ECLI:CZ:US:2018:2.US.3516.17.1
sp. zn. II. ÚS 3516/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele PhDr. Pavla Mužíka, Ph.D., zastoupeného JUDr. Viktorem Rossmannem, advokátem, sídlem Senovážné náměstí 1464/6, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. srpna 2017 č. j. 25 Cdo 5712/2016-119 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2016 č. j. 18 Co 153/2016-96, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Jean Christophe Gramonta, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 1. 6. 2016 č. j. 18 Co 153/2016-96 změnil původně vyhovující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 23. 9. 2015 č. j. 12 C 109/2014-64 tak, že žalobu, jíž se stěžovatel (žalobce) domáhal po vedlejším účastníkovi řízení (žalovaném) zaplacení částky v celkové výši 121 453,60 Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok I.); dále rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky řízení (výrok II.). Žalovaná částka představovala náklady vynaložené stěžovatelem na správu, pojištění a předčasné splacení hypotečního úvěru, který si vzal na pořízení bytové jednotky. Od kupní smlouvy uzavřené s vedlejším účastníkem řízení však odstoupil, neboť zjistil, že předmětné prostory jsou kolaudovány jako nebytové. Městský soud ve shodě s obvodním soudem konstatoval, že vedlejší účastník řízení porušil svoji povinnost z kupní smlouvy a že stěžovateli vznikla skutečná škoda spočívající ve vynaložených nákladech. Na rozdíl od obvodního soudu ale uzavřel, že mezi protiprávním jednáním vedlejšího účastníka řízení a stěžovateli vzniklou škodou není vztah příčinné souvislosti. Městský soud přitom respektoval závěr obvodního soudu vyslovený v předcházejícím řízení o vrácení kupní ceny (řízení vedené u obvodního soudu pod sp. zn. 42 C 126/2012), že stěžovatel platně odstoupil od kupní smlouvy. Uzavřel, že vyšla-li dodatečně najevo vada plnění, na kterou prodávající kupujícího neupozornil a nešlo-li o vadu neodstranitelnou, záviselo na postupu stěžovatele, zda od smlouvy odstoupí, či zda bude požadovat slevu z kupní ceny [srov. §597 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen "obč. zák.")]. Odstoupení od smlouvy stěžovatelem tedy nemuselo být jediným přímým následkem dodatečně najevo vyšlé vady předmětu koupě. Jestliže se však stěžovatel rozhodl odstoupit od kupní smlouvy, teprve v důsledku změny jeho rozhodnutí, když původně požadoval slevu z kupní ceny, vlastnické právo k předmětu koupě zaniklo a teprve zánikem vlastnictví se staly náklady zbytečně vynaloženými. Odstoupením stěžovatele od kupní smlouvy byla přerušena příčinná souvislost mezi porušením smlouvy vedlejším účastníkem řízení a stěžovateli vzniklou škodou. Městský soud uzavřel, že v důsledku absence prvku odpovědnostního vztahu (příčinné souvislosti) vedlejší účastník řízení podle §420 obč. zák. za škodu neodpovídá.
3. Následné dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2017 č. j. 25 Cdo 5712/2016-119 odmítnuto jako nepřípustné. Žalovaná částka se skládala z několika samostatných nároků (nákladů na poskytnutí úvěru a jeho správu v částce 27 256 Kč, nákladů vynaložených na pojištění bytu v částce 4 397,60 Kč a nákladů zrušeného financování ve výši 89 800 Kč) a Nejvyšší soud se tedy mohl zabývat pouze nárokem souvisejícím s předčasným splacením hypotečního úvěru ve výši 89 800 Kč, který jediný přesahoval hranici bagatelnosti ve výši 50 000 Kč. Nejvyšší soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů, podle něhož do řetězce příčin mezi porušením povinností z kupní smlouvy vedlejším účastníkem řízení a vznikem škody stěžovateli zbytečným vynaložením nákladů na předčasné splacení hypotečního úvěru, vstoupila pro vznik škody rozhodující skutečnost, a to, že stěžovatel se rozhodl od kupní smlouvy odstoupit, přestože podle §597 odst. 1 obč. zák. měl možnost řešit danou situaci i jinak. Odstoupením od kupní smlouvy došlo k zániku vlastnictví stěžovatele k bytové jednotce a teprve tím se staly náklady zbytečně vynaloženými. K tomu dodal, že bezprostřední příčinou vzniku škody spočívající ve vynaložení částky 89 800 Kč za předčasné splacení úvěru bylo rozhodnutí stěžovatele splatit úvěr po vrácení kupní ceny, tedy dříve než podle smlouvy o hypotečním úvěru měl. Bez rozhodnutí stěžovatele splatit úvěr předčasně by tato škoda nevznikla. Do řetězce příčin tím vstoupila na jednání vedlejšího účastníka řízení nezávislá skutečnost, která byla pro zaplacení této částky rozhodující a kterou žalovaný nemohl předvídat. Došlo tak k přerušení příčinné souvislosti. Stěžovatelův poukaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1396/2012 považoval za nepřípadný, neboť příčina vzniku škody, přestože šlo rovněž o odstoupení od smlouvy, byla jiná.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve se věnuje popisu okolností vzniku sporu a rekapituluje obsah napadených rozhodnutí. Nesouhlasí se závěry, k nimž dospěl městský soud. Namítá, že posouzení odstoupení od smlouvy stěžovatelem jako jediné příčiny vedoucí ke vzniku škody je nesprávné. Poukazuje na to, že se na rozdíl od vedlejšího účastníka řízení, který jej v podstatě oklamal, ničeho protiprávního nedopustil. Z rozhodnutí městského soudu se podává, že měl zůstat bydlet v nebytových prostorech, dál hradit hypotéku a případně vést spor o poskytnutí přiměřené slevy. Stěžovatel rovněž namítá, že soudy opomněly posoudit spoluzavinění vedlejšího účastníka řízení. Následně podrobně rozebírá rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1396/2012, jehož závěry jsou podle názoru stěžovatele uplatnitelné i v nyní posuzované věci.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Jak již Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, jeho základním úkolem podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností soudů. Ve své činnosti musí totiž respektovat jeden ze základních principů právního státu, dle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny). Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutím porušena základní práva a svobody.
7. Ústavní soud předesílá, že argumentace stěžovatele obsažená v ústavní stížnosti se nachází v poloze pouhé polemiky se závěry vyslovenými městským a Nejvyšším soudem, která však nemá potřebný ústavněprávní přesah. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
8. Stěžovatel nesouhlasí s tím, jak soudy posoudily otázku příčinné souvislosti, přičemž považuje za rozporné s dobrými mravy, aby nesl důsledky protiprávního jednání vedlejšího účastníka řízení. Jakkoliv se mohou soudní rozhodnutí stěžovateli jevit jako subjektivně nespravedlivá, Ústavní soud potřebu svého zásahu neshledává. Na počátku řetězce příčin vedoucích ke vzniku škody bylo zajisté protiprávní jednání vedlejšího účastníka řízení, který uvedl stěžovatele v omyl. Nicméně pro posuzovanou věc je podstatné, což městský i Nejvyšší soud v odůvodnění svých rozhodnutí jednoznačně konstatovaly, že k přetržení příčinné souvislosti mezi škodním jednáním a vzniklou škodou došlo v důsledku jednání stěžovatele. Bezprostřední příčinou škody bylo totiž rozhodnutí stěžovatele předčasně splatit hypoteční úvěr, jak ostatně konstatoval i Nejvyšší soud, když ostatními nároky stěžovatele se pro jejich bagatelnost nezabýval. V situaci, kdy stěžovatel nemusel řešit stav nastalý v důsledku porušení povinnosti vedlejším účastníkem řízení pouze odstoupením od smlouvy a předčasným splacením hypotečního úvěru, nýbrž měl i jiné možnosti postupu (požadovat slevu z kupní ceny), je závěr soudů o nesplnění jednoho z předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu na místě.
9. Stěžovatel rovněž poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1396/2012 s tím, že závěry z něj vyplývající lze podle jeho názoru vztáhnout i na stávající věc. Toto tvrzení přitom stěžovatel uplatňoval i v řízení před Nejvyšším soudem, který se s ním však dostatečně vypořádal, když poukázal na odlišné okolnosti, z nichž toto rozhodnutí vycházelo.
10. Ústavní soud uzavírá, že z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, jakými úvahami se soudy při rozhodování řídily a která ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav použily. V tom, že výsledek řízení není pro stěžovatele příznivý, přitom nelze spatřovat porušení práv chráněných čl. 36 odst. 1 a - potažmo - v čl. 11 Listiny. Právo na soudní ochranu totiž není možno vykládat tak, že by se zaručoval úspěch v řízení, či že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající podle jeho názoru skutečným hmotněprávním poměrům. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Z ústavního hlediska jsou takto napadená rozhodnutí akceptovatelná a jejich odůvodnění jsou ústavně konformní a srozumitelná.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu