ECLI:CZ:US:2018:2.US.3525.15.1
sp. zn. II. ÚS 3525/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti XREAL DOBYPO s. r. o., sídlem Ke Strašnické 51/14, Praha 10 - Strašnice, zastoupené Mgr. Martinem Horákem, advokátem, sídlem Jandova 208/8, Praha 9 - Vysočany, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. září 2015 č. j. 13 Co 337/2015-58 a II. výroku usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. června 2015 č. j. 13 C 73/2013-45, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Kooperativa pojišťovna a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8 - Karlín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí (resp. jejich částí), neboť jimi podle jejího názoru měl být porušen čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 13 C 73/2013 se podává, že obvodní soud I. výrokem shora uvedeného usnesení po zpětvzetí vedlejší účastnice zastavil řízení o její žalobě, jíž se na stěžovatelce domáhala zaplacení částky 7 029 Kč s příslušenstvím, a ústavní stížností napadeným výrokem II. uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 9 512 Kč.
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rubrikovaným usnesením II. výrok usnesení obvodního soudu potvrdil a současně uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 1 271 Kč.
4. Městský soud potvrdil nákladový výrok (podle §169 odst. 2 občanského soudního řádu neodůvodněného) usnesení obvodního soudu, když se neztotožnil s názorem stěžovatelky, že vedlejší účastnice nemusela být v řízení zastoupena advokátem, a že jí vzniklé náklady řízení tedy nelze považovat za účelně vynaložené.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti setrvává ve své argumentaci předestřené již v převážné části před městským soudem, když zdůrazňuje, že vedlejší účastnicí podanou žalobu je podle konstantní judikatury Ústavního soudu třeba považovat za formulářovou žalobu, jíž se vedlejší účastnice domáhala zaplacení bagatelní částky; v takovém případě proto neměla být vedlejší účastnici, disponující příslušným právním oddělením, přiznána náhrada nákladů řízení, neboť náklady spojené s jejím zastoupením advokátem nelze považovat za účelně vynaložené. Nadto se stěžovatelka domnívá, že vedlejší účastnice je "částečně subjektem veřejného práva" [když hospodaří s veřejnými prostředky, resp. majetkem svěřeným jí na základě zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla)], pročež by se v dané věci měly uplatnit závěry přijaté Ústavním soudem v nálezu ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. IV. ÚS 474/13 (N 229/75 SbNU 557). Jelikož obecné soudy v posuzované věci tyto skutečnosti nevzaly náležitě do úvahy, porušily podle názoru stěžovatelky její výše uvedená základní práva.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavnímu soudu byla v čl. 83 Ústavy svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí jen v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li v dané věci v úvahu již prima facie možná indikace porušení základních práv či svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.
8. K náhradě nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o ni, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující zjištění porušení základních práv a svobod. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně, například zjistí-li extrémní rozpor s principy spravedlnosti (neboť rozhodování o nákladech řízení je součástí soudního řízení jako celku, a proto na ně dopadají postuláty spravedlivého procesu), nebo že by bylo zasaženo i jiné základní právo [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03 (N 69/33 SbNU 189) nebo usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Jinými slovy, problematika náhrady nákladů řízení může dosáhnout ústavněprávní dimenze pouze ve výjimečných případech, a to především v případech, kdy úvaha soudu je důsledkem naprosté libovůle nebo kdy je nákladový výrok soudu zcela nedostatečně odůvodněn.
10. Současně je třeba zdůraznit, že nemá-li Ústavní soud v posuzované věci plnit funkci (řádné) opravné instance vůči krajskému soudu, navíc za situace, kdy je v daném kontextu ex lege vyloučen mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání [§238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, v rozhodném znění], a nemá-li se tak stavět do postavení, jež mu v žádném případě Ústavou nebylo svěřeno (viz výše), nemůže - bez dalšího - přistoupit k meritornímu přezkumu napadeného rozhodnutí, i kdyby mu prizmatem podústavního práva mohlo být co vytknout, jelikož kategorie správnosti - jak již bylo poznamenáno - nepředstavuje referenční kritérium důvodnosti ústavní stížnosti.
11. Stěžejní námitku posuzované ústavní stížnosti představuje tvrzení stěžovatelky, že vedlejší účastnici neměla být podle ustálené judikatury Ústavního soudu přiznána náhrada nákladů řízení, neboť je nevynaložila účelně, a to proto, že a) předmětná žaloba byla žalobou formulářovou a b) vedlejší účastnice je "částečně subjektem veřejného práva".
12. S touto klíčovou stěžovatelčinou námitkou (resp. s obojími jejími složkami) se již - ústavně konformním způsobem - v odůvodnění napadeného usnesení vypořádal městský soud, pročež pro stručnost postačí na něj na tomto místě v úplnosti odkázat.
13. Pouze na posílení tam uvedené argumentace, a tedy stěžovatelce případně na (do)vysvětlenou je možno dodat následující.
14. Stěžovatelce by bylo možno přisvědčit potud, že původní návrh na vydání elektronického platebního rozkazu by vskutku mohlo být namístě podřadit pod pojem "formulářová žaloba"; průběh následujícího soudního řízení však takovou klasifikaci, a tudíž i případný dopad s ní spojené judikatury Ústavního soudu na posuzovanou věc, neumožňuje. Z vyžádaného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že proti elektronickému platebnímu rozkazu podala stěžovatelka - po celou dobu řízení taktéž zastoupená advokátem - odůvodněný odpor (č. l. 14 - 16 soudního spisu), k jehož obsahu předložila vedlejší účastnice své vyjádření (viz č. l. 24 - 25), a následně bylo soudcem obvodního soudu ve věci nařízeno jednání na den 9. 4. 2015, ze kterého se obě procesní strany postupně omluvily (viz č. l. 40), přičemž omluva vedlejší účastnice byla odůvodněna snahou nenavyšovat náklady řízení (srov. č. l. 35); až poté vzala vedlejší účastnice dne 15. 4. 2015 svůj návrh zpět s tím, že jí byla dne 9. 4. 2015 žalovaná částka i s příslušenstvím připsána na účet (viz č. l. 42).
15. Z rekapitulovaného průběhu řízení tak jasně vyplývá, že stěžovatelka, jež byla před podáním návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu opakovaně vyzývána k zaplacení dlužné částky, přistoupila k "dobrovolnému" plnění až poté, kdy vedlejší účastnice prezentovala svoje - advokátem vypracované - vyjádření ke stěžovatelčině - taktéž advokátem vypracovanému - odporu. Naznačeným prizmatem tak není přiléhavé hodnotit návrh vedlejší účastnice jako typickou "formulářovou žalobu", resp. není namístě hodnotit zastoupení vedlejší účastnice advokátem jako zjevně nedůvodné.
16. V návaznosti na závěry uvedené v napadeném usnesení městského soudu je pak nutno rovněž odmítnout stěžovatelčino tvrzení, že vedlejší účastnice je "částečně subjektem veřejného práva". Není pochyb o tom, že pojišťovna je subjektem práva soukromého, neboť - stručně řečeno - vykazuje veškeré podstatné znaky typické pro soukromoprávní subjekt, jenž disponuje autonomií vůle; tuto skutečnost je pak možno vhodně ilustrovat kupř. na znění §6 ve spojení s §379 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ze kterého vyplývá, že vedlejší účastnice - na rozdíl např. od Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, vystupující ve stěžovatelkou dovolávaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 474/13 - může být v úpadku, resp. že její úpadek může být řešen konkurzem. Skutečnost, že vedlejší účastnice hospodaří - mimo jiné - s finančními prostředky vybranými podle veřejnoprávního právního předpisu na této skutečnosti nic nemění.
17. Je tak namístě uzavřít, že v napadených nákladových výrocích neshledává Ústavní soud žádné ústavněprávní deficity a že stěžovatelkou napadené usnesení městského soudu je odůvodněno ústavně souladným způsobem, přičemž s tam uvedenými závěry se Ústavní soud plně ztotožňuje.
18. Ústavní soud proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu