ECLI:CZ:US:2018:2.US.3313.17.1
sp. zn. II. ÚS 3313/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Jindřicha Němce, zastoupeného Mgr. Michalem Zahnášem, advokátem, sídlem tř. Svobody 645/2, Olomouc, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. července 2017 č. j. 7 Cmo 153/2013-138, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a Mgr. Ivo Šotka, sídlem Ostružnická 325/6, Olomouc, insolvenčního správce dlužnice Ludmily Korecové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž byl porušen princip rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 13. 7. 2017 č. j. 7 Cmo 153/2013-138 změnil výrok o nákladech řízení v usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") ze dne 28. 3. 2013 č. j. 6 Cm 718/2012-76, jímž bylo řízení, v němž se stěžovatel (žalobce) domáhal po původní žalované (dlužnici Ludmile Korecové) zaplacení částky 250 000 Kč s postižními právy ze směnky, zastaveno, tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení (stávajícímu žalovanému) na náhradě nákladů řízení částku 28 800 Kč (výrok I.). Dále odmítl odvolání původní žalované (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Vrchní soud rozhodoval v situaci, kdy řízení, které bylo ke dni 28. 2. 2013 přerušeno z důvodu prohlášení konkursu na majetek původní žalované [srov. §263 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)], pokračovalo k návrhu vedlejšího účastníka řízení (k tomu usnesení Krajského soudu v Ostravě jako soudu insolvenčního ze dne 3. 12. 2013 č. j. KSOS 38 INS 18313/2012-B23). Vrchní soud vyšel ze zjištění, že stěžovatel se rozhodl vzít žalobu zpět podáním ze dne 20. 3. 2013, tedy ještě před tím, než věděl, zda bude oprávněnou osobou (v daném případě vedlejším účastníkem řízení) podán návrh na pokračování přerušeného řízení a jak bude o tomto návrhu insolvenčním soudem rozhodnuto. Vrchní soud uzavřel, že rozhodl-li se stěžovatel vzít žalobu zpět, zavinil, že řízení bylo zastaveno a musí nést následky spojené s tímto procesním postupem [srov. §146 odst. 2 věta první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")]. Dále doplnil, že pokud by nebylo rozhodnuto o pokračování v přerušeném řízení, nemohlo by ani usnesení o zastavení řízení nabýt právní moci. Vrchní soud jako nepřípadný posoudil poukaz stěžovatele na usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 12. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3546/15 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz/)., neboť v daném případě bylo řízení, v němž šlo o odstranění vad díla, z důvodu konkursu přerušeno po dobu dvaceti let a konkursní řízení vedlo fakticky k odpadnutí předmětu sporu.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve se věnuje popisu dosavadního průběhu řízení a rozhodujících okolností, které předcházely vydání napadeného usnesení. Stěžovatel sice stížnostním petitem brojí pouze proti rozhodnutí vrchního soudu, ale současně zdůrazňuje, že prvotní pochybení nastalo již v řízení před krajským soudem, který nedodržel zákonem stanovený postup při zpětvzetí žaloby v případě přerušení řízení ze zákona. Toto pochybení spatřuje v tom, že krajský soud vůbec vydal rozhodnutí o zastavení řízení, i když bylo řízení přerušeno a nevyzval původní žalovanou, zda souhlasí se zpětvzetím návrhu a následným zastavením řízení. Vyslovuje přesvědčení, že stěžovatel nebyl oprávněn vzít svůj návrh účinně zpět a krajský soud nebyl oprávněn rozhodnout. Vrchní soud následně pochybil, když k těmto vadám v procesním postupu krajského soudu nepřihlédl, nýbrž pouze vyhověl odvolání vedlejšího účastníka řízení. Podle názoru stěžovatele trpělo řízení vadami, které nebylo možno zhojit v odvolacím řízení. Taková vada je vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Další pochybení vrchního soudu spatřuje v tom, že rozhodoval na základě opožděně podaného odvolání, když lhůta pro jeho podání vedlejším účastníkem řízení měla začít běžet od okamžiku zveřejnění usnesení o pokračování v řízení v insolvenčním rejstříku (3. 12. 2013) a měla uplynout nejpozději dne 18. 12. 2013. Odvolání vedlejšího účastníka řízení ze dne 16. 5. 2017 je tak podle stěžovatele jednoznačně opožděné.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
6. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti rozhodnutí, jímž mu byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení. V této souvislosti Ústavní soud podotýká, že se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na soudní ochranu, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 nebo ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05).
8. Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku výkladu a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou výjimečné.
9. V nyní posuzované věci stěžovatel obecným soudům vytýká různá pochybení převážně procesního charakteru, která by měla mít za následek porušení jeho ústavně zaručených práv. Stěžovateli lze dát zapravdu v tom, že soudy nerozhodovaly procesně zcela správně. Zejména usnesení krajského soudu o zastavení řízení v době, kdy řízení bylo ze zákona přerušeno podle §263 odst. 1 insolvenčního zákona, nemělo být vydáno. Na druhé straně ale nelze ani přisvědčit argumentu stěžovatele, že nebyl oprávněn účinně vzít svoji žalobu zpět. V této souvislosti je možno poukázat na usnesení vrchního soudu ze dne 5. 6. 2012 sp. zn. 8 Cmo 213/2011, z něhož se podává, že žalobce je "oprávněn disponovat žalobou, tedy i brát ji zpět, a to i v době, kdy je řízení přerušeno, neboť ve své dispozici není přerušením řízení omezen. Je tomu tak proto, že žádné zákonné ustanovení, a to ani insolvenčního zákona ani občanského soudního řádu, neobsahuje ustanovení, které by dispoziční úkony účastníků v době, kdy je řízení přerušeno, posuzovalo buď jako nepřípustné nebo jako neúčinné." Třebaže tedy rozhodnutí krajského soudu, který rozhodl o zastavení řízení v době, kdy bylo ze zákona přerušeno a následně i rozhodnutí vrchního soudu, který toto rozhodnutí nezrušil, nýbrž je změnil, nebylo procesně v pořádku, nepovažuje Ústavní soud za nutné, napadené rozhodnutí vrchního soudu rušit. Je tomu zejména z toho důvodu, že zpětvzetí žaloby stěžovatelem nelze považovat za neúčinné (k tomu srov. výše citované usnesení vrchního soudu) a vedlejší účastník řízení, který do řízení nastoupil z pozice insolvenčního správce, sám navrhl, aby v přerušeném řízení bylo pokračováno, neboť bylo možno očekávat, že původní žalované bude přiznána náhrada nákladů řízení a půjde tedy o příjem majetkové podstaty. K uvedenému lze podotknout, že ne každé dílčí pochybení procesní povahy musí vést nutně k závěru o nezákonnosti následného rozhodnutí, a potažmo k jeho odstranění, neboť konkrétní vada či nesprávnost musí být posouzena v kontextu jejího reálného vlivu na výsledek řízení, tj. v celkovém jeho vyznění z pohledu jeho předmětu (viz např. usnesení ze dne 26. 9. 2013 sp. zn. III. ÚS 2463/11).
10. Podstatné pro stávající věc je, že vrchní soud se v intencích §146 odst. 2 o. s. ř. zabýval zaviněním zastavení řízení z procesního hlediska, což také v odůvodnění svého rozhodnutí jasně vyjádřil. Při rozhodování o nákladech řízení ve sporném řízení přitom platí zásada, že zpětvzetí žaloby je třeba považovat za úkon žalobce, v němž lze spatřovat procesní zavinění zastavení řízení, a jen výjimečně se tato zásada prolamuje - především v situacích, kdy je žaloba vzata zpět výlučně pro chování žalovaného (§146 odst. 2 věta druhá o. s. ř.) nebo tehdy, kdy je zpětvzetí důsledkem objektivních okolností, které nestojí na straně žalobce. O žádný z uvedených případů však nejde. Je totiž zjevné, že hlavním motivem stěžovatele po prohlášení konkursu na majetek původní žalované bylo ukončení stávajícího řízení s tím, že svoji pohledávku přihlásí do konkursu, což také ve stejný den, kdy vzal svoji žalobu zpět, učinil. Rozhodnutí vrchního soudu o náhradě nákladů řízení je pak pouze vyústěním tohoto procesního postupu stěžovatele. Poukazováním na procesní nedostatky se pak stěžovatel snaží zvrátit pro něj nepříznivé rozhodnutí.
11. Ústavní soud nesdílí ani stěžovatelovu námitku o opožděnosti podaného odvolání. Vedlejší účastník řízení, který nastoupil do řízení na místo původní žalované, mohl podat odvolání proti usnesení krajského soudu teprve poté, co mu bylo toto usnesení řádně doručeno, což bylo, jak se podává z vyžádaného spisu, až dne 10. 5. 2017. Je tak zjevné, že odvolání bylo podáno včas.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu