ECLI:CZ:US:2018:2.US.3529.17.1
sp. zn. II. ÚS 3529/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatelky J. M., zastoupené JUDr. Šárkou Weberovou, advokátkou, se sídlem Točitá 1729/11, Praha 4, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. června 2017 č. j. 50 Nc 14038/2015-253, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 11. 2017 napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené rozhodnutí.
2. Dříve, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to včetně podmínky ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, která vyžaduje před podáním ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
3. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva, což znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky (efektivně) vyčerpal. V opačném případě by byla ústavní stížnost podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
4. Z obsahu napadeného rozsudku, kterým byly nezletilé děti svěřeny do střídavé péče rodičů, vyplývá, že stěžovatelka byla poučena o tom, že proti uvedenému rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení. V projednávané věci tedy představuje poslední prostředek k ochraně práva stěžovatelky odvolání.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že napadené rozhodnutí bylo doručeno jejímu předchozímu právnímu zástupci do datové schránky dne 29. 7. 2017, právní zástupce však hrubě pochybil a odvolání nepodal. Stěžovatelka dále vysvětluje, že po vydání rozsudku projevila vůči svému právnímu zástupci vůli podat odvolání, bylo jí však sděleno, že je nutno vyčkat doručení rozsudku. Stěžovatelka opakovaně právního zástupce urgovala, zda už mu byl předmětný rozsudek doručen, bylo jí však sděleno, že nikoli. Dne 11. 9. 2017 právní zástupce stěžovatelce sdělil, že došlo z jeho strany k pochybení, neboť až v tento den zjistil, že předmětný rozsudek mu byl doručen do datové schránky už dne 29. 7.2017, přičemž nabyl právní moci dne 16. 8. 2017.
6. Stěžovatelka se domnívá, že vzhledem k tomu, že vynaložila maximální možné úsilí, které je po ní možno požadovat, nelze spravedlivě vycházet z data doručení předmětného rozhodnutí do datové schránky jejího bývalého advokáta, nýbrž je třeba vyjít z data, kdy se fakticky dozvěděla o doručení rozsudku.
7. Oproti očekávání stěžovatelky Ústavní soud nemůže takovým jejím závěrům přisvědčit. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Procesní lhůta zakotvená v ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je přitom lhůtou kogentní a Ústavní soud ji nemůže prodloužit ani její zmeškání prominout. Ústavní soud nemůže aplikovat ani ustanovení §63 zákona o Ústavním soudu týkající se subsidiárního použití občanského soudního řádu v řízení před Ústavním soudem, konkrétně jeho ustanovení §58 o prominutí zmeškání lhůt. Přiměřené použití občanského soudního řádu je totiž možné pouze za podmínky, že zákon o Ústavním soudu nestanoví nic jiného. Uvedené vyplývá z dlouhodobě konstantní judikatury Ústavního soudu k dané problematice (namátkou viz např. usnesení ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 468/15; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz) a také z komentářové literatury (viz např. LANGÁŠEK, T. in WAGNEROVÁ, E.; DOSTÁL, M.; POSPÍŠIL, I.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: ASPI, a. s., 2007, s. 340).
8. Procesní podmínka včasnosti ústavní stížnosti (dodržení zákonné lhůty k jejímu podání) a přípustnosti ústavní stížnosti (vyčerpání všech procesních prostředků k nápravě) spolu přitom úzce souvisejí. Lhůta se totiž zásadně odvíjí od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku k nápravě, nikoli tedy od doručení rozhodnutí o předposledním nebo prvním procesním prostředku, který stěžovateli právní řád nabízí - v posléze uvedených případech lhůta k podání ústavní stížnosti nezačne stěžovateli nikdy běžet. Pokud stěžovatel všechny procesní prostředky na ochranu svého práva nevyčerpal a přitom podává ústavní stížnost (nepodal si například odvolání proti rozsudku okresního soudu a přitom již tento rozsudek napadá ústavní stížností, jak je tomu v posuzované věci), není rozhodné, kdy podal ústavní stížnost, neboť ta je za všech okolností pro nevyčerpání všech procesních prostředků k nápravě nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Teprve pokud stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva a bylo-li rozhodnuto i o posledním z nich, stává se ústavní stížnost přípustnou, a může se rozběhnout i lhůta pro její podání, jakmile je rozhodnutí o posledním procesním prostředku stěžovateli doručeno.
9. Z uvedeného plyne, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv ukládá, a Ústavní soud neshledal, že by stížnost svým významem podstatně přesahovala vlastní zájmy stěžovatelky (§75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Význam projednávané ústavní stížnosti přitom nelze vnímat optikou zájmu nezletilých dětí, jak o něm hovoří stěžovatelka. Ve smyslu §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu musí jít o natolik silný a významný veřejný zájem (chápaný ovšem ve smyslu zachovávání ústavnosti), který v daném okamžiku vyžaduje, aby konkrétní, byť nepřípustná ústavní stížnost byla projednána, neboť nelze otálet a čekat, až Ústavní soud dostane příležitost posoudit jinou, formálně přípustnou ústavní stížnost. Nesmí jít naopak o situaci, která má ojedinělou, nahodilou povahu. Z judikatury Ústavního soudu (pod vlivem komentářové literatury - viz Filip, J.; Holländer, P.; Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. Praha, C. H. Beck, 2001, str. 341) vyplývá, že řešení otázky z ústavní stížnosti musí mít dopad na širší okruh případů, musí mít znaky obecnosti, opakovatelnosti a neomezenosti konkrétním případem. Tak tomu v posuzované věci není.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnul jako návrh nepřípustný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2018
Jiří Zemánek, v. r.
soudce zpravodaj