalovaný č. 2) a Tomáš Dyntar (dále jen "žalovaný č. 3") jako jednatelé žalované č. 1. Žalobkyně od úvěrové smlouvy odstoupila, neboť žalovaná č. 1 svůj úvěr řádně nesplácela a dlužnou částku jí neuhradili ani ručitelé.
3. Okresní soud svým rozsudkem ze dne 22. 4. 2016 č. j. 15 C 214/2015-162 uložil žalované č. 1 povinnost zaplatit žalobkyni dlužnou částku s příslušenstvím (výrok I.). Ve vztahu ke stěžovateli a žalovanému č. 3 žalobu zamítl (výrok II.), neboť shledal jejich ručitelský závazek absolutně neplatným pro neurčitost v označení věřitele a nedostatečné identifikaci závazku ručitelů podle ustanovení §37 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
4. Žalobkyně napadla rozsudek okresního soudu v celém rozsahu odvoláním, aby jej následně co do části směřující proti vyhovujícímu výroku vzala zpět. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") svým ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl o odvolání tak, že v rozsahu, v němž bylo žalobkyní vzato zpět, řízení zastavil (výrok I.); v rozsahu zamítavého výroku ve věci samé rozsudek okresního soudu změnil tak, že stěžovateli a žalovanému č. 3 uložil povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 8 000 000 Kč s příslušenstvím s tím, že plněním žalované č. 1 zaniká v rozsahu plnění povinnost stěžovatele a žalovaného č. 3 a plněním stěžovatele nebo žalovaného č. 3 zaniká v rozsahu plnění povinnost žalované č. 1 (výrok II.); v části, v níž se žalobkyně domáhala na stěžovateli a žalovaném č. 3 zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 8 000 000 Kč za období od 5. 6. 2014 do 10. 6. 2014, žalobu zamítl (výrok III.); a dále uložil všem žalovaným solidární povinnost nahradit žalobkyni náklady nalézacího řízení (výrok IV.); a konečně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky V. a VI.).
5. Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu v jeho výrocích II. a IV. dovoláním. Nejvyšší soud svým ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele v části směřující proti výroku II. rozsudku krajského soudu odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen "o. s. ř."). V části, v níž dovolání směřovalo proti výroku o nákladech nalézacího řízení rozsudku krajského soudu (výrok IV.), Nejvyšší soud stěžovateli vyhověl a v tomto rozsahu rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
6. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti brojí jak proti rozsudku krajského soudu, tak rozhodnutí Nejvyššího soudu. Nejvyššímu soudu pak především vytýká, že při posuzování přípustnosti dovolání postupoval přepjatě formalisticky. Jeho dovolání totiž nemělo být odmítnuto jako nepřípustné, ale mělo o něm být rozhodnuto meritorně. Porušení svého práva na spravedlivý proces dále stěžovatel dovozuje z toho, že se Nejvyšší soud necítil být vázán formálním vymezením předpokladů přípustnosti dovolání, ale posoudil věc podle obsahu dovolání. Stěžovatel totiž spatřoval předpoklad přípustnosti dovolání v tom, že jím vymezené právní otázky dosud nebyly dovolacím soudem vyřešeny, avšak Nejvyšší soud jej s ohledem na to, že stěžovatel v dovolání odkazoval na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, spatřoval v tom, že se krajský soud odchýlil od jeho ustálené rozhodovací praxe. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále trvá na tom, že jím předestřené právní otázky dosud nebyly judikaturou Nejvyššího soudu vyřešeny, a že rozhodovací praxe, na níž se Nejvyšší soud odkazuje, na věc nedopadá nebo vůbec neexistuje. Přepjatého formalizmu se měl podle názoru stěžovatele dopustit též krajský soud, jemuž navíc stěžovatel vytýká, že měl věc nesprávně hmotně-právně posoudit. Skrze namítaná porušení práva na spravedlivý proces pak stěžovatel dovozuje také porušení svého vlastnického práva, neboť povinnost splnit jeho ručitelský závazek pro něj má mít likvidační důsledky.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako čtvrtá instance posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecných soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda obecné soudy porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Stížnost, ve které stěžovatel namítá pouze pochybení obecného soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat jako zjevně neopodstatněnou.
9. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím, která byla učiněna v civilním soudním řízení. Stěžovatel v něm neuspěl se svou argumentací a obecné soudy mu uložily, aby splnil svůj ručitelský závazek, k němuž se dříve zavázal. Jeho námitky však směřují pouze proti výkladu podústavního práva ze strany civilních soudů. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout, že postup v soudním řízení včetně procesu dokazování, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostmi obecných soudů. Z tohoto pohledu nemůže Ústavní soud obecným soudům cokoliv vytknout. Podle názoru Ústavního soudu napadená rozhodnutí obecných soudů obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, která více než přesvědčivě reagují na námitky a tvrzení stěžovatele. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti ostatně ani nevznesl žádný ústavněprávně relevantní argument. Pohybuje se jen v rovině podústavního práva. Jeho argumentace proto nedosahuje potřebné ústavněprávní dimenze.
10. Stěžovatel nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního soukromého práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 15. června 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu