ECLI:CZ:US:2018:2.US.3290.18.1
sp. zn. II. ÚS 3290/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Lukáše Gryma, zastoupeného Mgr. Jiřím Dostálem, advokátem se sídlem Helfertova 2040/13, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2018, č. j. 38 Co 36/2018-223, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
2. Vzhledem k podstatě ústavní stížnosti postačí konstatování, že v řízení o vypořádání spoluvlastnictví k nemovitým věcem bylo stěžovateli jako neúspěšnému žalovanému uloženo usnesením Okresního soudu v Hodoníně ze dne 16. 11. 2017, č. j. 20 C 98/2016-209, povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 44.654,70 Kč a 1.270,50 Kč. Toto prvostupňové rozhodnutí bylo ústavní stížností napadeným usnesením krajského soudu potvrzeno (výrok I) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II).
3. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že soudy při určení výše náhrady nákladů řízení vycházely z tarifní hodnoty 50.000 Kč podle §9 odst. 4 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif") ve spojení s §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, a nikoliv z tarifní hodnoty 10.000 Kč podle §9 odst. 1 advokátního tarifu. Ve stěžovatelově případě totiž nešlo o určení, zda tu právní vztah je či není, ale o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Vinou této nesprávné aplikace práva ze strany soudů pak stěžovatel přišel o částku 15.488 Kč.
4. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu nepřísluší v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
7. Ústavní soud dále pokládá za potřebné konstatovat, že otázku náhrady nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Proto je nutno jen ve stručnosti připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a takovýto výrok ruší pouze výjimečně. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 624/06 ze dne 8. 2. 2007 (N 27/44 SbNU 319)]. Takovou povahu však napadené rozhodnutí nemá.
8. Podle tvrzení stěžovatele je v nyní projednávaném případě sporná částka ve výši 15.488 Kč. Tuto částku lze přitom ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Ústavní soud dal totiž ve své rozhodovací praxi [např. usnesení sp. zn. II. ÚS 4197/16 ze dne 11. 1. 2017 aj.] opakovaně najevo, že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních případů, za něž však napadené rozhodnutí zcela určitě považovat nelze, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Jak již totiž Ústavní soud mnohokráte konstatoval, v případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti nákladovému výroku v bagatelní věci. Jinými slovy, řízení o ústavní stížnosti v případech, v nichž se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem tedy nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, respektive do stanovení jejich hranice.
9. K argumentaci stěžovatele pak Ústavní soud v souladu s výše uvedeným připomíná, že výklad podústavního práva náleží primárně obecným soudům a Ústavní soud v daném případě v aplikaci ustanovení §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu neshledal ústavněprávní diskrepanci, byť si lze jako možný představit i výklad podústavního práva, při němž se jako primární kritérium vezme povaha soudního rozhodnutí s tím, že na případy vypořádání spoluvlastnictví se použije nižší tarifní hodnota podle §9 odst. 1 advokátního tarifu. Jak se nicméně podává ze shora uvedeného, úkolem Ústavního soudu není a ani být nemůže podávat výklad podústavního práva, resp. tento výklad sjednocovat. Jeho kasační zásah by byl totiž možný pouze v případě, kdy by výklad provedený obecnými soudy byl zjevně neudržitelný a ústavně excesivní, což se však v této věci nestalo.
10. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadené rozhodnutí je z ústavního hlediska akceptovatelné. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu