ECLI:CZ:US:2018:2.US.3327.17.1
sp. zn. II. ÚS 3327/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele V. K., zastoupeného Mgr. Jiřím Mikundou, advokátem, sídlem Štefánikova 244/18a, Kopřivnice, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. června 2017 č. j. 13 Co 458/2016-992, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a I. S., nezletilého V. K. nezletilého V. K. a P. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 10. 2017 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu spisu Okresního soudu v Novém Jičíně (dále jen "okresní soud") sp. zn. 90 P 332/2007 vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem okresního soudu ze dne 15. 4. 2016 č. j. 90 P 332/2007-907, ve spojení s doplňujícím rozsudkem téhož soudu ze dne 21. 11. 2016 č. j. 90 P 332/2007-932 bylo rozhodnuto o zvýšení výživného pro již zletilého P. K. s účinností od 1. 12. 2013 na částku 2 700 Kč měsíčně a s účinností od 1. 9. 2015 na částku 3 000 Kč měsíčně, co do částky 300 Kč měsíčně byl jeho návrh na zvýšení výživného za dobu od 1. 12. 2013 do 31. 8. 2015 zamítnut. Dále bylo výživné stanovené stěžovateli pro nezletilého V. částkou 2 000 Kč měsíčně zvýšeno s účinností od 1. 9. 2015 na částku 2 300 Kč měsíčně a od téhož data bylo zvýšeno výživné stanovené stěžovateli pro nezletilého V. částkou 1 500 Kč měsíčně na částku 1 800 Kč měsíčně (výrok I.). Současně bylo vyčísleno dlužné výživné vzniklé jeho zvýšením a bylo rozhodnuto o jeho splatnosti, jakož i o splatnosti běžného výživného (výrok II.). Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 29. 6. 2017 č. j. 13 Co 458/2016-992 byl rozsudek okresního soudu ohledně výživného pro zletilého P. ve výroku I. potvrzen, a ve výroku II. změněn tak, že dlužné výživné vzniklé jeho zpětným zvýšením za dobu od 1. 12. 2013 do 30. 4. 2016 činí 8 200 Kč a stěžovatel je povinen je zaplatit k rukám zletilého P. K. do tří dnů od doručení rozsudku. Ve zbývající části krajský soud změnil rozsudek okresního soudu tak, že výživné stanovené stěžovateli rozsudkem okresního soudu ze dne 1. 2. 2012 č. j. 90P 332/2007-315 ve znění rozsudku krajského soudu ze dne 13. 9. 2012 č. j. 13Co 275/2012-401 částkou 2 000 Kč měsíčně pro nezletilého V. a 1 500 Kč měsíčně pro nezletilého V. se zvyšuje pro nezletilého V. s účinností od 1. 9. 2015 na částku 2 500 Kč měsíčně a s účinností od 1. 7. 2017 na částku 3 000 Kč měsíčně a pro nezletilého V. s účinností od 1. 9. 2015 na částku 2 000 Kč měsíčně, přičemž výživné je splatné každého prvního dne v měsíci předem k rukám vedlejší účastnice (dále jen "matka"). Dlužné výživné vzniklé jeho zpětným zvýšením za dobu od 1. 9. 2015 do 30. 6. 2017 ve výši 6 800 Kč pro nezletilého V. a 6 800 Kč pro nezletilého V., jakož i výživné splatné za dobu od 1. 7. 2017 do konce měsíce, v němž bude tento rozsudek doručen, je stěžovatel povinen zaplatit k rukám matky do tří dnů od doručení tohoto rozsudku.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že skutková zjištění krajského soudu nemají oporu v provedených důkazech, naopak napadené rozhodnutí důkazy zcela ignoruje a vykazuje prvky libovůle. Stěžovatel poukazuje na pochybení okresního soudu, který při zjišťování výše jeho příjmů pro účely stanovení výživného zohlednil úhrady na důchodové pojištění a zdravotní pojištění pouze za období roku 2012, u příjmů za rok 2013 soud již tyto povinné platby neuvádí, a stejně je tomu i u posouzení příjmů za roky 2014 a 2015. Okresní soud přitom nijak nezdůvodnil, proč tyto povinné platby nezohledňuje. Toto pochybení nenapravil v napadeném rozsudku ani krajský soud. V řízení nebylo dle stěžovatele taktéž zohledněno, že musel vrátit dříve čerpaný daňový bonus včetně penále. Stěžovatel dále upozorňuje, že mu bylo rozsudkem okresního soudu ze dne 1. 2. 2012 č. j. 90P 332/2007-315, ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 13. 9. 2012 č. j. 13Co 275/2012-401 stanoveno výživné na tehdy nezletilého J., který je těžce zdravotně postižený, a nikdy nebude schopen si opatřovat prostředky na živobytí vlastní prací. V řízení bylo dle stěžovatele mezi účastníky nesporné, že výživné stanovené tímto rozsudkem stěžovatel stále hradí i po nabytí zletilosti J., k čemuž však odvolací soud nepřihlédl, a naopak konstatoval, že vyživovací povinnost stěžovatele vůči J. zanikla. Stěžovatel uvádí, že uložené vyživovací povinnosti představují k dnešnímu dni na všechny čtyři syny celkem částku 10 500 Kč při jeho příjmu 11 800 Kč měsíčně čistého. Takový závěr soudů považuje stěžovatel za nesmyslný a zasahující do jeho práva na soudní ochranu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
6. Ústavní soud především konstatuje, že v současné době v právním řádu České republiky neexistují žádné závazné tabulky pro určení výše výživného ani další předepsané metody pro výsledný kalkul částky. Obecně se při určení výše výživného ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů [srov. též §913 a §915 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník")]. Při určení rozsahu vyživovací povinnosti přitom přihlíží soud k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje, a při posouzení majetkových poměrů rodičů vždy bere ohled nejen na fakticky dosahované příjmy rodiče, ale i na celkovou hodnotu jeho movitého a nemovitého majetku a způsob života, resp. životní úroveň [srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/05 ze dne 16. 3. 2006 (N 61/40 SbNU 593]. Při rozhodování soudu o určení výživného je pak soud povinen obstarat a posoudit všechny relevantní podklady pro správné určení výše výživného a z moci úřední objasnit skutkový stav (shromáždit důkazy podle §120 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů). Ústavní soud zároveň ve své judikatuře opakovaně vyzdvihl, že posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 158/42 SbNU 297)]. Současně však Ústavní soud stojí na stanovisku, že o výši výživného (jeho přiměřenosti z hlediska zejm. §913 a §915 odst. 1 občanského zákoníku) rozhodují obecné soudy, a je-li ústavní stížnost založena toliko na tvrzení, že výše výživného neodpovídá majetkovým poměrům či odůvodněným potřebám nezletilého, jde o námitku bez ústavněprávní relevance; je to dáno tím, že Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost daného rozhodnutí, neboť jak opakovaně upozorňuje ve svých rozhodnutích, není další, jakousi "superrevizní" instancí v systému obecné justice (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2238/15 ze dne 23. 3. 2016).
7. V nyní posuzovaném případě Ústavní soud dospěl k závěru, že výše předestřené zásady, na nichž je založeno řízení o určení výživného, porušeny nebyly. Ústavní soud je naopak toho názoru, že jak okresní soud, tak i krajský soud náležitě zjistily skutkový stav věci, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v průběhu řízení najevo a vycházely z dostatečného množství relevantních podkladů rozhodných pro posouzení otázky určení výše výživného stanoveného stěžovateli, přičemž svá rozhodnutí učiněná na základě takto zjištěného skutkového stavu řádně odůvodnily.
8. Ústavní soud předně nepřisvědčil námitce stěžovatele, že okresní soud nesprávně postupoval při určování výše jeho příjmů. Je pravdou, že v části rozsudku, kde okresní soud konstatuje příjmy stěžovatele za jednotlivá období let 2012 - 2015, se o pojistném na důchodové a zdravotní pojištění zmiňuje pouze ohledně roku 2012. Není však zřejmé, jaký vliv má tato skutečnost na výši stanoveného výživného, neboť okresní soud při výpočtu čistého měsíčního příjmu stěžovatele vycházel ze základu daně na jednotlivá období (tedy příjmy mínus výdaje, bez ohledu na platby životního, důchodového či zdravotního pojištění), který dělil dvanácti. Krajský soud k této odvolací námitce stěžovatele dovodil, že po doplnění dokazování a zhodnocení všech zjištěných skutečností je dán dostatečný podklad pro závěr, že i po zohlednění důchodového a zdravotního pojištění se příjem stěžovatele skutečně pohybuje okolo částky16 000 Kč měsíčně.
9. Další námitka stěžovatele se týkala vráceného daňového bonusu, tuto námitku však již řádně vypořádal ve svém rozsudku okresní soud, když uvedl, že k částkám uhrazeným stěžovatelem finančnímu úřadu včetně penále za neoprávněně čerpaný daňový bonus za rok 2012 nepřihlížel, neboť stěžovatel byl na skutečnost, že nemůže daňový bonus na děti uplatňovat, nežije-li s nimi ve společné domácnosti, upozorněn okresním soudem již v roce 2012 v souvislosti s uplatněnou slevou na dani na nezletilé za období roku 2011.
10. Naopak důvodná je námitka stěžovatele, že krajský soud nepřihlédl k jeho vyživovací povinnosti na syna J. V odůvodnění rozsudku okresního soudu se uvádí, že stěžovatel na výživu zletilého J. přispívá částkou 2 500 Kč měsíčně. Okresní soud v této souvislosti konstatoval, že s ohledem na ustálenou judikaturu nelze konstatovat zánik vyživovací povinnosti přiznáním invalidního důchodu, a vyživovací povinnost rodičů k postiženému J. trvá až do jeho smrti, popř. smrti výživou povinného rodiče. Jen pro úplnost Ústavní soud dodává, že na zletilého J. pobírala matka v době rozhodování okresního soudu příspěvek na péči ve výši 12 000 Kč, invalidní důchod ve výši 9 000 Kč a příspěvek na mobilitu ve výši 400 Kč měsíčně.
11. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku naopak uvedl, že stěžovateli vyživovací povinnost ke zletilému J. odpadla, čímž se možnosti a schopnosti stěžovatele vyživovat jeho ostatní děti zlepšily. Jakkoli tento závěr krajského soudu není správný [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2306/12 ze dne 13. 3. 2013 (N 43/68 SbNU 433)], nemá dle názoru Ústavního soudu vliv na správnost jeho úvah o výši stanoveného výživného, což je pro posuzovanou věc rozhodné. Krajský soud totiž promítl své úvahy ohledně skončení vyživovací povinnosti k zletilému J. pouze do závěrů týkajících se stanovení výživného pro zletilého P., kdy přisvědčil zvýšení výživného od poslední úpravy z částky 2 500 Kč na 2 700 Kč od 1. 12. 2013 a na 3 000 Kč od 1. 9. 2015, jak je provedl okresní soud. Ohledně zbývajících nezletilých dětí odůvodnil krajský soud zvýšení výživného oproti úpravě přijaté okresním soudem nástupem nezletilého V. ke středoškolskému studiu, ke kterému došlo v mezidobí, a zahájením povinné školní docházky ohledně nezletilého V. Jakkoli tedy krajský soud vycházel z nesprávného předpokladu, že vyživovací povinnost stěžovatele k zletilému J. skončila, nevyústila tato skutečnost při stanovení výživného na zletilého P. v jiný závěr, než k jakému dospěl předtím okresní soud (který k zániku vyživovací povinnosti přihlédl). V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že důvodem k jeho zásahu nemůže být sama skutečnost, že v řízení před obecnými soudy došlo k určitému pochybení, aniž by zároveň bylo možno dospět k závěru, že toto pochybení mělo, či alespoň mohlo mít, vliv na výsledek daného řízení ve vztahu ke stěžovateli. Jinými slovy, ne vždy musí každý procesní nedostatek vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, jak je tomu v posuzované věci, v kontextu celého procesu ústavněprávní roviny.
12. Tvrdí-li stěžovatel, že jeho vyživovací povinnosti ve svém součtu téměř dosahují výše jeho čistého měsíčního příjmu, Ústavní soud jednak poukazuje na rozpor mezi příjmy stěžovatele, z nichž vycházely při svém rozhodování soudy (16 000 Kč měsíčně) a stěžovatelem tvrzeným příjmem (11 800 Kč měsíčně), jednak znovu připomíná zákonná kritéria uvedená v §913 odst. 1 občanského zákoníku, mezi která nenáleží pouze hledisko stávajících majetkových (příjmových) poměrů rodiče, nýbrž i hledisko jeho výdělkových schopností a možností. Podle zákona není tedy rozhodná jen fakticita příjmů, nýbrž i hledisko možné úrovně příjmů s ohledem na schopnosti a možnosti rodiče dítěte. Je tedy povinností rodiče vyvinout maximální úsilí k zajištění výživy dítěte, což platí tím spíše v případě rodičovství ve vztahu ke čtyřem dětem.
13. V této souvislosti Ústavní soud podotýká, že odmítnutí této ústavní stížnosti nevylučuje možnost stěžovatele domáhat se změny stávající úpravy výživného. Rozhodnutí obecných soudů ohledně vyživovací povinnosti k nezletilým dětem totiž nemají povahu rozhodnutí absolutně konečných a tedy nezměnitelných, jak vyplývá i z §923 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje změnou poměrů.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu