ECLI:CZ:US:2018:2.US.3329.17.1
sp. zn. II. ÚS 3329/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Radoslava Seidla, zastoupeného Mgr. Milanem Vaňkátem, advokátem se sídlem Navrátilova 664/10, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 8. 2017, č. j. 8 Cmo 101/2017-41, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 10. 2017, jež splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
3. Stěžovatel se svou žalobou domáhá určení, že rozhodnutí Společenství vlastníků jednotek domu č.p. X1, X2 a X3 - P. (dále jen "vedlejší účastník"), o přijetí nových stanov, k jehož nahrazení došlo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2017, č. j. 79 Cm 107/2016-22, je neplatné. V rámci tohoto řízení, které je vedeno u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 79 Cm 47/2017, stěžovatel navrhl, aby soud dočasně vedlejšímu účastníku zakázal jednat podle žalobou napadeného rozhodnutí. Svůj návrh na nařízení předběžného opatření stěžovatel odůvodnil tvrzením, že nařízením předběžného opatření bude zamezeno nutnosti zahajovat po každém shromáždění vedlejšího účastníka řízení dle §1209 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů,(dále jen "občanský zákoník"), a že v případě rozhodnutí o neplatnosti či zrušení nových stanov budou jednání vedlejšího účastníka učiněná na podkladě těchto stanov neplatná, čímž dojde ke vzniku škod na straně vedlejšího účastníka. Nutnost prozatímní úpravy poměrů stěžovatel spatřoval též v nesouladu předmětných stanov se zákonem a dobrými mravy a v nedodržení náležitého postupu při jejich schvalování.
4. O návrhu stěžovatele na nařízení předběžného opatření bylo rozhodnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2017, č. j. 79 Cm 47/2017-23, jímž byl tento návrh zamítnut. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že tvrzení stěžovatele stran potřeby zatímní úpravy poměrů účastníků předběžným opatřením jsou irelevantní a stěžovatelova argumentace ohledně údajného rozporu napadeného rozhodnutí s dobrými mravy a nedodržení správného postupu při schvalování stanov je argumentací k věci samé, nikoli k potřebě prozatímní úpravy poměrů účastníků.
5. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 8. 2017, č. j. 8 Cmo 101/2017-41, neboť odvolací soud shledal rozhodnutí soudu prvního stupně co do výsledku správným, byť stěžovateli (odvolateli) přisvědčil v tom, že rozhodnutí soudu prvního stupně není dostatečně odůvodněno, není dostatečně přesvědčivé a soud prvního stupně řádně neřešil, zda jsou splněny některé podmínky pro nařízení předběžného opatření. Odvolací soud poukázal na to, že v nyní posuzovaném případě vyplývá možnost nařízení předběžného opatření z §1209 odst. 1 občanského zákoníku, z jehož znění se podává, že návrh ve věci samé, jakož i návrh na vyslovení dočasného zákazu jednání podle napadeného rozhodnutí, může podat pouze přehlasovaný vlastník jednotky, je-li pro to důležitý důvod. Stěžovatel však dle názoru odvolacího soudu neosvědčil minimálně to, že je přehlasovaným vlastníkem jednotky, neboť z obsahu spisu je zřejmé, že v nyní posuzované věci k hlasování o tzv. nových stanovách vůbec nedošlo, když k nahrazení projevu vůle společenství k přijetí tzv. nových stanov došlo za splnění podmínek podle §1209 odst. 2 občanského zákoníku rozhodnutím soudu, které je pravomocné a jako rozhodnutí ve statusové věci je závazné pro každého.
III.
6. Rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu, který dospěl k závěru, že na stěžovatele nelze hledět jako na přehlasovaného vlastníka jednotky ve smyslu §1209 odst. 1 občanského zákoníku, je založeno na extrémní aplikaci a interpretaci práva, jež je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a dosahuje intenzity vyžadující zásah Ústavního soudu. Tento zásah Ústavního soudu je dle názoru stěžovatele nutný již nyní, neboť rozhodnutí odvolacího soudu o návrhu na nařízení předběžného opatření předjímá též rozhodnutí ve věci samé (zamítnutí žaloby pro nedostatek aktivní legitimace stěžovatele). Stěžovatel rozhodnutí odvolacího soudu dále vytkl, že toto rozhodnutí není dostatečně odůvodněno, neboť odvolací soud se v něm nevypořádal s tím, proč v nyní posuzovaném případě analogicky neaplikoval závěry plynoucí ze stěžovatelem v ústavní stížnosti blíže specifikované judikatury Nejvyššího soudu týkající se výkladu pojmu "přehlasovaný vlastník", ačkoli tak dle názoru stěžovatele učinit měl.
IV.
7. Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné požadavky, přezkoumal napadené rozhodnutí, načež shledal, že ústavní stížnost představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz/).
9. Nyní posuzovaná ústavní stížnost spočívá v nesouhlasu stěžovatele s rozhodnutím odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, který zamítl návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření. Ústavní soud proto považuje za nutné připomenout, že v případě přezkumu rozhodnutí o předběžných opatřeních používá tzv. omezený test ústavnosti, tedy přezkum spočívající pouze v posouzení kritérií, zda rozhodnutí mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), zda bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a zda není projevem svévole (čl. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny; viz nález Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1263/16, pod bodem 21). Posouzení vlastních podmínek pro vydání předběžného opatření, příp. pro zamítnutí návrhu na jeho vydání, které závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu, přísluší výhradně civilnímu soudu. Ústavní soud tedy závěry soudů z pozice další instance věcně nepřezkoumává. Předběžná opatření navíc zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť se při jejich vydávání nerozhoduje definitivně o právech a povinnostech účastníků, ale jde o opatření mající jen dočasný dosah. Účel předběžného opatření tedy spočívá v zatímní úpravě práv a povinností, což nevylučuje, že ochrana práv účastníka řízení bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2015, sp. zn. I. ÚS 2903/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 1942/16).
10. Ústavní soud proto přezkoumal v intencích omezeného testu ústavnosti nyní napadené rozhodnutí odvolacího soudu a shledal, že bylo vydáno na základě zákona [§102 ve spojení s §75c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád")], a příslušným orgánem (ve smyslu pravomoci obecných soudů rozhodovat spory a jiné právní věci vyplývající z poměrů soukromého práva dle §7 odst. 1 občanského soudního řádu a na základě věcné a místní příslušnosti odvolacího soudu, založené §10 odst. 1 občanského soudního řádu a §85 odst. 1 téhož zákona).
11. V právě souzené věci bylo stěžejní (i s ohledem na charakter námitek uplatněných v ústavní stížnosti) odpovědět na otázku, zda v rozhodnutí o zamítnutí návrhu na nařízení předběžného opatření, resp. v potvrzení takového rozhodnutí odvolacím soudem, nelze spatřovat projev svévole. Ústavní soud tedy přezkoumal odůvodnění napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že odvolací soud logicky, srozumitelně a přesvědčivě vyložil důvody, které jej vedly k potvrzení zamítavého rozhodnutí soudu prvního stupně.
12. Jak je patrné z ústavní stížnosti, je její podstatou zejména nesouhlas stěžovatele s tím, jak odvolací soud interpretoval ustanovení §1209 odst. 1 občanského zákoníku. Podle tohoto ustanovení platí, že "[j]e-li pro to důležitý důvod, může přehlasovaný vlastník jednotky nebo i společenství vlastníků, pokud je vlastníkem jednotky, navrhnout soudu, aby o záležitosti rozhodl; v rámci toho může též navrhnout, aby soud dočasně zakázal jednat podle napadeného rozhodnutí. Není-li návrh podán do tří měsíců ode dne, kdy se vlastník jednotky o rozhodnutí dozvěděl nebo dozvědět mohl, jeho právo zaniká." Jak již bylo uvedeno shora, dospěl odvolací soud v nyní posuzované věci k závěru, že nejsou splněny podmínky pro nařízení předběžného opatření dle právě citovaného ustanovení, neboť na stěžovatele nelze hledět jako na přehlasovaného vlastníka jednotky za situace, kdy k hlasování o přijetí nových stanov vedlejšího účastníka vůbec nedošlo, když k nahrazení rozhodnutí shromáždění vedlejšího účastníka o jejich přijetí došlo rozhodnutím soudu (usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2017, č. j. 79 Cm 107/2016-22). Takový výklad předmětného ustanovení má Ústavní soud za logický, nikoli za svévolný či stojící v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, což by jedině mohlo odůvodnit jeho kasační zásah. Na tomto závěru není způsobilé nic změnit ani tvrzení stěžovatele stran údajného rozporu závěru odvolacího soudu s judikaturou Nejvyššího soudu, na kterou stěžovatel odkazuje ve své ústavní stížnosti. To proto, že tato judikatura na nyní souzenou věc přímo nedopadá, čehož si je stěžovatel ostatně vědom. Otázkou, zda by závěry plynoucí z této judikatury měly být analogicky aplikovány i v nyní souzené věci, která je skutkově i právně odlišná od případů touto judikaturou řešených (když nyní nejde o situaci, kdy by žalobou napadené rozhodnutí shromáždění bylo přijato v nepřítomnosti stěžovatele proto, že mu nebyla řádně a včas doručena pozvánka na shromáždění, ale o situaci, kdy k hlasování na shromáždění vůbec nedošlo pro jeho neusnášení se schopnost a k přijetí stanov došlo z toho důvodu rozhodnutím soudu), pak Ústavní soud ze své pozice není oprávněn se zabývat, neboť toto posouzení náleží výhradně civilním soudům.
13. Ústavní soud pro úplnost dodává, že jeho zásah nemůže být v situaci, kdy dosud nebylo rozhodnuto ve věci samé, ale toliko o návrhu na nařízení předběžného opatření, nad to odůvodněn ani tvrzením, že rozhodnutí odvolacího soudu předjímá rozhodnutí ve věci samé. To proto, že dospějí-li soudy i při rozhodování ve věci samé k závěru, že na stěžovatele nelze hledět jako na přehlasovaného vlastníka, a tudíž mu nesvědčí aktivní legitimace k podání žaloby, pak bude stěžovatel oprávněn obrátit se na dovolací soud a žádat, aby posoudil, zda takový závěr soudů nižších stupňů je či není souladný s jeho dřívější judikaturou týkající se výkladu pojmu "přehlasovaný vlastník", neboť přípustnost dovolání proti rozhodnutí ve věci samé není v nyní souzeném případě dle §238 občanského soudního řádu vyloučena. Jakýkoli závěr Ústavního soudu v této otázce by byl proto navíc předčasný.
V.
14. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2018
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu