ECLI:CZ:US:2018:2.US.3544.17.1
sp. zn. II. ÚS 3544/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele F. A., t. č. uprchlého, právně zastoupeného JUDr. Michalem Paulem, advokátem, AK se sídlem Bělehradská 572/63, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017 č. j. 8 Tdo 1411/2016-48, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2016 sp. zn. 1 Tmo 1/2016 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2015 sp. zn. 63 Tm 4/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel včas podanou ústavní stížností napadl výše specifikovaná rozhodnutí trestních soudů. Tvrdil, že porušily jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 38 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Proto navrhuje, aby Ústavní soud napadená usnesení zrušil.
2. Městský soud v Praze jako soud pro mládež (dále jen "městský soud") uznal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu vraždy podle §140 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "městský soud"), ve stadiu pokusu. Za to mu uložil trest odnětí svobody v trvání deseti let. Pro výkon tohoto trestu ho zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně stěžovateli uložil trest vyhoštění na dobu neurčitou a povinnost nahradit poškozenému vzniklou škodu. Stěžovatelova spoluobžalovaného městský soud uznal vinným ze spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. g) trestního zákoníku ve stadiu pokusu a ve formě účastenství jako pomocníka. Kromě toho jej shledal vinným za spáchání přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku
3. Stěžovatel jako uprchlý prostřednictvím svého obhájce napadl rozsudek městského soudu odvoláním. Směřovalo proti výroku o vině a všem na něj navazujícím výrokům. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") ho však jako nedůvodné zamítl. Stěžovatel se proto obrátil na Nejvyšší soud s dovoláním. Nejvyšší soud ho nicméně jako zjevně neopodstatněné odmítl. Stejně postupoval se stejnými výsledky i stěžovatelův spoluobžalovaný.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že se trestní soudy v rámci posuzování věci a hodnocení důkazů dopustil extrémního excesu. Jedná se zejména o hodnocení výpovědi poškozeného. Je nade vší pochybnost, že poškozený bez ohledu na další prováděné důkazy již v prvotní výpovědi učiněné bezprostředně po napadení popsal osobu pachatele tak, že jeho popis odpovídal popisu zcela jiného obžalovaného. Vyloučil, že by to mohl být právě stěžovatel, kdo by ho bodl. Právní zástupce stěžovatele s ohledem na skutečnost, že obhajoval i osobu, kterou poškozený popsal a označil za pachatele, nemůže tuto osobu takto objektivně označit, ale z popisu této osoby, co do postavy a oblečení, lze tuto bez jakýchkoli pochybností identifikovat. Touto skutečností namítanou v rámci odvolacího řízení se vrchní soud nezabýval a omezil se na citaci argumentů z rozsudku městského soudu, byť je zcela zřejmé, že popis jednoznačně "sedí" na jiného spoluobžalovaného. Trestní soudy tak odňaly stěžovateli možnost podat další mimořádný opravný prostředek (obnovu řízení), protože skutečnost, které by se obžalovaný dovolával, byla soudu známa už v době konání veřejného zasedání, jen se jí nikdo nezabýval. Nejvyšší soud pak přejal do svého rozhodnutí argumentaci vrchního soudu a namítanou skutečnost svědčící ve prospěch stěžovatele zcela pominul.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako čtvrtá instance v pořadí posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecných soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda obecné soudy porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv. Stížnost, ve které stěžovatel namítá pouze pochybení obecného soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat zjevně neopodstatněnou.
7. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí trestních soudů, podle kterých stěžovatel spáchal pokus vraždy. Námitky stěžovatele nicméně většinově směřují proti zjištěnému skutkovému stavu, procesu dokazování a výkladu podústavního práva ze strany Nejvyššího soudu, vrchního soudu a městského soudu. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostmi obecných soudů. Z tohoto pohledu jim nemůže Ústavní soud cokoliv vytknout. Podle názoru Ústavního soudu napadená rozhodnutí obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, která přesvědčivě reagují na všechny námitky a tvrzení stěžovatele. To platí i o námitce ve vztahu k hodnocení výpovědi poškozeného, se kterou se Nejvyšší soud dostatečně vypořádal v bodě 34 svého usnesení. Argumentace stěžovatele nedosahuje potřebné ústavněprávní dimenze.
8. Stěžovatel nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí dalšímu "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního trestního práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
9. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu