ECLI:CZ:US:2018:2.US.3479.18.1
sp. zn. II. ÚS 3479/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudců Kateřiny Šimáčkové a Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. N., zastoupeného JUDr. Michalem Paulem, advokátem se sídlem Bělehradská 572/63, Praha 2, proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 4. 7. 2017, č. j. 2 T 97/2015-380, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 23. 2. 2018, č. j. 55 To 354/2017-418, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2018, sp. zn. 7 Tdo 798/2018, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v České Lípě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (a dále "Listina"), zahrnující zásadu rovnosti zbraní před soudem, zásadu in dubio pro reo a zásadu nalézací, na kterou soudy při provádění důkazů ve stěžovatelově věci podle jeho názoru částečně rezignovaly.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se zejména podává, že shora označeným rozsudkem Okresního soudu v České Lípě byl stěžovatel uznán vinným zločinem vydírání a přečinem vydírání, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na 2 roky a 8 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Jeho manželka M. N. pak byla týmž rozsudkem uznána vinnou zločinem vydírání, za což byla odsouzena k trestu odnětí svobody na 2 roky a 3 měsíce, jehož výkon jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Stěžovatel se měl zločinu vydírání dopustit - zjednodušeně řečeno - tím, že v přesně nezjištěné době v březnu roku 2014 pod pohrůžkou odebrání nezletilých dětí nutil poškozeného E. B. slovy "jestli nechceš přijít o děti", "víš, jak máš vypovídat", aby v jiném trestním řízení (ve kterém byl stěžovatel stíhán pro pohlavní zneužití nezletilé dívky a společně se svou manželkou pro týrání pěti nezletilých dětí) vypovídal jako svědek v jejich prospěch. Přitom v poškozeném vyvolal obavu, že by mohl odebrání jeho nezletilých dětí z jeho péče a výchovy zařídit. Přečinu vydírání se pak měl stěžovatel dopustit tím, že v dubnu roku 2013 nutil poškozenou S. H. k podepsání směnky znějící na částku 9 500 Kč s tím, že pokud směnku nepodepíše, okamžitě ji i s rodinou vystěhuje z domu a k vymožení dluhu na ni pošle "Rusáky", kteří z ní peníze "vyrazí". Manželka stěžovatele se pak měla zločinu vydírání dopustit tím, že v přesně nezjištěné době v březnu roku 2014 pod pohrůžkou odebrání nezletilých dětí nutila poškozenou M. B., aby v jiném trestním řízení (ve kterém byla společně se stěžovatelem stíhána pro týrání pěti nezletilých dětí) vypovídala jako svědek v jejich prospěch a zatajila jejich trestnou činnost, přičemž v poškozené vyvolala obavu, že by mohla odebrání jejich nezletilých dětí zařídit.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadli oba obvinění (tedy stěžovatel i jeho manželka) odvoláními, z jejichž podnětu Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci nyní rovněž napadeným rozsudkem prvostupňový rozsudek ohledně obou obviněných zrušil pouze ve výrocích o trestech a při nezměněném výroku o vině odsoudil stěžovatele k úhrnnému trestu odnětí svobody na 2 roky a 8 měsíců, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu tří let a jeho manželku odsoudil k trestu odnětí svobody na 2 roky a 3 měsíce, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu tří let. Ke zrušení a opětovnému rozhodnutí krajský soud přistoupil toliko z procesních důvodů, aby mohl opravit formulační chybu prvostupňového soudu při ukládání podmíněného odkladu trestu.
4. Následná dovolání stěžovatele a jeho manželky byla ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutími v něm vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257).
7. Ústavní soud po přezkoumání věci a při zohlednění právě uvedených východisek neshledal, že by byly právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí. Za daného stavu věci proto není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně zaručené nezávislosti.
8. Obecné soudy totiž podle mínění Ústavního soudu postupovaly v nyní projednávaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení a žádná stěžovatelova základní práva neporušily. Věc byla projednána v přiměřené lhůtě, při dodržení práva stěžovatele na obhajobu a soudy přesvědčivým způsobem svá rozhodnutí rovněž odůvodnily. Nic nenasvědčuje ani tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina, ani že by mu nebyl uložen adekvátní a přiměřený trest. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je v napadených rozhodnutích popsáno, nemá Ústavní soud na základě studia shromážděných podkladů žádné pochybnosti, které by jej ústavně opravňovaly k výraznější ingerenci do dané věci.
9. Předně je totiž nutno konstatovat, že stěžovatelova argumentace je velmi stručná a obecná, bez hlubšího věcného zpochybnění ústavní stížností napadených rozhodnutí. Je sice pravda, že vina stěžovatele (a jeho manželky) nebyla prokázána žádným důkazem přímým, nicméně ve věci podle přesvědčení Ústavního soudu existuje ucelený a uzavřený řetězec důkazů nepřímých dokazujících vinu stěžovatele i to, že jeho (resp. jejich) trestná činnost byla páchána způsobem popsaným poškozenými. Skutečnost, že manželé B. oznámili nátlak - vydírání - ze strany stěžovatele a jeho manželky až asi po šesti měsících od doby, co k němu mělo dojít, byla zřejmě skutečně dána zejména tím, že měli z obviněných strach, neboť tito využívali vůči poškozeným převahu svého společenského a sociálního postavení (zjednodušeně řečeno šlo o vztah manželů B., jímž hrozilo sociální vyloučení a jež k zajištění některých potřeb své rodiny potřebovali sociální podporu, a obviněných, jež měli vysokoškolské vzdělání a měli výrazný vliv na celou jim podřízenou náboženskou komunitu, v níž stěžovatel působil jako kazatel). Společenské postavení manželů B. přitom však nemůže a nesmí samo o sobě znevěrohodňovat jejich tvrzení. Ostatně to, že obvinění se snažili ve věci svého trestního stíhání pro týrání a pohlavní zneužití nezletilých dětí ovlivňovat celou komunitu - odhlédnuto od v tomto případě tvrzeného vydírání - bylo veřejnou věcí (srov. k tomu odst. 14 rozsudku odvolacího soudu), kdy se nadto E. B. pro psychické problémy spojené s výhrůžkou odebrání dětí opakovaně svěřoval jednak členům komunity, jednak vyhledával lékařskou pomoc. V daném kontextu pak ovšem soudy nepochybily, pokud neuvěřily tvrzení stěžovatele a jeho manželky, že tvrzené vydírání je ze strany B. motivováno částkou 500 Kč, respektive odlivem věřících (to potud, pokud se za tvrzení B. postavili nadřízení hodnostáři stěžovatele).
10. Není rovněž přesné stěžovatelovo tvrzení, pokud v ústavní stížnosti uvádí, že trestní stíhání pro týrání a pohlavní zneužití skončilo zcela v jeho prospěch. Stěžovatel a jeho manželka totiž pro uvedenou trestnou činnost směřovanou vůči dětem, které měli v pěstounské péči, nebyli zproštění proto, že by skutky kladené jim vinu nebyly prokázány, ale proto že nebyly posouzeny jako trestný čin, přičemž existence skutků byla prokázána i díky výpovědi manželů B.
11. V řízení bylo rovněž prokázáno, že stěžovatel netransparentně nakládal s majetkem církve, jenž měl spravovat. Stěžovatel ostatně ani nepopírá, že dal podepsat S. H. - která pro svoji neutěšenou sociální situaci v rámci prostor farnosti užívala k bydlení společně se svým synem a se svou matkou jednu místnost - směnku znějící na částku 9 500 Kč mající představovat dlužné nájemné. Sám stěžovatel přitom v ústavní stížnosti výslovně uvádí (ať už jde o rodinu B. nebo H.), že jde o osoby osobnostně i společensky problematické, zatímco on se svojí manželkou jsou vedeni "posláním". Odhlédne-li Ústavní soud od etického rozměru takového vyjádření, pak je o to více zarážející, že stěžovatel si nechal zajišťovat eventuální pohledávky od svých věřících právě směnkou [stěžovatel podle odůvodnění rozsudku okresního soudu (srov. jeho strana 4) měl před soudem uvést - a stěžovatel to v ústavní stížnosti nikterak nerozporuje - že S. H. údajně poučil, že směnka je obchodovatelný cenný papír], když směnečné právo je komplikované i pro mnohé absolventy právnických fakult, natož pro člověka, který je podle tvrzení samotného stěžovatele "společensky problematický" (sic!).
12. Po podrobném seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí proto Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, že by soudy tvrzení poškozených hodnotily nekriticky a bez dalšího jako pravdivé a naopak, že by důkazy svědčící ve prospěch stěžovatele bagatelizovaly. Sám stěžovatel ostatně prostor v ústavní stížnosti nevyužívá dostatečně k tomu, aby závěry obecných soudů přesvědčivě a věcně rozporoval.
13. Lze tedy uzavřít, že i podle Ústavního soudu vina stěžovatele nebyla zpochybněna a soudy i při zohlednění všech zásad ovládajících rozhodování v trestním řízení mohly spravedlivě uzavřít, že stěžovatel se dopustil trestné činnosti kladené mu za vinu. Za dané situace proto Ústavní soud neshledal důvod pro zrušení napadených rozhodnutí, neboť dospěl k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu