ECLI:CZ:US:2018:2.US.3365.17.1
sp. zn. II. ÚS 3365/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Luďka Němce, zastoupeného JUDr. Janou Bodlákovou, advokátkou, se sídlem Cihelní 14, Karlovy Vary, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 2. 2015, č. j. 64 Co 20/2015-78, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. 29 Cdo 3185/2015, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí krajského soudu, neboť má zato, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, princip rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3, právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")a zásada, že základní práva a svobody mohou být omezeny jen zákonem a povinnosti mohou být ukládány také jen zákonem.
2. Ústavní soud konstatuje, že z obsahu ústavní stížnosti je patrné, že stěžovatel implicitně napadá rovněž v záhlaví citované usnesení Nejvyššího soudu, od jehož doručení ostatně počítá lhůtu k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud se proto v souladu se svou judikaturou (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004, str. 125) zabýval též usnesením Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti, resp. k odstranění vad podání.
3. Z ústavní stížnosti, jakož i z rozhodnutí citovaných v záhlaví, vyplývá, že Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 10. 11. 2014, č. j. 16 C 207/2014-52, zamítl žalobu insolvenční správkyně o vydání částky, kterou žalovaný (nyní stěžovatel) jako soudní exekutor vymohl v exekuci proti dlužnici Heleně Radičové v době, kdy již proti ní bylo vedeno insolvenční řízení, a tyto prostředky si stěžovatel započítal na náklady exekuce. Okresní soud takto rozhodl, neboť dospěl k závěru, že stěžovatel jako soudní exekutor se při vedení exekuce nedopustil žádného nezákonného postupu, přičemž oprávnění vést exekuci zaniklo až poté, co byla exekuce zastavena. Dále okresní soud považoval významné, že povinnost porušila JUDr. Jiřina Škáchová, když jako schovatelka vyplatila stěžovateli sporné peníze tvořící předmět exekuované pohledávky dlužnice nikoliv neprodleně, nýbrž až po zahájení insolvenčního řízení. Na druhou stranu se tak stalo ale ještě před tím, než byl vůbec ustanoven předběžný insolvenční správce.
4. K odvolání žalobkyně krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem prvostupňový rozsudek změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit insolvenční správkyni do majetkové podstaty dlužnice Heleny Radičové částku 117.181,20 Kč s úroky z prodlení (výrok I) a výroky II a III rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud nejprve odkázal na ustanovení §46 odst. 7 exekučního řádu (resp. do 31. 12. 2012 na §46 odst. 6 exekučního řádu), podle něhož platí, že je-li exekuční řízení podle zvláštního právního předpisu přerušeno nebo zvláštní právní předpis stanoví, že exekuci nelze provést, exekutor nečiní žádné úkony, jimiž se provádí exekuce. Insolvenčnímu správci nebo v rámci likvidace dědictví do likvidační podstaty exekutor vydá bezodkladně jím vymožené plnění. Nemožnost odečíst náklady exekuce pak podle krajského soudu jednoznačně vyplývá například z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3182/2014. V něm Nejvyšší soud dovodil, že soudní exekutor je povinen po zahájení insolvenčního řízení na majetek povinného vydat do majetkové podstaty úpadce jím v exekuci vymožené plnění bez odpočtu nákladů exekuce a jako věřitel úpadce náklady exekuce (tedy svoji pohledávku) přihlásit do insolvenčního řízení. Ostatně i podle §109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona je provádění exekuce - tedy i započítání na náklady exekuce oproti majetku dlužníka - po zahájení insolvenčního řízení nepřípustné. Skutečnost, že exekutorovi byla pohledávka na náhradu nákladů exekuce přiznána pravomocným soudním rozhodnutím, nemění nic na tom, že po zahájení insolvenčního řízení si exekutor tuto pohledávku nemůže sám vymoci, ale musí jí přihlásit do insolvenčního řízení.
5. Následné dovolání stěžovatele bylo v záhlaví citovaným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Z ústavní stížností napadeného rozsudku se podává (a stěžovatel tyto údaje v ústavní stížnosti nijak nezpochybňuje), že insolvenční řízení bylo zahájeno dne 6. 9. 2011 a stěžovatel prostředky, jinak představující exekucí vymožené plnění, získal až dne 26. 9. 2011. Exekuce tak nemohla skončit pro vymožení pohledávky, neboť než se tak událo, bylo zahájeno insolvenční řízení a stěžovatel měl povinnost - byť by v dané chvíli ještě nebyl ustanoven insolvenční správce - (posléze) plnění, jež se mu dostalo v mezidobí do dispozice, vydat do majetkové podstaty úpadce a náklady exekuce jako věřitel přihlásit jako pohledávku za dlužnicí. Ostatně až poté, co stěžovatel sporné prostředky získal do své dispozice, věděl, jaké úkony k tomu vedoucí musel učinit a teprve tehdy by mohl své náklady (i jen s ohledem na náhradu hotových výdajů) vyčíslit a mohl by uzavřít, že byla vymožena jak pohledávka s příslušenstvím, tak náklady exekuce, a že tedy zaniklo jeho pověření k provedení exekuce, a proto musí být zastavena. K tomu už ale díky započatému insolvenčním řízení dojít nemohlo a stěžovatel měl tedy postupovat, jak shora uvedeno. Z toho také vyplývá, že stěžovatelovy úvahy o aplikaci institutu bezdůvodného obohacení či úvahy o tom, že vlastně nebyl v postavení exekutora, nýbrž "obyčejného veřitele", jenž nemusí vydat do majetkové podstaty jemu poprávu plněnou pohledávku získanou před zahájením insolvenčního řízení, jsou tak zcela nepřiléhavé. Naopak krajský soud v ústavní stížností napadeném rozsudku správně poznamenal, že zjišťováním a započítávání nákladů exekuce stěžovatel vedl exekuci, a to v situaci, kdy tak pro běžící insolvenční řízení činit již nemohl.
9. Výjimku z tohoto pravidla částečně představuje ustanovení §46 odst. 7 exekučního řádu (věta druhá), podle něhož si exekutor smí za plnění, které již vymohl - to znamená, má je ve své dispozici - odečíst náklady exekuce před tím, než toto plnění vydá do majetkové (likvidační) podstaty [srov. k tomu též přiměřeně např. kasační usnesení Nejvyššího soudu z 19. 10. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3541/2016 reagující na nález Ústavního sp. zn. IV. ÚS 378/16 ze dne 6. 9. 2016]. Takové skutkové okolnosti v právě projednávané věci ale - jak zřetelně vyplývá i ze shora uvedené rekapitulace - nenastaly, neboť stěžovatel plnění od schovatelky obdržel až po zahájení insolvenčního řízení (ostatně sám stěžovatel uvedený nález vůbec argumentačně nevyužívá). V právě projednávané věci tak nenastala ani situace - tvořící skutkové okolnosti, jež vyústily v citovaný nález - že by stěžovatel byl činný v rámci insolvenčního řízení na základě souhlasu insolvenčního soudu a že by si za takto schválenou činnost nemohl odečíst své náklady s touto činností spojené.
10. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí, v nichž obecné soudy stěžovateli uložily povinnost vydat do majetkové podstaty celou částku získanou během insolvenčního řízení, jsou z ústavního hlediska akceptovatelná. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu