ECLI:CZ:US:2018:2.US.3421.17.1
sp. zn. II. ÚS 3421/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky Barbory Rázlové, zastoupené JUDr. Michalem Paule, advokátem, sídlem Bělehradská 572/63, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2017 č. j. 33 Cdo 2031/2016-707, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2015 č. j. 29 Co 282/2015-590, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 9. srpna 2013 č. j. 21 C 70/2011-309, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a Lukáše Rázla, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá toho, aby Ústavní soud vyslovil, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími byl porušen zákon z důvodu porušení jejího práva na spravedlivý proces.
2. Obvodním soudem pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") byl v řízení o zaplacení 4 956 104,53 Kč s příslušenstvím vydán dne 9. 8. 2013 č. j. 21 C 70/2011-309 rozsudek pro zmeškání, neboť stěžovatelka (žalovaná), resp. její právní zástupce, se nedostavili bez omluvy k nařízenému soudnímu jednání.
3. Proti uvedenému rozsudku pro zmeškání podala stěžovatelka na základě §153b odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), návrh na jeho zrušení, který byl usnesením obvodního soudu ze dne 31. 7. 2015, č. j. 21 C 70/2011-549, zamítnut.
4. K odvolání žalované bylo usnesení obvodního soudu usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 8. 10. 2015 č. j. 29 Co 282/2015-590 potvrzeno. Městský soud ve shodě s obvodním soudem uzavřel, že žalovaná, resp. její právní zástupce, nezmeškal první jednání ve věci dne 9. 8. 2013 z omluvitelných důvodů podle §153b odst. 4 o. s. ř. K tomu doplnil, že omluvitelným důvodem zmeškání jednání podle uvedeného ustanovení je okolnost, která žalovanému, resp. jeho zástupci, nejen zabránila účastnit se jednání, ale i včas omluvit svou neúčast. Tak tomu v daném případě nebylo; vzhledem k povaze tvrzené indispozice stěžovatelčina zástupce, která mu dovolovala telefonní hovor s lékařkou, a k odpolední době nařízeného jednání, bylo objektivně možné, aby telefonicky, případně jinými prostředky umožňujícími komunikaci na dálku, omluvil předem svou neúčast při jednání konaném dne 9. 8. 2014 v 13:00 hodin.
5. Následné dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017 č. j. 33 Cdo 2031/2016-707 odmítnuto, neboť usnesení odvolacího soudu bylo v otázce, co lze považovat za omluvitelné důvody pro zrušení rozsudku pro zmeškání podle §153b odst. 4 o. s. ř., v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Rovněž uvedl, že nelze zaměňovat procesní instituty odvolání proti rozsudku pro zmeškání a návrh na jeho zrušení podle §153b odst. 4 o. s. ř. Ačkoliv je účelem obou procesních instrumentů odklizení rozsudku pro zmeškání, liší se v postupu při jejich projednávání, jakož i v okruhu skutečností relevantních při jejich uplatňování. Opodstatněnost návrhu na zrušení tzv. kontumačního rozsudku je dána v případě, bránila-li účasti na jednání taková skutečnost, již nebylo možno předvídat, a zamezila tak i včasné omluvě žalovaného, přičemž je presumováno splnění všech podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání. V odvolacím řízení je naproti tomu dán prostor předpoklady pro jeho vydání znovu přezkoumat.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti uvedeným rozhodnutím, přičemž namítá porušení práva na spravedlivý proces. Pochybení obecných soudů spatřuje v tom, že se nevypořádaly s její námitkou promlčení, kterou vznesla v rámci svého vyjádření k žalobě. Pokud se nejprve nalézací soud při rozhodování o rozsudku pro zmeškání, tak i následně soudy projednávající její návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání řešení této námitky vyhnuly, zkrátily stěžovatelku na jejích právech.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), avšak pouze proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017 č. j. 33 Cdo 2031/2016-707, a k usnesení městského soudu ze dne 8. 10. 2015 č. j. 29 Co 282/2015-590, vůči nimž stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Proti rozsudku obvodního soudu ze dne 9. 8. 2013 č. j. 21 C 70/2011-309 je ústavní stížnost nepřípustná. Jak totiž Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. 8. 2017 č. j. 33 Cdo 2031/2016-707, uvedl, z obsahu spisu se podává, že stěžovatelka vedle návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání proti němu podala zároveň i odvolání, a to z důvodu nesplnění podmínek pro jeho vydání, o němž však dosud nebylo rozhodnuto. Rozsudek obvodního soudu ze dne 9. 8. 2013, č. j. 21 C 70/2011-309, tak dosud nenabyl právní moci, stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon o ochraně práva poskytuje, pročež je v této části třeba posoudit ústavní stížnost jako nepřípustnou.
IV.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud se dále zabýval ústavní stížností pouze ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017 č. j. 33 Cdo 2031/2016-707 a k usnesení městského soudu ze dne 8. 10. 2015, č. j. 29 Co 282/2015-590.
10. Ústavní soud podotýká, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
11. Ústavní soud proto přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. V dané věci stěžovatelka spatřovala pochybení obecných soudů v tom, že se v řízení o návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání podle §153b odst. 4 o. s. ř. nezabývaly jí vznesenou námitkou promlčení. Jak však správně podotkl Nejvyšší soud, stěžovatelka zjevně zaměňuje procesní nástroj v podobě návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání podle §153b odst. 4 o. s. ř. s vlastním odvoláním proti rozsudku pro zmeškání, na jehož základě lze teprve zkoumat, zda byly naplněny předpoklady pro jeho vydání. Občanský soudní řád přitom zcela jednoznačně rozlišuje možnost obrany proti rozsudku pro zmeškání zakotvenou právě v §153b odst. 4 o. s. ř., tj. návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání a možnost podání odvolání z důvodů podle §205b o. s. ř. Výše přitom bylo uvedeno, že z obsahu spisu se podává, že stěžovatelka kromě návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání proti němu brojila i prostřednictvím odvolání, a to z důvodu nesplnění podmínek pro jeho vydání, o němž ovšem dosud nebylo rozhodnuto. Relevancí námitky procesní aktivity stěžovatelky (pod niž lze zahrnout i případnou námitku promlčení vznesenou v rámci jejího vyjádření k žalobě) by se tak měl zabývat městský soud v řízení o odvolání proti rozsudku pro zmeškání. V řízení o návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání podle §153b odst. 4 o. s. ř. však tato námitka nemá místo.
13. Ústavní soud shrnuje, že jak městský soud, tak i Nejvyšší soud se rozhodování o návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání relevantními námitkami stěžovatelky řádně zabývaly a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Proti jejich rozhodnutí nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska žádné výhrady.
14. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti Ústavní soud již nevyzýval stěžovatelku k upřesnění stížnostního petitu, v němž požadovala, aby Ústavní soud toliko rozhodl, že byl porušen zákon.
15. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem zaručených práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost zčásti odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a zčásti jej odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu