ECLI:CZ:US:2018:2.US.3368.17.1
sp. zn. II. ÚS 3368/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Štěpa, zastoupeného Mgr. Janem Hoškem, advokátem, AK se sídlem Sokolovská 980, Strakonice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017 č. j. 22 Cdo 525/2017-1508, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2016 č. j. 27 Co 286/2015-1376 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 30. 1. 2015 č. j. 5 C 378/2008-884, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že postupem Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ byla porušena jeho ústavní práva, a to zejména právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, právo na rovnost lidí v právech a na rovnost účastníků řízení. Navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Krajského soudu v Praze a rozsudek Okresního soudu Praha-západ.
2. Okresní soud Praha-západ rozhodl rozsudkem ze dne 30. 1. 2015 č. j. 5 C 378/2008-884 o vypořádání společného jmění manželů (stěžovatele a jeho bývalé manželky), jejichž manželství bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 25. 6. 2008 č. j. 5 C 132/2007-45, který nabyl právní moci dne 15. 8. 2008. Proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ podali žalobce i žalovaná odvolání. Oba odvolatelé shodně namítali určité skutečnosti, stěžovatel mj. dále opakoval své výhrady vůči hodnocení znaleckých posudků a žádal vypracování revizního posudku, uplatňoval řadu procesních námitek proti procesnímu postupu soudu prvního stupně, které vytýkal i v průběhu řízení před soudem prvního stupně, a opakovaně uplatňoval i námitku podjatosti soudkyně. Krajský soud v Praze jako soud odvolací, aniž však zohlednil tyto námitky stěžovatele, změnil rozsudkem ze dne 31. 3. 2016 č. j. 27 Co 286/2015-1376 rozhodnutí soudu prvního stupně. Stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním. Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 7. 2017 č. j. 22 Cdo 525/2017-1508 dovolání stěžovatele odmítl. Rozsudek Okresního soudu Praha-západ, rozsudek Krajského soudu v Praze a usnesení Nejvyššího soudu napadá stěžovatel ústavní stížností.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Ústavní soud zdůrazňuje, že se cítí být vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je mj. odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci. Výjimkou jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v nauce a v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakovaně uplatňuje, že ve věci nebyl pořízen zvukový záznam z jednání, čímž bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces. Dále pak znovu namítá podjatost soudkyně soudu prvního stupně, zpochybňuje hodnocení znaleckých posudku soudů prvního i druhého stupně a má námitky proti neprovedení revizního znaleckého posudku.
7. Ústavní soud po zhodnocení námitek obsažených v ústavní stížnosti nedospěl k závěru, že by napadené rozhodnutí vykazovalo výše uvedené znaky protiústavnosti, které by odůvodňovaly zásah do pravomoci obecných soudů. Posuzovaná ústavní stížnost je pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním námitek již uplatněných v předchozích řízeních. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního. Argumentace stěžovatele nedosahuje potřebné ústavněprávní dimenze. Stížnost, ve které stěžovatel namítá pochybení obecného soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat jako zjevně neopodstatněnou. Stěžovatel nesprávně předpokládá, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu.
8. Soud prvního i druhého stupně a stejně tak i Nejvyšší soud podrobně reagovaly na všechny námitky a tvrzení stěžovatele a ve svých rozhodnutích se s nimi vypořádaly. Napadená rozhodnutí tak obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění svých závěrů, které jsou plně v souladu se zákonem, konstantní judikaturou i ústavními principy. Nad rámec toho Ústavní soud připomíná, že v otázce tvrzené podjatosti soudkyně prvního stupně měl stěžovatel k dispozici vedle ostatních procesních prostředků i žalobu pro zmatečnost [§229 odst. 1 písm. e) z. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád]. Nelze přisvědčit argumentu stěžovatele, že by soudy při stejném obsazení logicky rozhodly shodně jako ve sporu o vypořádání společného jmění manželů, tedy námitku by posoudily jako nedůvodnou.
9. Z těchto důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu