ECLI:CZ:US:2018:2.US.3509.17.1
sp. zn. II. ÚS 3509/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským o ústavní stížnosti stěžovatele Hung Hoang Viet, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2017 č. j. 18 Co 365/2017-41, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 9. listopadu 2017, stěžovatel navrhl zrušení rozhodnutí uvedeného v záhlaví z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Zástupce stěžovatele byl napadeným usnesením vyzván, aby ve lhůtě 7 dnů předložil plnou moc udělenou mu stěžovatelem s jeho úředně ověřeným podpisem.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že byť napadl procesní rozhodnutí, v kontextu jiných obdobných rozhodnutí a dalších skutečností je napadené usnesení možné považovat za akt šikany stěžovatele ze strany předsedkyně senátu 18 Co Městského soudu v Praze. Napadené usnesení dle stěžovatele nebylo dostatečně odůvodněno. Poukázal na dlouhodobě negativní vztahy soudkyně vůči jeho zástupci, který je k odstranění vad plné moci často vyzýván až během projednávání merita věci, a statistiku, která dle něj prokazuje, že soudkyně tímto způsobem postupuje téměř jen vůči zástupci stěžovatele. Domníval se, že její postup je diskriminační, protože diferencuje mezi osobami zastoupenými jinými zástupci a zároveň nedůvěřuje plné moci, jde-li o zastoupení cizince. Navíc takto zasahuje do práva na právní zastoupení, protože vnáší nedůvěru mezi advokáta a jeho klienta. Tím, že jde často o věci cizinců, může se také stát, že zástupce nebude schopen v krátké soudcovské lhůtě ověřený podpis cizince zajistit. Dochází i k zásahu do podnikání zástupce stěžovatele jako advokáta. Obdobná výzva mu nebyla od roku 2006 zaslána žádným jiným odvolacím senátem Městského soudu v Praze. Proto má stěžovatel za to, že jeho věc je nebo může být zatížena vztahem soudkyně a jeho zástupce, čímž je ohroženo jeho právo na spravedlivé rozhodnutí ve věci. Soudkyně svým jednáním zavdává pochybnosti o své nepodjatosti.
4. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel odkázal na nález ze dne 18. února 2010 sp. zn. I. ÚS 1849/08 (N 30/56 SbNU 339; všechna rozhodnutí uvedená v tomto usnesení Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), podle něhož orgán veřejné moci vykonává svou pravomoc ultra vires materiálně též tehdy, nesleduje-li předvídatelný a racionálně zdůvodnitelný účel, případně narušuje-li práva dotčených osob více, než je nezbytně nutné k dosažení zákonem stanoveného účelu.
II.
Přípustnost ústavní stížnosti
5. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti a zda jsou dány podmínky projednání ústavní stížnosti stanovené Ústavou České republiky a zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
6. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Z toho vyplývá, že Ústavní stížnost je založena na principu její subsidiarity k těmto jiným zákonným procesním prostředkům [srov. usnesení ze dne 28. dubna 2004 sp. zn. I. ÚS 236/04 (U 25/33 SbNU 475)]. K jejímu věcnému projednání proto může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky k ochraně svých práv efektivně vyčerpal.
7. Ústavní stížností by tak měla být napadána zásadně konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (srov. např. nález ze dne 30. listopadu 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243).
8. Z tohoto pravidla Ústavní soud ve své rozhodovací praxi připustil výjimky, jež spočívají v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky: rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a svobod a je třeba, aby se námitka porušení těchto práv a svobod omezovala jen na příslušné stadium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritornímu rozhodnuti) efektivně uplatněna [srov. např. nález ze dne 12. ledna 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53)].
9. Takovou výjimku však projednávaná věc nepředstavuje. Stěžovateli byla doručena výzva k odstranění vad plné moci, k níž je předseda senátu oprávněn dle §28 odst. 4 občanského soudního řádu. Samotnou výzvou nekončí ani řízení před soudem ani jeho určitá část tak, aby již nebylo možné námitky, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, použít. V případě možnosti vydat samotnou výzvu jde o výklad ustanovení tzv. podústavního práva. O zásahu do základních práv by bylo možno uvažovat až v případě, že by stěžovatel výzvu nerespektoval, a soud by z tohoto důvodu zastavil řízení (srov. obdobně usnesení ze dne 31. července 2017 sp. zn. III. ÚS 2057/17). Proti takovému postupu by se stěžovatel mohl bránit opravnými prostředky a v řízeních o nich by mohlo být přezkoumáno i to, zda byla výzva důvodná a dostatečně odůvodněná. Až po vyčerpání těchto procesních prostředků by přicházelo v úvahu podání ústavní stížnosti. K obdobným závěrům dospěl Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 23. dubna 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.), v němž konstatoval, že výzva k zaplacení soudního poplatku sama o sobě nemůže vést k zásahu do ústavně zaručených práv a ústavní stížnost směřující proti ní je tak nepřípustná.
10. Podstata námitek stěžovatele však směřuje spíše k podjatosti soudkyně vůči zástupci stěžovatele a poškození práv samotného zástupce stěžovatele. Ústavní stížnost proti procesní výzvě není prostředkem ochrany těchto práv. Stěžovateli se nabízí možnost namítat podjatost soudkyně ve smyslu §14 občanského soudního řádu, a to za využití všech námitek, které v ústavní stížnosti uvedl. Námitka, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, je nadto uplatnitelná i v žalobě pro zmatečnost. Pokud by rozhodnutím o podjatosti nebylo stěžovateli vyhověno a stěžovatel měl přesto nadále pocit, že je vztahem soudkyně a jeho zástupce zasahováno jeho právo na soudní ochranu, může si také zvolit nového zástupce.
11. Námitkami v ústavní stížnosti, které se týkají práv samotného zástupce, se Ústavní soud nemohl zabývat, neboť se netýkají ochrany práv stěžovatele. Navrhovatel v řízení o ústavní stížnosti musí tvrdit, že došlo k porušení jeho základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem [srov. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], podat ústavní stížnost jménem jiné osoby nebo v obecném zájmu (actio popularis) není možné [viz např. usnesení ze dne 8. prosince 1994 sp. zn. II. ÚS 178/94 (U 22/2 SbNU 259)]. Zástupce stěžovatele musí sám uplatnit jiné zákonné prostředky, chce-li se domoci ochrany svých práv. V případě tvrzeného nevhodného chování soudních osob přichází v úvahu stížnost dle §164 zákona o soudech a soudcích.
12. Ústavní soud dále posoudil, zda nejsou naplněny podmínky §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma. Ústavní soud naplnění žádné z uvedených podmínek v předložené věci neshledal.
13. Ústavní soud proto rozhodl soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti pro její nepřípustnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2018
Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj