ECLI:CZ:US:2018:2.US.3502.17.1
sp. zn. II. ÚS 3502/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Františka Pehala, zastoupeného JUDr. Jiřím Ondrouškem, advokátem, sídlem Senovážné nám. 978/23, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. srpna 2017 č. j. 26 Cdo 1534/2017-352 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. června 2016 č. j. 20 Co 402/2013, 20 Co 436/2015, 20 Co 195/2016-314, ve znění usnesení ze dne 13. ledna 2017 č. j. 20 Co 402/2013, 20 Co 436/2015, 20 Co 195/2016-342, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti MK Reality, s. r. o., sídlem Na Florenci 1270/31, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na veřejné pojednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 23. 6. 2016 č. j. 20 Co 402/2013, 20 Co 436/2015, 20 Co 195/2016-314, ve znění (opravného) usnesení ze dne 13. 1. 2017 č. j. 20 Co 402/2013, 20 Co 436/2015, 20 Co 195/2016-342, výrokem I. potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") ze dne 2. 10. 2013 č. j. 28 C 65/2006-252 a ze dne 21. 1. 2016 č. j. 28 C 65/2006-294, jimiž obvodní soud zastavil řízení co do částky 9 234 Kč a co do částky 3 130 Kč s příslušenstvím. Výrokem II. změnil rozsudek obvodního soudu ze dne 7. 5. 2013 č. j. 28 C 65/2006-230 ve vyhovujícím a v zamítavém výroku ve věci samé tak, že stěžovateli (žalovanému) uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení (žalobkyni) částky 47 070 Kč, 9 995,56 Kč, 32 363 Kč a 27 237 Kč z titulu dlužného nájemného a dluhu za služby spojené s užíváním bytu, vždy s tam specifikovaným poplatkem z prodlení, a částku 75 857 Kč, jakožto kapitalizovaného poplatku z prodlení za pozdní úhrady nájemného za období od srpna 2002 do června 2004, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku; dále změnil rozsudek obvodního soudu tak, že zamítl žalobu, aby byl stěžovatel povinen zaplatit vedlejší účastnici řízení částky 10 307,14 Kč, 1 680 Kč a 1 594 Kč, vždy s tam uvedeným poplatkem z prodlení. Výrokem III. rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Městský soud uvedl, že nájemné bylo vedlejší účastnicí řízení správně stanoveno pro byt I. kategorie, neboť byt byl vybaven ústředním topením a základním příslušenstvím, přičemž nebylo rozhodné, jakou kategorií byl označován v dřívějších dokladech podle přechozích právních předpisů. V řízení bylo rovněž prokázáno, že předpis nájemného byl stěžovateli včas doručen. Městský soud se dále ztotožnil s obvodním soudem ve výši a způsobu stanovení poplatku z prodlení podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku a kterým se stanoví minimální výše nákladů spojených s uplatňováním pohledávky.
3. Následné dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2017 č. j. 26 Cdo 1534/2017-352 odmítnuto. S ohledem na částku 47 070 Kč představující dlužné nájemné nebylo dovolání přípustné s ohledem na §238 odst. 1 písm. d) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Ohledně částky 75 857 Kč představující kapitalizovaný poplatek z prodlení pak bylo napadené rozhodnutí v souladu s ustálenou praxí Nejvyššího soudu. Co se týče ústavnosti poplatku z prodlení, poukázal Nejvyšší soud na nález pléna Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 30/04 (N 55/40 SbNU 533), z něhož se podává, že zákonná úprava poplatku z prodlení (§697 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník), jež umožňuje zvýhodnit následným podzákonným předpisem jednu kategorii účastníků právního vztahu (pronajímatele) oproti kategorii druhé (nájemci), nevede ani k porušení ústavního principu rovnosti, ani k porušení zásady proporcionality, neboť jde o částečné vyrovnání zvýšené ochrany nájemce, kterou mu právní úprava poskytuje. Výši poplatku z prodlení považoval za přiměřenou ve svých rozhodnutích i Nejvyšší soud (srov. např. usnesení ze dne 21. 11. 2007 sp. zn. 26 Cdo 2806/2006 nebo rozsudek ze dne 23. 8. 2016 sp. zn. 26 Cdo 354/2016).
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Městskému soudu vytýká, že uměle rozdělil pohledávku vedlejší účastnice na několik částí, ačkoliv šlo o pohledávku z jednoho právního titulu, a v důsledku tohoto rozdělení bylo dovolání proti měnícímu rozsudku Nejvyšším soudem odmítnuto. Dále namítá, že městský soud překvapivě změnil názor obvodního soudu, když potvrdil, že nájemné bylo správně stanoveno pro byt I. kategorie. Tento názor stěžovatel nesdílí, přičemž zdůrazňuje, že šlo vždy o byt II. kategorie a tuto kategorii nešlo změnit prohlášením vlastníka jednotek, aniž by byla provedena rekolaudace bytu. V této souvislosti uvádí, že závěry městského soudu jsou v extrémním rozporu se skutečným stavem, který byl v řízení prokázán listinnými důkazy. Stěžovatel rovněž nesouhlasí se závěrem o prokázání účinného doručení předpisu nájemného, neboť byl postaven na výpovědi svědka Tomáše Nováka, jenž je jako zaměstnanec vedlejší účastnice řízení podle stěžovatele nevěrohodný. Stěžovatel konečně v ústavní stížnosti napadá výši poplatku z prodlení, s níž se Nejvyšší soud vypořádal toliko odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 30/04. Poplatek z prodlení ve výši 2,5 promile denně (tj. 91,25% ročně) je podle stěžovatele v hrubém nepoměru k výši zákonného úroku z prodlení, ale i v rozporu s dobrými mravy. Nadto poukazuje na skutečnost, že právní úprava poplatku z prodlení byla s účinností od 1. 1. 2014 zrušena, a je-li po něm toto příslušenství vymáháno, považuje takový postup za protiústavní a nespravedlivý. Podotýká, že v průběhu řízení, které probíhá od roku 2006, se původní pohledávka vedlejší účastnice řízení navýšila na desetinásobek.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Jak již Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, jeho základním úkolem podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu proto oprávnění vykonávat dohled nad jejich rozhodovací činností. Ve své činnosti musí totiž respektovat jeden ze základních principů právního státu, dle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny). Do rozhodovací činnosti soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutím porušena základní práva a svobody.
7. Stěžovatel v prvé řadě vytýká městskému soudu, že pohledávku vedlejší účastnice řízení rozdělil na několik dílčích částí, čímž mu znemožnil podat účinné dovolání. Proti postupu městského soudu však nemá Ústavní soud výhrady. Částka 47 070 Kč představující dlužné nájemné, částka 75 857 Kč představující kapitalizovaný poplatek z prodlení za neuhrazené nájemné a částky 9 995,56 Kč, 32 363 Kč a 27 237 Kč představující dluh na nákladech za služby spojené s užíváním jsou skutečně různými nároky, třebaže všechny souvisejí s užíváním téže bytové jednotky. Řešil-li je tedy městský soud samostatně, nelze v jeho postupu a následném rozhodnutí Nejvyššího soudu, který dovolání stěžovatele co do částky 47 070 Kč odmítl pro bagatelnost, spatřovat jakékoliv pochybení. K uvedenému lze pouze pro úplnost dodat, že stěžovatelovo dovolání vůbec nesměřovalo proti té části rozhodnutí městského soudu, která se týkala dluhu za služby.
8. Ústavní soud nesdílí ani námitku, podle níž byly závěry městského soudu o kategorii bytu v extrémním rozporu se skutečným stavem. Jak se podává ze spisu obvodního soudu sp. zn. 28 C 65/2006, který si Ústavní soud vyžádal, městský soud při jednání konaném dne 23. 6 2016 zopakoval důkaz obsahem prohlášení vlastníka jednotek, z něhož vyplynulo, že předmětný byt splňuje předpoklady pro jeho zařazení mezi byty I. kategorie. Stěžovatel svojí argumentací, že nejde o byt I. kategorie, neboť v minulosti takto označen nebyl, tak v podstatě pouze setrvává na stanovisku, které zastával od samého počátku soudního řízení. Stěžovatelovo tvrzení ohledně ztíženého užívání bytu v době rekonstrukce domu může být důvodem pro případnou slevu z nájemného, avšak na jeho základě nelze dovodit, že šlo o byt jiné kategorie. V tomto směru nedosahují stěžovatelovy opakované námitky ústavněprávní roviny a staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance, která mu však nenáleží.
9. Pokud jde o doručení předpisu nájemného, vyšel městský soud ze svědecké výpovědi Tomáše Nováka, který podrobně vypověděl, jakým způsobem probíhalo doručování relevantních listin. Jeho výpověď byla přitom podpořena i výpovědí jednatelky vedlejší účastnice. Tedy i v tomto případě mají závěry soudu oporu ve zjištěném skutkovém stavu. Zpochybněním věrohodnosti svědka směřuje stěžovatel proti způsobu, jakým soudy hodnotily provedené důkazy. Na tomto místě je však třeba poznamenat, že to je pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle pravidel stanovených procesními předpisy, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (srov. čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané občanským soudním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu, jehož porušení stěžovatel namítá. O takový případ však v nyní posuzované věci nejde.
10. K proporcionalitě stanovení výše poplatku z prodlení lze ve shodě s odůvodněním Nejvyššího soudu poukázat na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 30/04.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu