ECLI:CZ:US:2018:2.US.3497.18.1
sp. zn. II. ÚS 3497/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele: N. U., t. č. Věznice Všehrdy, Všehrdy, zastoupeného Mgr. Pavlem Kašparem Krasem, advokátem se sídlem V Jirchářích 60/6, Ústí nad Labem, proti usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 16. 7. 2018, č.j. 52 PP 118/2018-23, a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 8. 2018, č.j. 5 To 262/2018-32, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Okresní soud v Chomutově usnesením ze dne 16. 7. 2018, č.j. 52 PP 118/2018-23, rozhodl, že podle §88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku se žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků a šesti měsíců uloženého mu rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2012, sp. zn. 42 T 6/2011, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 10. 2012, sp. zn. 11 To 115/2012, zamítá. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 23. 8. 2018, č.j. 5 To 262/2018-32, dle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
2. Stěžovatel tvrdí, že napadenými usneseními došlo k zásahu do jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Vedle porušení práva na spravedlivý proces namítá také porušení zásady nulla poena sine lege a principu ne bis in idem. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s tím, že jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody nebylo vyhověno. Konkrétně stěžovatel nesouhlasí s tím, že ač formální hledisko spočívající ve vykonání poloviny trestu již splnil, dle obecných soudů vzhledem ke své trestní minulosti z trestu ještě nevykonal dostatečně dlouhou dobu. Dále namítá, že k okolnostem vztahujícím se k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu je třeba přihlédnout při stanovení druhu a výměry trestu, nikoli opětovně při rozhodování o podmíněném propuštění. Brojí také proti tomu, že je mu kladeno k tíži, že se dopustil druhově stejné trestné činnosti, neboť tato argumentace nemá oporu v zákoně a jde tak o nepřípustné dotváření právní úpravy podmíněného propuštění.
II.
3. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
4. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Je přitom nutno vycházet z pravidla, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů na konkrétní případy jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, kterému nepřísluší zasahovat do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
III.
6. Limitům ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je věnována obsáhlá judikatura Ústavního soudu, který dal ve svých rozhodnutích opakovaně najevo, že v systému ochrany základních práv a svobod základní právo na vyhovění žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody nefiguruje [viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09 ze dne 16. 4. 2009 (U 10/53 SbNU 863), sp. zn. III. ÚS 75/13 ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. III. ÚS 2478/14 ze dne 16. 10. 2014 a řada dalších; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz].
7. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je i při splnění zákonem stanovených podmínek mimořádným benefitem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit (viz formulace obsažená v ustanovení §88 odst. 1 trestního zákoníku: "Soud může odsouzeného podmíněně propustit na svobodu, jestliže..."). Užití tohoto dobrodiní tedy není nárokové a automatické, ale jde o institut, který lze použít teprve po zhodnocení zákonem stanovených okolností nezávislým a nestranným soudem. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je výlučně na obecných soudech, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. Do nezávislého rozhodnutí soudu o podmíněném propuštění by Ústavní soud mohl zásadně zasáhnout jen v případě, že by postrádalo jakoukoliv právní, skutkovou, či logickou oporu a představovalo tak nepřípustnou svévoli, resp. libovůli (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 590/09 ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. III. ÚS 1363/17 ze dne 18. 7. 2017 a mnohá další). Podmíněné propuštění přitom nelze chápat pouze jako dobrodiní pro odsouzeného, i když tento element v rozhodnutí sehrává nepochybně významnou roli. Nejméně stejně významnou úlohu zde však má resocializační a výchovný aspekt výkonu trestu odnětí svobody. Polepšení je prokazováno chováním odsouzeného a plněním jeho povinností ve výkonu trestu. Zde je nutno přihlížet nejen k tomu, že odsouzený se určitou měrou polepšil, ale také k tomu, zda ono polepšení skýtá skutečnou záruku toho, že odsouzený po propuštění povede řádný život. Podmíněné propuštění je namístě jen tehdy, je-li dostatečně odůvodněn předpoklad, že riziko recidivy odsouzeného není pro společnost příliš vysoké.
8. Soud rozhodující o žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je za tímto účelem povinen zvažovat veškeré okolnosti svědčící ve prospěch či neprospěch odsouzeného, a tedy i zkoumat jeho minulé chování. Soudy nemohou pominout ani okolnost předchozí kriminální a penitenciární zkušenosti odsouzeného, protože ta bývá významným důkazem skutečných účinků trestu na jeho další chování. Také z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že zohlednění trestní minulosti odsouzeného nepředstavuje porušení zásady ne bis in idem (zákaz dvojího přičítání), neboť pro zodpovězení otázky, zda od stěžovatele lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život, jsou tyto skutečnosti a jejich zhodnocení klíčové (srov. např. také usnesení sp. zn. III. ÚS 384/10 ze dne 6. 5. 2010, sp. zn. III. ÚS 4805/12 ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. II. ÚS 3220/13 ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 1782/17 ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3654/16 ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2653/17 ze dne 28. 11. 2017 a další).
IV.
9. V konkrétní posuzované věci Okresní soud v Chomutově v usnesení ze dne 16. 7. 2018, č.j. 52 PP 118/2018-23, konstatoval, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2012, sp. zn. 42 T 6/2011, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 10. 2012, sp. zn. 11 To 115/2012, odsouzen pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Okresní soud uvedl, že stěžovatel je ve výkonu trestu odnětí svobody podruhé a v rejstříku trestů má tři záznamy - v prvém případě byl účasten amnestie, z výkonu druhého trestu byl podmíněně propuštěn a ve zkušební době se osvědčil, třetí odsouzení vykonává nyní. Dále shrnul, že cíl programu zacházení stěžovatel plní, je zařazen do první prostupné skupiny vnitřní diferenciace, vzdělává se v kurzu celoživotního vzdělávání, odkud je hodnocen kladně. Chování a vystupování má na požadované úrovni, pokyny a nařízení zaměstnanců věznice plní, v kolektivu je bezproblémový. Za dobu výkonu trestu odnětí svobody byl sedmkrát kázeňsky odměněn, trestán nebyl, v oblasti utváření vnějších vztahů udržuje kontakt s rodinou formou korespondence a návštěv. Pro případ propuštění má zajištěno bydlení u svého bratrance a zajištěno má i zaměstnání jako pracovník údržby nemovitostí. Po zvážení všech skutečností dospěl okresní soud k závěru, že formální podmínka pro možné podmíněné propuštění byla splněna, neboť polovinu trestu stěžovatel už vykonal. Podmínka spočívající v prokázání polepšení po právní moci rozsudku je dle okresního soudu naplňována postupně, vzhledem k tomu, že chování stěžovatele ve věznici je slušné, o čemž svědčí kázeňské odměny. Smyslem podmíněného propuštění však dle okresního soudu není, aby byl stěžoval propuštěn za dobré chování či práci automaticky po odpykání stanovené doby bez zřetele na prognózu jeho dalšího chování. Pokud jde o posouzení splnění podmínky spočívající v předpokladu budoucího řádného života, tato dle názoru okresního soudu při vzetí úvahy délky dosud vykonaného trestu, jehož konec připadá na 16. 2. 2023, splněna není. Okresní soud poukázal na to, že stěžovatel je ve výkonu trestu odnětí svobody již podruhé a ač se ve zkušební době předchozího podmíněného propuštění osvědčil, znovu se dopustil druhově stejné trestné činnosti. S ohledem na výše uvedené okresní soud uzavřel, že lze jen stěží očekávat, že by stěžovatel po absolvování dosavadní délky uloženého trestu vedl na svobodě řádný život, a proto žádost stěžovatele o podmíněné propuštění zamítl.
10. Krajský soud v Ústí nad Labem v usnesení ze dne 23. 8. 2018, č.j. 5 To 262/2018-32, připustil, že stěžovatel plní cíle programu zacházení, chová se v souladu s vnitřním řádem věznice a trest vykonává bez problémů. Za celou dobu výkonu trestu odnětí svobody však obdržel toliko sedm odměn, jejichž nízký počet dle krajského soudu nesvědčí o prokázání polepšení, ale toliko o adaptaci na podmínky výkonu trestu. Dle přesvědčení krajského soudu je u stěžovatele riziko recidivy poměrně vysoké, jelikož již v minulosti byl ve výkonu trestu odnětí svobody pro stejnorodou trestnou činnost. Krajský soud poukázal i na předchozí podmíněné propuštění a skutečnost, že stěžovatel sám zneužíval omamné a psychotropní látky. Obavu z opětovného páchání drogové trestné činnosti dle krajského soudu významně nesnižuje ani zajištěné bydlení u bratrance a zaměstnání, neboť v minulosti se stěžovatel dopustil závažné trestné činnosti spolu se svými příbuznými, a přestože byl zaměstnán. Krajský soud se proto uzavřel, že stěžovatel sice vykonáním poloviny uloženého trestu splnil formální podmínku pro podmíněné propuštění, nicméně prozatím neprokázal polepšení po právní moci rozsudku a dosud u něj není dán ani předpoklad, že v budoucnu povede řádný život.
11. Z naznačené rekapitulace napadených rozhodnutí je zřejmé, že k apriornímu vyloučení možnosti podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v případě stěžovatele nedošlo. Soudy se otázkou splnění podmínek pro podmíněné propuštění řádně zabývaly, zhodnocení podstatných okolností věnovaly odpovídající pozornost, adekvátně vysvětlily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a svá rozhodnutí také srozumitelně zdůvodnily. Napadená rozhodnutí obecných soudů tak lze označit za výraz ústavně konformního nezávislého soudního rozhodování.
12. Z ústavněprávního hlediska nic nebrání tomu, aby soudy při svém rozhodování zohlednily také dosavadní způsob života stěžovatele, jakož i to, že se další trestné činnosti dopustil, přestože mu již v minulosti bylo ze strany soudu poskytnuto dobrodiní v podobě podmíněného propuštění, stejně jako to, že ani předchozí výkon trestu odnětí svobody na stěžovatele zjevně neměl potřebný výchovný vliv, když v páchání trestné činnosti znovu pokračoval. Ústavní soud nepovažuje za jakkoliv problematickou ani zmínku obecných soudů o tom, že se stěžovatel již dříve dopustil druhově stejné trestné činnosti a že byl uživatelem omamných a psychotropních látek. Všechny tyto skutečnosti totiž bezesporu mají pro posouzení prognózy vedení řádného života či další případné recidivy stěžovatele nezanedbatelný význam. Z odůvodnění rozhodnutí přitom vyplývá, že hodnocení prognózy vedení řádného života nebylo založeno pouze na základě minulého chování stěžovatele. Soudy se nezabývaly selektivně pouze informacemi vztahujícími se k minulosti stěžovatele, ale dostatečně se věnovaly také otázce polepšení stěžovatele během výkonu trestu, aktuálnímu stavu jeho nápravy a jeho zázemím vytvořeným pro případ podmíněného propuštění.
13. K závěru, že stěžovatel všechny zákonem předpokládané podmínky pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody dosud nenaplnil, tak obecné soudy dospěly nikoliv paušálně, ale po zhodnocení konkrétních relevantních skutečností vztahujících se k osobě stěžovatele, a to jak těch svědčících ve prospěch, ale i v neprospěch podmíněného propuštění. Učiněné závěry přitom Ústavní soud nepovažuje za nikterak nepřiměřené či svévolné a jejich další přehodnocování mu proto nepřísluší.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by ze strany obecných soudů došlo ke stěžovatelem tvrzenému porušení práv, byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2018
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu