ECLI:CZ:US:2018:2.US.3452.18.1
sp. zn. II. ÚS 3452/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. M., zastoupeného Pavlem Andrlem, advokátem se sídlem Za Poštou 416/2, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, č. j. 30 Cdo 2847/2017-228, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2017, č. j. 14 Co 15/2017-177, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 9. 2016, č. j. 12 C 222/2015-130, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel tímto návrhem namítá porušení práva na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy a domáhá se zrušení výše uvedených rozhodnutí.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se zejména podává, že se stěžovatel žalobou domáhal zaplacení částky 21 725 Kč jako náhrady škody představované náklady za obhajobu, dále se domáhal zaplacení částky 358 194 Kč jako náhrady škody ve formě ušlé mzdy (ušlého zisku), zaplacení částky 50 685 Kč jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu a konečně konstatování porušení práva na spravedlivý proces způsobeného průtahy, to vše v souvislosti s trestním řízením vedeným u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 2 T 59/2013. Trestní stíhání stěžovatele bylo zahájeno usnesením Okresního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 3 ZT 116/2012. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci, č. j. 2 T 59/2013-550, který nabyl právní moc dne 19. 5. 2014, byl žalobce zproštěn obžaloby.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "soud prvního stupně") nyní napadeným rozsudkem zastavil řízení ve věci požadavku konstatování porušení práva na spravedlivý proces způsobeného průtahy v řízení, včetně požadované peněžní částky 50 685 Kč s příslušenstvím jako náhrady za vzniklou nemajetkovou újmu (výrok I). Dále soud zamítl požadovanou náhradu škody ve formě ušlého zisku ve výši 358 194 Kč s příslušenstvím (výrok II) a zčásti zamítl požadovanou náhradu nákladů na obhajobu ve výši 16 198 Kč s příslušenstvím (výrok III). Žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku 5 527 Kč s požadovaným úrokem z prodlení (výrok IV) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 800 Kč (výrok V).
4. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání stěžovatele napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III a ve výroku IV ohledně částky 2 763,50 Kč, ve výroku V změnil výši nákladů řízení na částku 2 400 Kč, jinak jej i v tomto výroku potvrdil (výrok I). Dále uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč (výrok II).
5. Odvolací soud potvrdil zamítavý výrok soudu prvního stupně ohledně náhrady škody vzniklé uhrazením nákladů za úkony právního zástupce stěžovatele, které byly provedeny před zahájením trestního stíhání. Poukázal na ustanovení §31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále také "zákon č. 82/1998 Sb."), s tím, že náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Z logiky věci nelze takové náklady (na zrušení nebo změnu) vynaložit ještě před tím, než bylo nezákonné rozhodnutí vůbec vydáno.
6. Odvolací soud také souhlasil s posouzením soudu prvního stupně ve věci náhrady škody za ušlý zisk stěžovatele, jež měla vzniknout neuskutečněním pracovního poměru stěžovatele, který se ucházel o místo stavbyvedoucího (ztráta budoucího příjmu). Soudem prvního stupně byla posuzována příčinná souvislost mezi usnesením o zahájení trestního stíhání (dále také "nezákonné rozhodnutí") a vznikem namítané škody stěžovatele. Odvolací soud poukázal na rozdíl mezi trestním stíháním a trestním řízením, protože pro posouzení odpovědnostního titulu podle zákona č. 82/1998 Sb. bylo soudem bráno za rozhodné usnesení o zahájení trestního stíhání. Přitom bylo postaveno najisto, že pracovní poměr mezi stěžovatelem a třetí osobou měl vzniknout již dne 1. 7. 2012, tedy ještě před zahájením trestního stíhání. Trestní stíhání tak bylo usnesením zahájeno později, než byl prokázán - navíc jen jako možný - počátek stěžovatelova zaměstnání, a tedy i vznik příjmu (mzdy) za odvedenou práci.
7. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto dílem pro jeho nepřípustnost a dílem pro jeho vady, když žádnému z účastníků nebyly přiznány náklady dovolacího řízení.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
10. Ke konkrétním námitkám stěžovatele pak Ústavní soud uvádí následující.
11. Podstata ústavní stížnosti spočívá v tom, že podle názoru stěžovatele také úkony orgánů činných v trestním řízení ve fázi prověřování mají spadat pod nárok na odškodnění podle zákona č. 82/1998 Sb. už proto, že i v této fázi musel stěžovatel vynaložit prostředky, aby se pokusil zabránit vydání nezákonného rozhodnutí.
12. Jak přitom již upozornil městský soud v ústavní stížností napadeném rozsudku (srov. jeho strana 7) - přičemž Ústavní soud nevidí rozumný důvod, pro který by tyto závěry obecných soudů v daném případě zpochybňoval - jistě není vyloučeno, aby se orgány činné v trestním řízení v rámci prověřování dopustily excesivního postupu, představujícího nesprávný úřední postup, nicméně nic takového v dané věci nenastalo. Byla-li by naopak stěžovatelova argumentace vzata do důsledků, každá fáze prověřování ze strany orgánů činných v trestním řízení se vždy nějakého subjektu více či méně dotýká (ostatně trestnou činnost koneckonců vždy páchají konkrétní lidé); jde přitom ale o jeden z akceptovatelných důsledků zásady vyšetřovací a zásady oficiality [srov. k tomu též městským soudem vzpomínané usnesení Ústavnímu soudu sp. zn. II. ÚS 877/16]. Je přitom věcí politického rozhodnutí zákonodárce, aby rozhodl, od které fáze trestního řízení má být dotčenému subjektu poskytováno odškodnění. Je-li takovým okamžikem - zjednodušeně řečeno - primárně právě usnesení o zahájení trestního stíhání ve vztahu ke konkrétnímu trestnému činu, Ústavní soud na tom neshledává nic nepřiměřeného či a priori protiústavního. Vztahovalo-li by se totiž odškodňování bez dalšího i na fázi prověřování, mohlo by to znamenat mj. i obtížně udržitelnou systémovou zátěž.
13. Ostatně sám stěžovatel si v ústavní stížnosti poněkud protiřečí, pokud na jedné straně uvádí, že náklady "obhajoby" (jež by mu měly být podle jeho názoru nahrazeny) musel vynaložit, aby nezákonnému rozhodnutí o sdělení obvinění zabránil, ale na druhé straně uznává, že jejich náhradu by nepožadoval, pokud by ke sdělení obvinění a k zahájení trestního stíhání nedošlo. Jím zmiňované náklady by totiž z povahy věci evidentně vynaložil bez ohledu na to, zda by nakonec k jeho trestnímu stíhání došlo anebo nikoliv. Proto stěžovatelem naznačovaná distinkce není zcela přiléhavá.
14. Poněkud nepřiměřené je rovněž tvrzení stěžovatele směřující k tomu, že byl potrestán za svoji otevřenost, když při hledání zaměstnání uvedl, že je prověřován v rámci trestního řízení, a proto mu zaměstnání nakonec nebylo nabídnuto. Kromě formálního hlediska, že je věcí zákonodárce nastavení konkrétních podmínek odškodnění (jak už bylo uvedeno), totiž Ústavní soud nepřehlédl, že v době, kdy se o místo ucházel, proti němu ještě nebylo zahájeno trestní stíhání, což správně konstatovaly obecné soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí.
15. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou z ústavního hlediska plně akceptovatelná. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu [z formálního hlediska je pak ústavní stížnost zčásti - směřuje-li i proti těm částem napadených rozhodnutí, jimiž bylo stěžovatelově žalobě vyhověno - nepřípustná podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu