ECLI:CZ:US:2018:2.US.3408.16.1
sp. zn. II. ÚS 3408/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele města Louny, se sídlem Mírové náměstí 35, Louny, zastoupeného JUDr. Karlem Davidem, advokátem, AK se sídlem Sladkovského 1640, Louny, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2016 č. j. 21 Cdo 3069/2016-197 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 3. 2016 č. j. 84 Co 959/2015-160, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Řízení před obecnými soudy a obsah ústavní stížnosti
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále také "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále také "Úmluva").
2. Vedlejší účastnice řízení podala návrh na určení, že výpověď z pracovního poměru, daná jí stěžovatelem, je neplatná. Okresní soud v Lounech (dále také "okresní soud") rozsudkem č. j. 1 C 252/2013-124 ze dne 21. 7. 2015 žalobu zamítl. Po rozsáhlém dokazování uzavřel, že sice první výpovědní důvod nenaplnil stupeň závažného porušení pracovních povinností, druhý důvod - neprovádění pravidelných kontrol dětských hřišť a nevedení písemné evidence - je porušením pracovních povinností, jež dosahuje intenzity závažného porušení povinnosti podle §52 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále také "krajský soud") napadeným rozsudkem uvedené rozhodnutí změnil tak, že se určuje, že je výpověď z pracovního poměru neplatná. Neztotožnil se se závěrem okresního soudu, že pochybení vedlejší účastnice řízení, spočívající v nedostatečně prováděné kontrole dětských hřišť a nevedení písemné evidence, naplňuje stupeň závažného porušení pracovních povinností. Při zkoumání intenzity porušení pracovních povinností přihlédl k závěrům České obchodní inspekce, k osobě vedlejší účastnice řízení, jejímu dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovních povinností, k míře jejího zavinění, způsobu a intenzitě porušení konkrétní pracovní povinnosti, důsledkům porušení pracovní povinnosti pro stěžovatele a k tomu, zda svým jednáním způsobila stěžovateli škodu. Na základě těchto úvah krajský soud uzavřel, že nevykonávání dostatečného počtu kontrol včetně nevedení jejich písemné evidence nebylo zaviněno výhradně vedlejší účastnicí řízení a že nedošlo ke vzniku škody, proto shledal výpověď z pracovního poměru za neplatně podanou.
3. Nejvyšší soud (dále také "dovolací soud") odmítl napadeným usnesením dovolání stěžovatele, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod (zpochybnění skutkových zjištění krajského soudu), než který je uveden v §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále také "o.s.ř."), a rovněž dovolání odmítl jako nepřípustné podle §237 o. s. ř., neboť rozsudek krajského soudu byl v souladu s jeho ustálenou rozhodovací činností.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti předesílá, že stručné usnesení dovolacího soudu nesplňuje požadavek předvídatelnosti a srozumitelnosti, jak byl formulován např. v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1257/15 ze dne 1. 10. 2015. Dovolací soud se nevypořádal s řadou otázek hmotného i procesního práva, které byly v dovolání podrobně vymezené. Dále stěžovatel namítá, že se krajský soud sice ztotožnil se závěry okresního soudu a zopakoval pouze důkaz jednou listinou, dospěl však ke zcela jiným skutkovým zjištěním, než okresní soud. Nevedl žádné dokazování k otázce kontroly a řízení pracovních povinností vedlejší účastnice řízení, nemohl tedy v tomto směru přehodnotit skutková zjištění okresního soudu. Přehodnocení důkazů odvolacím soudem bez jejich provedení je judikaturou Ústavního soudu považováno za porušení zásady přímosti a práva na řádný a spravedlivý proces. Krajský soud taktéž nevyložil hypotézu §52 písm. g) zákoníku práce, blíže neosvětlil volbu kritérií ve vztahu k intenzitě porušení pracovních povinností, pouze některá kritéria bez zdůvodnění převzal z judikatury.
5. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení. Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel pouze pokračuje v polemice vedené před obecnými soudy o vymezení relativně neurčité hypotézy §52 písm. g) zákoníku práce a možnosti odlišného posouzení intenzity porušení vytýkaných právních povinností. Námitky tak postrádají ústavněprávní přesah a ústavní stížnost by měla být odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
6. Krajský soud ve svém vyjádření zdůraznil, že vycházel ze skutkových zjištění učiněných okresním soudem např. na základě výpovědí dvou svědků. Po zopakování dokazování obsahem pracovní náplně vedlejší účastnice řízení považoval za podstatné, že vedlejší účastnice nemohla svým pracovním povinnostem plně dostát s ohledem na jejich šíři, což bylo jejím nadřízeným pracovníkům známo. Proto v zásadě správná skutková zjištění okresního soudu uvedeným způsobem odlišně posoudil po stránce právní.
7. Stěžovatel v replice k vyjádřením účastníků řízení podotkl, že krajský soud nemohl na základě dokazování provedeného okresním soudem dospět k závěru o přetíženosti vedlejší účastnice řízení a k závěru o tom, že byly tyto skutečnosti jejím nadřízeným známé.
II. Posouzení ústavní stížnosti
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že proti napadeným soudním rozhodnutím byla ústavní stížnost podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána tato soudní rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále také "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
9. Ústavní soud zdůrazňuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkum ústavnosti soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu je nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal.
10. Ústavní stížnost je v první řadě založena na nesouhlasu stěžovatele se změnou rozsudku okresního soudu soudem krajským, aniž by se nové právní závěry opíraly o náležité provedení důkazů. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že okresní soud prováděl rozsáhlé dokazování, přičemž krajský soud neshledal v rozsudku žádné vady, které by mohly mít za následek jeho nesprávnost. Okresní soud podle něj pečlivě hodnotil provedené důkazy jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech a dostatečně vyložil, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Krajský soud u jednání na základě §213 odst. 1 a 2 o.s.ř. pouze zopakoval důkaz listinou vymezující pracovní náplň vedlejší účastnice řízení jako zaměstnankyně města Louny. Spolehlivou oporu v provedeném dokazování shledal krajský soud i ohledně její osoby. Právní úvahy v tomto směru daleko více prohloubil, aniž by bylo potřebné jakkoli revidovat důkazní řízení. V podstatně větší míře se rovněž zaměřil na posouzení intenzity porušení pracovních povinností vedlejší účastnice řízení. Své pracovní povinnosti dle krajského soudu skutečně porušila, nikoliv však ve stupni závažnosti, jež §52 písm. g) zákoníku práce vyžaduje. Jde přitom o výpovědní důvod zvláště kvalifikovaný, kladený naroveň až k okamžitému zrušení pracovního poměru. Ústavní soud se pouze neztotožňuje s výkladem krajského soudu, že nedostatky v plnění pracovních úkolů lze klást za vinu i nadřízeným vedlejší účastnice řízení, protože za plnění pracovních úkolů je výhradně odpovědný zaměstnanec. Přesto jsou však ostatní závěry krajského soudu k této části výpovědního důvodu úplné, přesvědčivé a nezavdávající pochybnosti o jejich souladu s ústavním pořádkem (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3541/13 ze dne 6. 3. 2014).
11. Stěžovatel dále směřuje své výtky vůči neúplnosti napadeného usnesení dovolacího soudu. Brojí proti tomu, že dovolací soud nereagoval adekvátně na všechny v dovolání obsažené námitky a postupoval v rozporu s vlastní ustálenou judikaturou. Podle Ústavního soudu však napadené odmítavé usnesení vystihuje podstatu dovolání, jímž je jiný právní názor na ustálený skutkový stav, aniž by splňovalo předpoklady přípustnosti podle §237 o. s. ř. Nelze rovněž souhlasit s tvrzením stěžovatele, že by Nejvyšší soud postupoval v rozporu s vlastní judikaturou ohledně vymezení kritérií pro poměření intenzity porušení pracovních povinností. Rozhodovací činnost dovolacího soudu zdůrazňuje, že vymezení hypotézy právní normy vždy závisí na každém konkrétním případě a na úvaze soudu, který má širokou možnost uvážení (viz např. stěžovatelem uváděný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 735/2000). Nelze z toho dovozovat, že má soud předem stanovit ucelenou množinu kritérií, jak očekává stěžovatel, ale vždy bude vycházet z konkrétních skutkových okolností. To zároveň obecným soudům nebrání odkazovat na některá kritéria dříve vymezená v přiléhavé judikatuře.
12. Napadené usnesení Nejvyššího soudu tedy nelze přirovnat k nálezu sp. zn. II. ÚS 1257/15 ze dne 1. 10. 2015, týkajícímu se řádného odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání. I přes stručnost svého rozhodnutí (předpokládanou §243f odst. 3 věta prvá o. s. ř.) dovolací soud vysvětlil, že dovolání není jednak důvodné, jednak přípustné, odkázal přitom na několik svých rozhodnutí, vztahujících se k matérii projednávané před okresním a krajským soudem.
13. Výhrady stěžovatele vůči rozhodnutím krajského soudu a Nejvyššího soudu postrádají ústavněprávní rozměr a jejich postup nedosáhl intenzity kvalifikované vady vyžadující zrušení napadených rozhodnutí. Nejvyšší soud, ani krajský soud tedy neporušily právo stěžovatele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ani právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům dle čl. 38 odst. 2 Listiny.
14. Z těchto důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu