ECLI:CZ:US:2018:2.US.3381.17.1
sp. zn. II. ÚS 3381/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti NUTRIX COMPANY Ltd., sídlem 15 Agiou Pavlou Street, Ledra House, Agios Andreas, PC 1105 Nikósie, Kyperská republika, zastoupené JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem, sídlem Štěpánská 653/17, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. července 2017 č. j. 32 Cdo 547/2017-508, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. ledna 2013 č. j. 5 Cmo 593/2012-24 8 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. října 2012 č. j. 28 Cm 80/2004-213, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) Bank Tejarat, sídlem 130 Teleghani Avenue, Teherán, Islámská republika Írán a 2) Bank Markazi, sídlem 11365 Ferdowsi Avenue, Teherán, Islámská republika Írán, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a zásada rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 4. 10. 2012 č. j. 28 Cm 80/2004-213 zastavil řízení, v němž se stěžovatelka domáhala zaplacení částky ve výši 21 670 155,22 USD s příslušenstvím (výrok I.). Výrokem II. a III. uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejším účastníkům řízení náhradu nákladů řízení (prvnímu vedlejšímu účastníkovi ve výši 122 545 Kč; druhému vedlejšímu účastníkovi ve výši 122 245 Kč). Výrokem IV. rozhodl o vrácení části soudního poplatku ve výši 800 000 Kč stěžovateli. Důvodem pro zastavení řízení byl nedostatek pravomoci českých soudů k projednání věci, neboť žalovaná pohledávka nebyla pohledávkou soukromého práva a pravomoc českých soudů nemohla být dovozena ani z dalších tvrzení stěžovatelky. Městský soud k tomu uvedl, že měl-li by stěžovatelkou uplatněný nárok původ v mezistátních smlouvách [Dlouhodobé obchodní dohodě mezi vládou ČSSR a Císařskou vládou Íránu ze dne 13. 5. 1977 (dále jen "mezivládní obchodní dohoda") a Dlouhodobé platební dohodě mezi vládou ČSSR a Císařskou vládou Íránu rovněž ze dne 13. 5. 1977 (dále jen "mezivládní platební dohoda")], nemohlo by jít o žádný z nároků, které podle §7 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přísluší projednávat českým soudům. I kdyby mohl být tvrzený nárok stěžovatelky posouzen jako nárok vyplývající z obchodních vztahů, nebyla by dána pravomoc českých soudů, neboť ta je podle §37 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním"), založena jen v případě, je-li dána jejich příslušnost. Příslušnost soudů však nevyplynula ani z §86 odst. 2 o. s. ř., podle něhož je možno proti tomu, kdo nemá jiný příslušný soud v České republice, uplatnit majetková práva u soudu, v jehož obvodu má majetek, ani z §87 odst. 1 písm. b) o. s. ř. v rozhodném znění [pozn. nyní jde o §87 písm. b) o. s. ř.], podle něhož je vedle obecného soudu žalovaného, popřípadě vedle soudu uvedeného v §85a o. s. ř., k řízení příslušný také soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu újmy.
3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 8. 1. 2013 č. j. 5 Cmo 593/2012-248 rozhodnutí městského soudu ve výroku o zastavení řízení a vrácení soudního poplatku potvrdil. Změnil jej ve výrocích o náhradě nákladů řízení tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit každému z vedlejších účastníků řízení částku ve výši 19 239 Kč. Vrchní soud ve shodě s městským soudem dospěl k závěru o nedostatku pravomoci českých soudů k projednání věci. K tomu zopakoval, že vycházel-li uplatněný nárok z mezivládních ujednání (mezivládní obchodní dohody a mezivládní platební dohody), nemůže jít o věc řešitelnou v civilním soudním řízení. Dovolávala-li se stěžovatelka pohledávky, kterou měl mít první vedlejší účastník za obchodní společností Československá obchodní banka, a. s. z důvodu bankovní záruky (dokumentárního akreditivu), tedy aktu soukromého práva, ani zde nebylo možno shledat pravomoc českých soudů, neboť žádná konkrétní pohledávka nebyla v řízení osvědčena, a proto nebylo možno ani dovodit, že by měl první vedlejší účastník řízení v České republice majetek v podobě pohledávky (§86 odst. 2 o. s. ř.). U druhého vedlejšího účastníka řízení pak nebyl stěžovatelem tvrzen vůbec žádný majetek nacházející se na území České republiky. Vrchní soud rovněž neshledal, že by bylo možno dovodit příslušnost soudu danou na výběr podle §87 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
4. Následné dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2017 č. j. 32 Cdo 547/2017-508 odmítnuto jako nepřípustné. Nejvyšší soud se věnoval jednotlivým stěžovatelkou formulovaným otázkám z hlediska jejich přípustnosti i důvodnosti. Nejvyšší soud konstatoval, že u některých otázek stěžovatelka vůbec neuvedla, v čem spatřuje předpoklad přípustnosti, přičemž někde zcela rezignovala i na formulování otázky, která dosud nebyla Nejvyšším soudem řešena [např. ohledně závěru vrchního soudu, že stav nejistoty vůči existenci pohledávky za zdejším dlužníkem lze považovat za stav vylučující místní příslušnost podle §86 odst. 2 o. s. ř. nebo ohledně dalšího jeho závěru, podle něhož žalobní tvrzení neumožňují dovodit, že žalobou uplatněný nárok je nárokem na náhradu škody, což by zakládalo místní příslušnost soudu na výběr danou podle §87 písm. b) o. s. ř. a tudíž i pravomoc soudů České republiky]. U některých otázek Nejvyšší soud dovodil, že rozhodnutí vrchního soudu na jejich řešení nespočívá, resp., že vrchní soud závěry, jež stěžovatel napadá dovoláním, nevyslovil (např. otázka vztahů, které mají z hlediska §7 o. s. ř. soukromoprávní povahu, ale které se částečně opírají o mezivládní obchodní a platební dohody nebo otázka, zda pravomoc českých soudů může být založena jen podle zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním). Některé otázky pak byly podle Nejvyššího soudu vyřešeny v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu (např. otázka vztahu mezi občanským soudním řádem a zákonem o mezinárodním právu soukromém a procesním).
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím a vyslovuje přesvědčení, že soudy aplikovaly právní předpisy svévolně, resp., že je interpretovaly způsobem, který je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Domnívá se, že soudy neměly po více než osmi letech od podání žaloby řízení zastavit. V této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 487/04 (N 208/47 SbNU 667). Dále soudům vytýká, že umožnily manipulaci s plnými mocemi a připustily, aby za vedlejší účastníky řízení jednali advokáti bez náležité plné moci, což považuje za porušení zásady rovnosti účastníků řízení. Stěžovatelka rovněž zastává názor, že její dovolání bylo přípustné a dovolací důvody řádně vymezil. V postupu Nejvyššího soudu spatřuje přílišný formalismus. Podle stěžovatelky je pravomoc českých soudů dána vždy, když se opírá o mezinárodní právo veřejné, protože to vyplývá ze zásady suverenity. Nebylo cílem vnitrostátních právních předpisů, aby se Česká republika této pravomoci vzdala. Stěžovatelka dále popisuje průběh předchozího řízení, obsah napadených rozhodnutí, přičemž se věnuje i rekapitulaci skutkového a právního základu sporu a rovněž rozvíjí svůj právní názor na pravomoc českých soudů v posuzované věci. Stěžovatelka konečně rozebírá i svoje dovolání a citací jeho pasáží k jednotlivým nastoleným právním otázkám dovozuje, že bylo dostatečně jasně a řádně zformulováno.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud úvodem podotýká, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů, čehož si je stěžovatelka vědoma. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky.
8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Stěžovatelka sice podala obsáhlejší ústavní stížnost, avšak její podstatnou část tvoří pouze rekapitulace soudních rozhodnutí a popis skutkových a právních zjištění. Z ústavní stížnosti vyplývá zejména nesouhlas se závěrem o nedostatku pravomoci českých soudů k projednání věci. Vlastní ústavněprávní argumentace stěžovatelky je však poměrně omezená.
10. Stěžovatelka nejprve poukazovala na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 487/04, podle něhož mělo být právo stěžovatelky na přístup k soudu, když po třinácti letech došlo k zastavení řízení, zachováno. Lze dát zapravdu stěžovatelce v tom, že byť v nyní posuzovaném případě bylo řízení zastaveno po kratší době, i přesto je doba osmi let od podání žaloby do vydání prvostupňového rozhodnutí o zastavení řízení značná. Nicméně potřebu aplikace závěrů podávajících se z citovaného nálezu na nyní posuzovanou věc Ústavní soud neshledává. Jednak časový moment byl v citovaném nálezu užit pouze podpůrně, jednak na rozdíl od stávající věci nešlo o spor s mezinárodním prvkem, nýbrž o práva zaměstnance vyplývající ze služebního poměru, což právo na přístup k soudu daleko více zvýrazňovalo.
11. Namítala-li stěžovatelka formalistický přístup Nejvyššího soudu k jejímu dovolání, Ústavní soud tuto výtku nesdílí. Posouzení přípustnosti dovolání je zásadně věcí Nejvyššího soudu. Ústavní soud do otázek souvisejících s přípustností dovolání zasahuje pouze ve výjimečných situacích, kdy je postup Nejvyššího soudu při posuzování přípustnosti skutečně přehnaně formalistický a ve svém důsledku zakládá zásah do základních práv a svobod. O takový případ však nejde. Nejvyšší soud se poměrně podrobně věnoval všem stěžovatelkou nastoleným otázkám a jasně a srozumitelně vyjádřil, proč nelze její dovolání považovat za přípustné.
12. Soudy dospěly k závěru, že jejich pravomoc k projednání a rozhodnutí věci není možno dovodit, neboť pokud stěžovatelka poukazovala při uplatnění svého nároku na mezivládní obchodní a platební dohodu, nemohlo jít o věc řešitelnou v občanském soudním řízení, když šlo o dohody mezinárodního práva veřejného, které zavazovaly tehdejší Československou socialistickou republiku a Írán. Pakliže stěžovatelka dovozovala pravomoc českých soudů s ohledem na znění §37 odst. 1 zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve spojení s §86 odst. 2 o. s. ř., nebylo v řízení prokázáno, že by některý z vedlejších účastníků řízení měl na území České republiky majetek, neboť stěžovatelkou tvrzená pohledávka z dokumentárního akreditivu nebyla nikterak osvědčena. V tomto směru tedy stěžovatelka neunesla břemeno důkazní. Soudy se rovněž vypořádaly se stěžovatelkou tvrzenou možností, že by pravomoc českých soudů mohla založit příslušnost danou na výběr podle §87 odst. 1 písm. b) o. s. ř. V této souvislosti uvedly, že nebylo jasné, z čeho stěžovatelka svůj nárok na náhradu škody vlastně odvozuje. Mezivládní obchodní a platební dohody nemohly soukromoprávní nárok založit, a dovozovala-li stěžovatelka svoje nároky z neproplacení akreditivu, nemohl být takový nárok podřazen pod právo na náhradu škody, jak měl na mysli §87 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Ústavní soud nemá proti uvedeným závěrům soudů z ústavněprávního hlediska žádné výhrady. Ostatně stěžovatelka v ústavní stížnosti ani žádné jasné stanovisko k této problematice neprezentuje.
13. Do ústavněprávní roviny neposunují posuzovanou věc ani stěžovatelčiny námitky, že soudy stranily vedlejším účastníkům řízení, když např. umožnily právním zástupcům vedlejších účastníků řízení nahlížet do spisů bez náležitých plných mocí. I kdyby bylo možno přiznat takovým námitkám jistý význam, nepředstavoval by případný vadný procesní postup obecných soudů důvod pro zrušení jejich rozhodnutí. V této souvislosti je totiž třeba připomenout zásadu vyslovenou např. v usnesení ze dne 6. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 679/05 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), že i v těch případech, kdy je shledáno porušení norem podústavního práva, Ústavní soud zvažuje míru relevance pochybení, vytýkaného ústavní stížností, pro celkovou správnost napadeného rozhodnutí. Soudní řízení, v jehož průběhu mělo údajně dojít k namítanému pochybení, je třeba pojímat jako celek (in globo). Řečeno poněkud jiným způsobem, ne vždy musí každý procesní nedostatek vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny. Napadené rozhodnutí může v intencích kautel spravedlivého procesu někdy obstát navzdory tomu, že došlo k málo významnému porušení procesního práva [srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2007 sp. zn. III. ÚS 191/06 (N 14/44 SbNU 183)].
14. Z uvedených důvodů tak postačí již pouze zdůraznit, že se stěžovatelce porušení základních práv zaručených Listinou doložit nepodařilo; okolnost, že se neztotožňuje se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích, přitom nemůže sama o sobě založit opodstatněnost její ústavní stížnosti.
15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu