ECLI:CZ:US:2018:2.US.3354.17.1
sp. zn. II. ÚS 3354/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Martina Prchala, zastoupeného Mgr. Ing. Antonínem Továrkem, advokátem, sídlem tř. Kpt. Jaroše 1844/28, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. srpna 2017 č. j. 20 Cdo 3286/2017-756, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 27. února 2017 č. j. 40 Co 577/2016-697 a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. srpna 2016 č. j. 51 EXE 3541/2011-665, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení a Ervina Schlesera, Ing. Jiřího Švarce a Ing. Miroslava Hansmana, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud v Olomouci (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 24. 8. 2016 č. j. 51 EXE 3541/2011-665 zastavil co do částky 4 200 000 Kč exekuci vedenou na majetek vedlejších účastníků řízení (povinných) podle dohody o splnění pohledávky se svolením k přímé vykonatelnosti sepsané formou notářského zápisu dne 17. 1. 2008, jehož součástí byla smlouva o půjčce; ve zbytku návrh vedlejších účastníků řízení na zastavení exekuce zamítl.
3. K odvolání stěžovatele (oprávněného) Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 27. 2. 2017 č. j. 40 Co 577/2016-697 rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Soudy obou stupňů se ve shodě se závazným právním názorem vysloveným v předcházejícím kasačním usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015 č. j. 26 Cdo 4188/2014-508 zabývaly především otázkou charakteru směnky vystavené v Brně rovněž dne 17. 1. 2008 znějící na částku 4 450 000 Kč (dále jen "předmětná směnka"). Mezi účastníky řízení bylo sporné, zda předmětná směnka byla vystavena jako zajišťovací instrument ke smlouvě o půjčce nebo zda její vystavení s půjčkou přímo nesouviselo. Po doplnění dokazování dospěly soudy k závěru, že předmětná směnka měla charakter zajišťovací směnky, přičemž byla prostředkem zajištění závazku z půjčky. Soudy neuvěřily tvrzení stěžovatele, že směnka měla zajišťovat případnou náhradu škody vzniklou stěžovateli v souvislosti s půjčkou. Soudy uzavřely, že bylo-li prokázáno, že vedlejší účastníci řízení vrátili stěžovateli částku ve výši 4 200 000 Kč, jež byla započtena jako plnění na směnku, ubránili se nařízené exekuci, a proto muselo být exekuční řízení v rozsahu proplacení směnky zastaveno, neboť stěžovateli jakožto oprávněnému může z ekonomického hlediska náležet plnění pouze jednou.
4. Následné dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2017 č. j. 20 Cdo 3286/2017-756 odmítnuto. Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatelova (obsáhlá) argumentace nemohla založit přípustnost dovolání, protože jejím prostřednictvím stěžovatel zpochybňoval hodnocení důkazů provedené oběma soudy, což však dovolacím důvodem podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 není. Ačkoliv tedy dovolatel své námitky zformuloval do čtrnácti otázek, na jejichž vyřešení podle jeho názoru záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu, v posuzované věci netvrdil žádné skutečnosti rozhodné pro dovolací řízení, když podstata těchto námitek spočívala v jeho nesouhlasu se skutkovými závěry odvolacího soudu a nezávisela na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Soudům vytýká, že skutková zjištění, která vedla ke změně jejich rozhodnutí v jeho neprospěch, opřely výlučně o účastnické výslechy vedlejších účastníků a stěžovateli znemožnily účinně se proti jejich tvrzení bránit. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na toliko podpůrné postavení výslechů účastníků řízení mezi ostatními důkazními prostředky a dovozuje, že nemohly být samy o sobě dostatečným důkazem k prokázání jakéhokoliv tvrzení. Uvádí, že žádné další důkazy, z nichž by vyplynul zajišťovací charakter směnky, nebyly v řízení provedeny. Soudy proto pochybily, když svá zjištění vystavěly pouze na opakovaných výsleších vedlejších účastníků, které byly navíc podle názoru stěžovatele nevěrohodné. Soudy se rovněž nevěnovaly zásadním logickým rozporům v tvrzeních vedlejších účastníků a ignorovaly jejich předchozí účastnické výpovědi. Porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu spatřuje i v rozhodnutí Nejvyššího soudu, který se měl jeho dovoláním věcně zabývat a zejména měl prověřit postup soudů při procesu zjišťování skutkového stavu, což byla podle stěžovatele otázka právního posouzení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Jak již Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, jeho základním úkolem podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností soudů. Ve své činnosti musí totiž respektovat jeden ze základních principů právního státu, dle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny). Do rozhodovací činnosti soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutím porušena základní práva a svobody.
8. Stěžovatel soudům vytýká, že svůj skutkový závěr o zajišťovacím charakteru směnky učinily pouze na základě účastnických výpovědí, které jsou však podle jeho názoru nevěrohodné, a neopřely jej o žádné další důkazy. K tomu Ústavní soud podotýká, že výslech účastníka je podle §125 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jedním z řady v úvahu přicházejících důkazních prostředků a musí být hodnocen jako každý jiný důkaz ad hoc s tím, že eventuální závěr o míře spolehlivosti, významnosti, věrohodnosti apod. z něj získaných poznatků je až součástí jeho hodnocení podle §132 o. s. ř. [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2568/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 20/48 SbNU 213); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Jde-li o stěžovatelem zpochybňovanou důkazní sílu účastnické výpovědi, musí Ústavní soud konstatovat, že z žádného ustanovení občanského soudního řádu neplyne, že by - v rámci hodnocení důkazů - poznatky výslechem účastníků získané musely vždy nutně být pro soud a priori méně spolehlivé, méně významné, nevěrohodné apod., nežli poznatky dovozené z jiného důkazního prostředku. V posuzované věci sloužila účastnická výpověď toliko k prokázání sporného tvrzení ohledně charakteru směnky (ostatní skutečnosti byly v řízení prokazovány dalšími důkazy), o čemž byli účastníci řízení okresním soudem informováni. V rámci zásady volného hodnocení důkazů potom okresní soud jejich účastnickou výpověď hodnotil ve vztahu ke konkrétním tvrzením a porovnával její pravdivost. V tomto postupu nelze spatřovat porušení práva na soudní ochranu.
9. Argumentace stěžovatele, podle níž měly soudy dospět k jiným zjištěním ohledně charakteru předmětné směnky, totiž že nezajišťovala půjčku, nýbrž se týkala případných nároků na náhradu škody v souvislosti s půjčkou, pak není ničím jiným, než polemikou s hodnocením důkazů. Přitom platí, jak již bylo naznačeno výše, že hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady vyplývající z §132 o. s. ř. respektovány.
10. Ústavní soud žádný zásah do základních práv a svobod stěžovatele v nyní posuzované věci neshledal, neboť z napadených rozhodnutí dostatečně plyne, že se soudy danou věcí pečlivě zabývaly a vyložily, na základě jakých skutkových zjištění dospěly k učiněným právním závěrům. Soudy tak dle přesvědčení Ústavního soudu v odůvodnění napadených rozhodnutí naprosto jasně a zřetelně vyložily, jakými úvahami byly vedeny a na základě jakých skutečností shledaly důvod pro svá rozhodnutí. Odůvodnění a skutkové závěry vyslovené v napadených rozhodnutích tedy považuje Ústavní soud za ústavně konformní, srozumitelná a nemá důvod je zpochybňovat.
11. Ústavní soud nesdílí ani výhrady stěžovatele vůči postupu Nejvyššího soudu při hodnocení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. S ohledem na své postavení by mohl (a musel) Ústavní soud napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby vykazovalo rysy protiústavnosti, a to např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné, ústavní úrovně dosahující vady vytyčené ustálenou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 a v něm citovanou judikaturu). V nyní posuzované věci má však Ústavní soud za to, že Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí srozumitelně objasnil, proč nepovažoval stěžovatelem nastolené otázky, které spočívaly v jeho nesouhlasu se skutkovými závěry, za přípustný dovolací důvod vymezený v §241a odst. 1 o. s. ř., ve spojení s §237 o. s. ř., jímž může být jen vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. února 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu